Váhavě se přinutila ji propustit. Zavřela oči a naplnila se prázdnotou s dokonalým obrazem Srdce Kamene. To bylo jediné místo v Kameni, které si dokázala představit, tedy kromě své cely, ale jak by měla odlišit jednu ničím nezajímavou místnůstku od druhé? Když otevřela oči, byla tam. Ale nebyla sama.
Před Callandorem stála Joiya Byir a její postava byla natolik nehmotná, že světlo vycházející z meče proudilo přímo skrze ni. Křišťálový meč se už netřpytil jen odraženým světlem. Teď pulzoval vlastním světlem, jako by se uvnitř odkrýval a zakrýval vlastní zdroj záření. Černá sestra překvapeně nadskočila a otočila se k Egwain. „Jak? Jsi odstíněná! Tvoje snění je u konce!“
Ještě než žena dořekla první slova, Egwain znovu sáhla po saidaru, utkala složitý pramen ducha podle vzpomínek na to, jak byl použit proti ní, a odřízla Joiyu Byir od zdroje. Temné družce se rozšířily oči, ty kruté oči tak neslučitelné s překrásnou laskavou tváří, ale Egwain už spřádala vzduch. Postava druhé ženy sice připomínala mlhu, ale pouta ji držela pevně. Egwain to připadalo, že jí nedá žádnou práci udržet oba prameny, jak se proplétaly. Joiye Byir vyrazil na čele pot, když se Egwain přiblížila.
„Ty máš ter’angriall" Strach jí byl na tváři jasně vidět, i když se ho snažila v hlase potlačit. „To musí být ono. Ter’angrial, který nám unikl a který nevyžaduje usměrňování. Myslíš, že ti to bude k něčemu dobré, děvče? – Ať už tady uděláš cokoliv, dění ve skutečném světě to nijak neovlivní. Tel’aran’rhiod je sen! Až se probudím, sama ti ten ter’angrial seberu. Dávej pozor, co uděláš, jinak budu mít důvod se hodně zlobit, až si pro tebe půjdu do té cely.“
Egwain se na ni usmála. „Jsi si jistá, že se vůbec probudíš, temná družko? Jestli tvůj ter’angrial vyžaduje usměrňování, jak to, že ses neprobudila hned, jak jsem tě odstínila? Možná se nemůžeš vzbudit, dokud jsi tady odstíněná.“ Její úsměv pohasl. Usmívat se na tuto ženu jí dalo mnohem větší práci, než dokázala snést. „Jedna žena mi kdysi ukázala jizvu, již si přinesla z Tel’aran’rhiodu, temná družko. Proto co se stane tady, je skutečné, i když se probudíš.“
Po hladkém bezvěkém obličeji černé sestry stékal pot již proudem. Egwain napadlo, jestli si snad nemyslí, že zemře. Skoro si přála, aby byla dost krutá a dokázala to. Většina neviditelných ran, které dostala, přišla od této ženy. Neviditelné pěsti do ní bušily jen proto, že se snažila odplazit, jen proto, že se odmítla vzdát.
„Žena, která dokáže někoho tak ztlouct,“ pravila, „by neměla mít námitky proti mnohem slabším ranám.“ Rychle spředla další pramen vzduchu. Joiye Byir lezly tmavé oči z důlků, jak nedokázala uvěřit, když jí na zadku přistála první rána. Egwain předtím viděla, jak upravit předivo, a tak je nemusela udržovat. „Tohle si budeš pamatovat i cítit, až se probudíš. Až ti dovolím se probudit. To si taky pamatuj. Jestli se mě ještě někdy pokusíš uhodit, vrátím tě sem a nechám tě tu po zbytek života!“ Černá sestra na ni hleděla s otevřenou nenávistí v očích, v nichž se ale také objevily slzy.
Egwain se na okamžik zastyděla. Ne proto, co dělala Joiye – ta ženská si zasloužila každou ránu, pokud ne za to, jak ztloukla ji, tak za ty mrtvé ve Věži – za to opravdu ne, ale proto, že tráví čas vlastní pomstou, zatímco Nyneiva a Elain sedí v cele a doufají, proti vší naději, že by je mohla zachránit.
Spojila a upravila prameny ve svém tkanivu dřív, než si uvědomila, co dělá, a teprve pak se zastavila, aby si prohlédla, co vlastně udělala. Tři různá přediva, a ona nejenže neměla problémy je udržet všechny zároveň, ale teď navíc udělala něco, co je udrží pohromadě i bez jejího přičinění. Dokonce se pamatovala, jak to udělala. A mohlo by to ještě být velice užitečné.
Po chvíli jeden pramen rozpředla a temná družka teď vzlykala stejně tak bolestí, jako úlevou. „Já nejsem jako ty,“ řekla Egwain. „Tohle je podruhé, co jsem udělala něco takového, a nelíbí se mi to. Místo toho se naučím podřezávat krky.“ Z výrazu černé sestry bylo jasné, že je přesvědčená, že se Egwain hodlá učit na ní.
Egwain jenom znechuceně zabručela a nechala ji tam stát, lapenou a odstíněnou. Rychle se vydala do lesa leštěných krevelových sloupů. Někde tu musí být cesta dolů do cel.
Když poslední výkřik umírajícího utichl, jak se dvounožci kolem hrdla sevřely čelisti Mladého býka a rozdrtily je, v kamenné chodbě zavládlo ticho. Krev na jazyku vlka byla hořká.
Věděl, že tohle je Tearský Kámen, i když netušil, jak to ví. Všude kolem leželi dvounožci. Jeden ještě kopal nohama, jak se mu Hopsalovy zuby zaryly do hrdla, a za boje všude páchl strach. Dvounožci byli vůbec cítit zmatkem. Mladý býk měl pocit, že ani nevědí, kde vlastně jsou – rozhodně nepatřili do vlčího snu – ale byli sem posláni, aby mu zabránili vstoupit do vysokých dveří se železným zámkem vepředu. Nebo aby ty dveře alespoň strážili. Když uviděli vlky, vypadali překvapeně. Měl pocit, že jsou vylekaní již z toho, že se tu ocitli.
Otřel si ústa a zmateně se podíval na svou ruku. Byla to opět lidská ruka. Byl Perrinem. Zase ve vlastním těle a v kovářské vestě, s těžkým kladivem u boku.
Musíme si pospíšit, Mladý býku. Někde blízko je něco zlého.
Perrin vytáhl kladivo ze smyčky a vykročil ke dveřím. „Tam musí být Faile.“ Jedinou prudkou ranou urazil zámek. Rozkopl dveře.
Místnost byla prázdná, jen uprostřed stál podlouhlý kamenný kvádr. Na kameni ležela Faile, jako by spala, černé vlasy měla rozhozené do vějíře a tělo tak omotané řetězy, že mu chvíli trvalo, než si uvědomil, že na sobě nemá žádné šaty. Každý řetěz byl ke kameni připevněn silným svorníkem.
Skoro si neuvědomoval, že jde blíž, dokud se rukou nedotkl jejího obličeje. Prstem sledoval obrys její tváře.
Otevřela oči a usmála se na něj. „Pořád se mi zdálo, že přijdeš, kováři.“
„Za chvíli z toho budeš venku, Faile.“ Zvedl kladivo a urazil jeden svorník, jako by byl ze dřeva.
„Tím jsem si byla jistá. Perrine.“
A jako jméno splynulo z jejích rtů, tak se také rozplynula ona. Řetězy se zarachocením spadly na kámen, kde ještě před chviličkou ležela.
„Ne!“ vykřikl. „Našel jsem ji!“
Sny nejsou jako svět masa a krve, Mladý býku. – Tady některé štvanice nemají konce.
Ani se však neobrátil, aby se na Hopsala podíval. Věděl, že vlk má opovržlivě vyceněné zuby. Znovu zvedl těžké kladivo a veškerou silou jím udeřil do řetězů, které předtím držely Faile. Kamenný kvádr se pod jeho úderem rozpůlil. Sám Kámen se rozezněl jako zvon.
„Tak budu štvát dál,“ zavrčel.
S kladivem v ruce a Hopsalem po boku Perrin vyšel z místnosti. Kámen bylo místo lidí. A lidé, jak věděl, jsou mnohem krutější lovci, než jakými kdy byli vlci.
Poplašné gongy, vyzvánějící někde nahoře, se i dole v chodbách zvučně rozléhaly, ale jejich dunění nedokázalo úplně přehlušit řinčení kovu o kov a křik bojujících, znějící z mnohem menší dálky. Aielové a obránci, předpokládal Mat. Chodbu, v níž právě byl, lemovaly vysoké zlaté stojací lampy, každá se čtyřmi zlatými svítidly, a na stěnách z leštěného kamene visely hedvábné nástěnné koberce s bojovými výjevy. Dokonce i na podlaze ležel hedvábný koberec, tmavě rudá na tmavě modré, vetkaný vzor se jmenoval tairenské bludiště. Pro jednou byl Mat příliš zaneprázdněný, aby stačil odhadnout cenu nějaké věci.