„Rachejtle,“ řekl Mat stroze. V uších mu stále zvonilo, ale slyšel přibíhat další muže v těžkých botách. Jejich kroky se hlasitě rozléhaly. „Ty cely, člověče! Ukaž mi cestu k celám, než se jich sem dostane víc!“
Sandar se otřásl. „Tudy!“ Vrhl se do boční chodby směrem od blížících se vojáků. „Musíme si pospíšit! Jestli nás najdou, zabijí nás!“ Někde nahoře začal na poplach bít gong a další gongy duněly v odpověď po celém Kameni.
Už jdu, pomyslel si Mat, utíkaje za chytačem zlodějů. Dostanu vás ven, nebo umřu! To slibuju!
Poplašné gongy vytvářely po celém Kameni dunivou ozvěnu, ale Rand jim nevěnoval o nic větší pozornost než rachotu, který se ozval předtím, jako tlumené zahřmění odněkud z útrob pevnosti. Bok ho bolel, stará rána pálila a jizva se mu při šplhání po stěně pevnosti napínala tak, až skoro praskla. Rand však nevěnoval pozornost ani bolesti. Na rtech měl neustále pokřivený úsměv, úsměv očekávání a strachu, který by nedokázal smazat, ani kdyby chtěl. Už to bylo blízko. To, o čem snil. Callandor.
Konečně to dokončím. Ať tak nebo tak, skoncuju s tím. Sny skončí. Štvanice, výsměch, pronásledování. S tím vším skoncuju! Se smíchem spěchal temnými chodbami Tearského Kamene.
Egwain si položila ruku na tvář a trhla sebou. V ústech měla hořkou pachuť a měla hroznou žízeň. Rand? Cože? Proč se jí znovu zdálo o Matovi? Všechno to bylo propojeno s Randem a Mat křičel, že přichází. Cože?
Otevřela oči a spatřila kamenné stěny a jednu čadící rákosovou louč vrhající mihotavé stíny. A když si na všechno vzpomněla, zaječela. „Ne! Už se znovu nenechám spoutat! Nenechám se uvázat na řetěz! Ne!“
Nyneiva s Elain byly okamžitě u ní a v potlučených obličejích měly příliš ustaraný výraz, aby jejich uklidňujícím slovům věřila. Ale už jen to stačilo, aby přestala křičet. Nebyla sama. Byla vězeň, ale nebyla sama. A neměla obojek.
Snažila se posadit a ony jí pomohly. Musely jí pomoci, protože ji bolel každý sval. Vzpomínala si na každou neviditelnou ránu, co dostala během záchvatu zuřivého vzteku, který ji málem dohnal k šílenství, když si uvědomila... Nebudu na to myslet. Musím myslet na to, jak se odsud dostaneme. Posunula se dozadu, až se mohla zády opřít o zeď. Bolest přemáhala únavu. Ten zápas, kdy se odmítla vzdát, z ní vysál i poslední kapku síly, a boule a modřiny snad vysály ještě víc.
Cela byla úplně prázdná, byly tu jen ony tři a louč. Podlaha byla holá, studená a tvrdá. Dveře z hrubých prken, celé poškrábané, jak je marně drásal bezpočet zoufalých prstů, byly jediným narušením zdí. Do kamene byly naškrábány zprávy, většinou dost roztřesené. Světlo, měj slitování a nech mě umřít, stálo v jedné z nich. Rychle to všechno vyhnala z hlavy.
„Ještě pořád nás mají odříznuté?“ zeptala se ochraptěle. I mluvení ji bolelo. Když Elain přikývla, Egwain si uvědomila, že se ani nemusela ptát. Nateklá líc zlatovlásky, rozseknutý ret a modřina na oku byly dostatečnou odpovědí, i kdyby jí to nesdělila už vlastní bolest. Kdyby byla Nyneiva schopná dosáhnout na pravý zdroj, určitě by je obě hned vyléčila.
„Zkoušela jsem to,“ řekla Nyneiva smutně. „Zkoušela jsem to pořád dokola.“ Prudce se zatahala za cop. Vyzařoval z ní hněv i přes beznadějný strach, jenž se ozýval v jejím hlase. „Jedna z nich sedí venku. Amico, ten žabec s tváří krev a mlíko, pokud se nevyměnily od tý doby, co nás sem uvrhly. Jedna asi stačí, aby nás odstínila, když už byl štít jednou utkaný.“ Hořce se zasmála. „Přes všechnu tu námahu, kterou s náma měly – a bolest, kterou nám uštědřily, by sis myslela, že pro ně vůbec nejsme důležitý. Už je to hezkých pár hodin, co za náma zabouchly dveře, a nikdo se ani nepřišel na nic zeptat, podívat se, nebo nám aspoň přinýst vodu. Možná nás tu chtějí nechat, dokud neumřeme žízní.“
„Návnada.“ Elain se zachvěl hlas, i když se očividně snažila strach potlačit. A vůbec se jí to nedařilo. „Liandrin říkala, že jsme návnada.“
„Návnada na co?“ zeptala se roztřeseně Nyneiva. „Návnada na koho? Jestli jsem návnada, tak bych se jim chtěla nacpat tak hluboko do krku, až by se udusily!“
„Na Randa.“ Egwain se odmlčela, aby mohla polknout. Alespoň kapka vody by jí pomohla. „Zdálo se mi o Randovi a o Callandoru. Myslím, že sem přichází.“ Ale proč se mi potom zdálo o Matovi? A o Perrinovi? Byl to vlk, ale já si jsem jistá, že to byl Perrin. „Nebojte se,“ řekla a snažila se, aby to znělo rozhodně. „Nějak se z toho dostaneme. Když jsme dokázaly vyzrát na Seanchany, tak na Liandrin vyzrajeme určitě taky.“
Nyneiva s Elain si vyměnily pohledy. Nyneiva řekla: „Liandrin říkala, že přichází třináct myrddraalů, Egwain.“
Egwain zjistila, že znovu hledí na tu zprávu vyškrábanou do kamene: Světlo, měj slitování a nech mě umřít. Zaťala pěsti. Až ji zabolely čelisti, jak zatínala zuby, aby nevykřikla. Lepší je zemřít. Lepší smrt než být obrácena ke Stínu, přinucena sloužit Temnému!
Uvědomila si, že jednu ruku zaťala do váčku u pasu. – Ucítila uvnitř dva prsteny, malý kroužek s Velkým hadem a větší, zkroucený kamenný prsten.
„Nevzaly ter’angrial,“ řekla poněkud překvapeně. Rychle otevřela váček. Prsten jí těžce spočinul v dlani, samý barevný proužek a skvrnka, prsten jen s jednou hranou.
„Nebyly jsme ani tak důležité, aby nás prohledaly,“ povzdechla si Elain. „Egwain, jsi si jistá, že Rand přichází sem? Já bych se mnohem radši osvobodila sama, než čekat na něj, ale jestli existuje někdo, kdo dokáže Liandrin a ty ostatní porazit, tak to musí být on. Drak Znovuzrozený přece má vládnout Callandorem. Musí být schopen je porazit.“
„Ne jestli ho za sebou vtáhneme do klece,“ zamumlala Nyneiva. „Ne jestli připravily past, kterou neuvidí. Proč tak zíráš na ten prsten, Egwain? Tel’aran’rhiod nám teď moc nepomůže. Leda bys nám odsud dokázala vysnít cestu.“
„Možná ano,“ odvětila pomalu Egwain. „Mohla bych usměrňovat v Tel’aran’rhiodu. Tam mi jejich štít nezabrání dosáhnout na pravý zdroj. Potřebuju jenom usnout, ne usměrňovat. A jsem určitě dost unavená, abych usnula.“
Elain se zamračila a hned sebou trhla, jak ji to zabolelo. „Já bych brala jakoukoliv možnost, ale jak můžeš usměrňovat, třebas ve snu, když jsi odříznutá od pravého zdroje? A pokud ano, tak jak by nám to mohlo pomoci tady?“
„To zatím nevím, Elain. Ale to, že jsem odstíněná tady, ještě neznamená, že jsem odstíněná i ve světě snů. Aspoň to stojí za pokus.“
„Možná,“ připustila unaveně Nyneiva. „Já jsem taky ochotná zkusit cokoliv, ale posledně, když jsi ten prsten použila, vidělas Liandrin a ostatní. A ony tě viděly taky. Co jestli tam jsou zase?“
„Doufám, že jsou,“ prohlásila poněkud temně Egwain. „Doufám, že jsou.“
Sevřela ter’angrial v dlani a zavřela oči. Cítila, jak jí Elain uhlazuje vlasy a slyšela, jak na ni tiše mluví. Nyneiva začala broukat ukolébavku beze slov, kterou znala z dětství. Pro jednou necítila žádný hněv. Tiché zvuky a pohlazení ji uklidnily, dovolily jí poddat se únavě. A spánek přicházel.
Tentokrát na sobě měla modré hedvábí, ale skoro si toho nevšimla. Nepotlučenou tvář jí hladil jemný vánek a motýli v něm nad lučními květy přímo vířili. Žízeň byla pryč, i bolest. Natáhla se pro saidar a naplnila ji jediná síla. I když se cítila skvěle, že uspěla, nebylo to nic proti nádhernému pocitu, který v ní vzbuzovalo proudění jediné síly.