„Říkej mi Be’lal.“ Zaprodanec se zamračil, když Rand nijak nezareagoval. „Vezmi si jej!“ štěkl Be’lal a mávl rukou k meči za Randem. „Kdysi jsme bok po boku vyjížděli do války, a proto ti teď dám šanci. Sice malou, ale přece jen šanci zachránit si krk, šanci zachránit ty tři ženy, z nichž jsem si chtěl udělat své mazlíčky. Vezmi ten meč, venkovane. Možná to bude stačit a pomůže ti to přežít mě.“
Rand se zasmál. „Ty si myslíš, že mě tak lehce vyděsíš, Zaprodanče? Ba’alzamon sám mě pronásleduje. Snad si nemyslíš, že se polekám tebe? Že se budu plazit u nohou Zaprodanci, když jsem odmítl Temného a díval se mu přitom do očí?“
„Tak tohle si myslíš?“ řekl Be’lal tiše. „Ty opravdu nic nevíš.“ Náhle měl v ruce meč, meč s čepelí vyřezanou z černého ohně. „Vezmi si jej! Vezmi Callandor! Tři tisíce let, co jsem hnil v žaláři, tady čekal. Na tebe. Jeden z nejmocnějších sa’angrialů, co kdy byly vyrobeny. Vezmi ho a braň se, jestli to dokážeš!“
Blížil se k Randovi, jako by ho chtěl zatlačit dozadu ke Callandoru, ale Rand zvedl ruce – naplnil ho saidín, sladký proud jediné síly, odporná pachuť špíny – a držel v nich meč z rudého plamene, meč se znamením volavky na ohnivé čepeli. Prošel si postavení, která ho naučil Lan, až se plavně pohyboval z jednoho do druhého, jako by tančil. Roztínání hedvábí. Voda stéká z kopce. Vítr a déšť. Čepel z černého ohně se srazila s čepelí z rudého, až odlétla sprška jisker a ozval se hřmot, jako když se tříští doběla rozpálený kov.
Rand hladce ustoupil do krytu a snažil se nedat najevo nejistotu. Na černé čepeli byla také volavka, pták tak černý, až byl skoro neviditelný. Kdysi čelil muži s volavkou na ocelové čepeli, a jen tak tak přežil. Věděl, že sám na znamení mistra šermíře nemá nárok. Byl to meč, jejž mu dal otec, a když myslel na meč, který právě držel v rukou, myslel na ten druhý. Jednou vstoupil do objetí smrti, jak ho tomu naučil strážce, ale tentokrát věděl, že by smrt byla konečná. Be’lal byl s mečem lepší než on. Silnější. Rychlejší. Skutečný mistr šermíř.
Zaprodanec se pobaveně zasmál a rychle a ladně švihal mečem hned na jednu, hned na druhou stranu. Černý oheň burácel, jako by ho rychlý průchod vzduchem rozdmýchával. „Kdysi jsi byl lepším šermířem, Luisi Therine,“ vysmíval se mu Be’lal. „Vzpomínáš, když jsme se věnovali té krotké zábavě zvané šerm a naučili se tak zabíjet, jak stálo ve starých svazcích, že tak lidé kdysi činili? Vzpomínáš aspoň na jednu z těch zoufalých bitev, aspoň na jednu z našich hořkých porážek? Ovšemže ne. Ty se přece na nic nepamatuješ, že? Tentokrát ses nenaučil dost. Tentokrát, Luisi Therine, tě zabiju.“ Be’lal mluvil stále zlomyslněji. „Možná kdyby sis vzal Callandor, mohl by sis o trošku prodloužit život. O trošku.“
Pomalu zaútočil, skoro jako by dával Randovi čas udělat právě to, obrátit se a rozběhnout se pro Callandor, pro Meč, jehož se nelze dotknout, a vzít si jej. Ale Rand měl veliké pochybnosti. Callandoru se mohl dotknout pouze Drak Znovuzrozený. Dovolil jim, aby ho za něj prohlásili, protože dobrá stovka důvodů mu v té chvíli zřejmě nedávala na výběr. Byl však skutečně Drakem Znovuzrozeným? Kdyby se ke Callandoru rozběhl ve skutečném světě, ne jen ve snu, nesetkala by se jeho ruka s neviditelnou stěnou, zatímco by ho Be’lal srazil zezadu?
Střetl se se Zaprodancem mečem, který znal, čepelí ukutou pomocí saidínu. A byl zatlačen zpět. Padající list se setkal s Namočeným hedvábím. Kočka tančící na zdi se srazila s Kancem řítícím se dolů z kopce. Řeka podemílající břeh ho málem stála hlavu a on se musel zcela nepůvabně vrhnout stranou, když se mu černý plamen otřel o vlasy. Stačil se překulit na nohy a už musel čelit Kameni padajícímu z hory. Metodicky a záměrně ho Be’lal nutil ustupovat ve spirále, která se stahovala kolem Callandoru.
Mezi sloupy se náhle rozezněl křik, jekot a řinčení oceli, ale Rand to skoro neslyšel. S Be’lalem už nebyli v Srdci Kamene sami. Muži v kyrysech a přilbicích se zvednutým okrajem bojovali meči proti nezřetelným zahaleným postavám, které se míhaly mezi sloupy a bodaly do nich oštěpy. Někteří z vojáků vytvořili řadu. Z šera vylétly šípy a přesně zasahovaly odhalená hrdla a obličeje, a muži zemřeli ve své řadě. Rand si boje skoro nevšímal, dokonce i když jen pár kroků od něj padali mrtví lidé. Jeho boj byl příliš zoufalý, musel se na něj cele soustředit. Po boku mu stékalo cosi mokrého a teplého. Stará rána se opět otevřela.
Náhle klopýtl, protože mrtvého pod nohama uviděl, až když ležel na zádech na kamenné podlaze na pouzdru s flétnou.
Be’lal s úšklebkem zvedl čepel z černého ohně. „Vezmi jej! Vezmi Callandor a braň se! Vezmi jej, nebo tě zabiju hned! Jestli jej nevezmeš, zabiju tě!“
„Ne!“
Dokonce i Be’lal sebou při zvuku toho velitelského ženského hlasu trhl. Zaprodanec ustoupil z dosahu Randova meče a zamračeně se obrátil k Moirain, která vystoupila ze zmatku bitvy. Oči upírala na Be’lala a křiku umírajících kolem sebe si nevšímala. „Myslel jsem, že jsi hezky uklizená z cesty, ženská. Vlastně je to jedno. Jsi jen na obtíž. Jako moucha kousalka. Strčím tě do klece k ostatním a naučím tě sloužit Stínu svými ubohoučkými silami,“ dokončil s opovržlivým smíchem a zvedl volnou ruku.
Zatímco mluvil, Moirain se nezastavila ani nezpomalila. Když zvedal ruku, byla od něj necelých třicet kroků, a teď i ona zvedla obě ruce.
Zaprodanci se po tváři mihl záblesk překvapení. Měl čas vykřiknout jen: „Ne!“ Pak ho zasáhla tyč bílého ohně, teplejšího než slunce, která vylétla Aes Sedai z rukou, zářící hůl, která odehnala všechny stíny. – Be’lal se vzápětí změnil v mihotavá zrnka, tečky tančící na zlomek vteřiny ve světle, skvrnky, pohlcené dřív, než dozněl jeho křik.
Když ta světelná tyč zmizela, v komnatě nastalo ticho, jen zranění tiše sténali. Boj okamžitě ustal, zahalení muži i muži v kyrysech tu ohromeně stáli jako sochy.
„V jedné věci měl pravdu,“ řekla Moirain, chladná a vyrovnaná, jako by stála na louce. „Musíš vzít Callandor. On tě s ním chtěl zabít, ale je to tvoje dědictví. Bylo by mnohem lepší, kdybys o něm věděl víc, než sevřeš ruku na jeho jílci, ale došel jsi až sem, a teď není čas na učení. Vezmi ho, Rande.“
Kolem ní náhle zavířily černé blesky. Moirain zaječela, když ji zvedly a odhodily, až sklouzla po podlaze jako pytel. Zastavila se teprve o jeden ze sloupů.
Rand vzhlédl k místu, odkud se zablesklo. Poblíž vrcholků sloupů byl hlubší stín, čerň, vedle níž vypadaly všechny ostatní stíny jako polední světlo, a z té černoty na něj shlížely oči.
Stín pomalu sestupoval dolů – a zjevil se Ba’alzamon oděný v mrtvolné černi, v níž chodívali myrddraalové. A přesto nebyla tak tmavá jako stín, jenž k němu lnul. Ba’alzamon zůstal viset ve vzduchu dva sáhy nad zemí a bez sebe vzteky se zahleděl na Randa. „Dvakrát v tomto životě jsem ti nabídl možnost sloužit mi živý.“ Za řeči mu z úst šlehaly plameny a každé slovo burácelo jako otevřená pec. – „Dvakrát jsi odmítl a zranil mě. Nyní budeš sloužit Pánu hrobů ve smrti. Zemři, Luisi Therine Rodovrahu. Zemři, Rande al’Thore. Nastal čas, abys zemřel! Vezmu si tvou duši!“
Jak Ba’alzamon natáhl ruku, Rand se zvedl a zoufale se vrhl ke Callandoru, který se stále třpytil a otáčel ve vzduchu. Nevěděl, zda na něj dosáhne, zda se ho dokáže dotknout, ale byl si jist, že je to jeho jediná naděje.