Ba’alzamonův úder ho zasáhl, ještě když letěl vzduchem, zasáhl ho uvnitř, trhal a drtil, cosi urval a snažil se vytáhnout jednu jeho část. Rand zařval. Měl pocit, že se hroutí jako splasklý pytel, jako by ho obraceli naruby. Bolest v boku, rána, kterou utržil ve Falme, byla skoro vítaná. Bylo to něco, čeho se mohl držet. Připomínala mu život. Křečovitě sevřel pěst. Na jílci Callandoru.
Naplnila ho jediná síla, proud větší, než by kdy dokázal uvěřit, že je možné, vtékal ze saidínu do meče. Křišťálová čepel zazářila jasněji než Moirainin oheň. Nedalo se na něj podívat, už nebylo vidět, že je to meč, bylo to jen světlo planoucí mu v pěsti. Bojoval s tím prouděním, vzepřel se neúprosnému přílivu, jenž hrozil, že ho odnese, že odnese vše, co bylo skutečně jím samotným, s sebou do meče. Na okamžik, který mohl trvat celá staletí, visel, vrávoral a balancoval na okraji proudu, kdy hrozilo, že ho to smete jako povodeň smete zrnko písku. Nekonečně pomalu se rovnováha upevnila. Stále to bylo, jako by stál bos na ostří nože nad nekonečně hlubokou propastí, ale cosi mu říkalo, že je to mnohem lepší, než mohl čekat. Aby usměrnil tolik síly, musel tančit na tom ostří, jako tančil při šermu.
Obrátil se k Ba’alzamonovi. Uvnitř ho to přestalo rvát, jakmile se dotkl Callandoru. Minula jen chvilička, ale jemu připadalo, že trvala celou věčnost. „Moji duši si nevezmeš!“ zařval. „Tentokrát s tebou chci skoncovat nadobro! Chci to skončit teď a tady!“
Ba’alzamon prchl. Muž i stín zmizeli.
Rand chvíli jenom užasle hleděl a mračil se. Když Ba’alzamon utekl, měl takový zvláštní pocit jako – by se něco zavíralo. Cosi se zkroutilo, jako by Ba’alzamon nějaký způsobem ohnul to, co bylo. Nevšímaje si mužů zírajících na něho, nevšímaje si Moirain zhroucené u paty sloupu, se Rand natáhl dál, skrze Callandor a pokřivenou realitu, takže vytvořil dveře vedoucí někam jinam. Nevěděl kam, věděl jen, že tam odešel Ba’alzamon.
„Teď jsem já lovec,“ řekl a prošel skrz.
Kámen se otřásl Egwain pod nohama. Pevnost se otřásla. Zazvonila. Egwain znovu nabyla rovnováhy, předklonila se a napjatě se zaposlouchala. Žádný jiný zvuk se neozval, chvění ustalo. Ať se stalo cokoliv, bylo to už pryč. Spěchala tedy dál. V cestě jí stály dveře z železných mříží – se zámkem velkým jako její hlava. Usměrnila pramen země, ještě než k nim došla, a když strčila do mříží, zámek se přelomil vejpůl.
Rychle prošla místností za dveřmi a snažila se nedívat na věci visící na stěnách. Důtky a železné kleště z nich byly zdaleka nejneškodnější. Lehce se otřásla a otevřela menší železnou branku. Vstoupila do chodby lemované hrubými dřevěnými dveřmi. V pravidelných vzdálenostech hořely v železných kruzích na stěnách rákosové louče. Pocítila úlevu, která vyplývala z toho, že nechala ty věci za zády, stejně jako z toho, že našla, co hledala. Ale která je to cela?
Dřevěné dveře bylo snadné otevřít. Některé byly nezamčené, a zámky na ostatních nevydržely o nic déle než ten větší zámek vepředu. Ale všechny cely byly úplně prázdné. Ovšem. Žádná nesní o tom, že je na tomto místě. Každý vězeň, kterému se podaří dosáhnout Tel’aran’rhiodu, by snil o mnohem příjemnějším místě.
Na okamžik téměř pocítila zoufalství. Chtěla věřit, že když najde tu správnou kobku, bude to znamenat rozdíl. I když by to mohlo být zhola nemožné. Tato chodba se táhla do nedohledna, a další podobné ji křižovaly.
Náhle spatřila kousek před sebou jakýsi záblesk. Postavu ještě méně hmotnou, než byla Joiya Byir. Ale byla to žena. Tím si byla Egwain jistá. Žena sedící na lavici u dveří do cely. Obraz se mihotal, chvíli byl vidět a chvíli ne. Ta štíhlá šíje a bledá, nevinně vypadající tvář s víčky, chvějícími se na pokraji spánku, se nedaly splést. Amico Nagoyin se propadala do spánku a snila o svých strážních povinnostech. A očividně si ospale pohrávala s jedním z ukradených ter’angrialů. Egwain to chápala. I jí dalo hodně práce, aby přestala používat ten, co jí věnovala Verin, byť jen na pár dní.
Věděla, že je možné odříznout ženu od pravého zdroje, i když už objímá saidar, ale oddělit vlákna už vytvořená muselo být mnohem těžší než zahradit proud dřív, než se objevil. Nastavila vzorec tkaniva, upravila ho, a tentokrát hodně posílila vlákna ducha, takže byla tlustší a těžší, vzniklo hutnější tkanivo s okraji ostrými jako nože.
Mihotající se postava temné družky se objevila znovu a Egwain udeřila prameny vzduchu a ducha. Na okamžik jako by něco tkanivu ducha vzdorovalo, a ona se do něj napřela vší mocí. Tkanivo sklouzlo na místo.
Amico Nagoyin zavřískla. Byl to slabý zvuk, skoro nebyl slyšet. Byl stejně nezřetelný jako sama Amico, a ona vypadala spíš jako stín toho, čím byla Joiya Byir. A přesto ji pouta spletená ze vzduchu udržela. Už nezmizela. Krásnou tvář temné družky zkřivila strašlivá hrůza. Zřejmě cosi blábolila, ale její křik byl pro Egwain šeptem příliš tichým, aby rozuměla.
Egwain černou sestru opředla ze všech stran a teď obrátila pozornost ke dveřím do cely. Netrpělivě nechala zemi, aby zaplavila železný zámek. Ten odpadl jako černý prach, jako mlha, která se rozplynula dřív, než dopadla na podlahu. Prudce otevřela dveře a nijak ji nepřekvapilo, když našla celu prázdnou, jen tu hořela rákosová louč.
Ale Amico je svázaná a dveře otevřené.
Chvíli přemýšlela, co udělat dál. Pak vystoupila ze sna...
... a probudila se se všemi modřinami, bolestí a žízní. Stěnu cely měla za zády a dívala se na pevně zavřené dveře. Jistě. Co se stane živým bytostem je skutečné, když se probudí. Co jsem udělala s kamenem, železem nebo dřevem, nemá v bdělém světě žádný vliv.
Nyneiva a Elain stále klečely vedle ní.
„Ať je tam kdo chce,“ řekla Nyneiva, „před chvíli hrozně ječel, ale jinak se nic nestalo. Našla jsi cestu ven?“
„Měly bychom odsud prostě odejít,“ sdělila jí Egwain. „Pomozte mi vstát a já nás zbavím toho zámku. Amico nám potíže dělat nebude. To křičela ona.“
Elain zavrtěla hlavou. „Od chvíle, co jsi odešla, jsem zkoušela dosáhnout na saidar. Teď je to sice jiné, ale pořád jsem odříznutá.“
Egwain v sobě vytvořila prázdnotu, stala se poupětem otevírajícím se saidaru. Neviditelná stěna tam ale byla pořád. Teď se však chvěla. – Byly chvilky, kdy měla dojem, že skoro cítí, jak ji pravý zdroj naplňuje jedinou silou. Skoro. Štít se chvěl, chvíli tu byl a chvíli zase ne, ale bylo to příliš rychlé. Klidně to mohla být pevná zeď.
Zadívala se na druhé dvě ženy. „Svázala jsem ji. Odstínila jsem ji. Je živá, ne neživé železo. Musí být odstíněná.“
„Něco se s tím štítem stalo,“ řekla Elain, „ale Amico se stále daří ho na nás držet.“
Egwain se vyčerpaně opřela hlavou o zeď. „Budu to muset zkusit znovu.“
„Jsi na to dost silná?“ Elain se mračila. „Abych byla upřímná, mluvíš ještě hůř než předtím. Ten pokus tě hodně stál, Egwain.“
„Tam jsem silná dost.“ Cítila se unavenější a slabší, ale byla to jediná trochu slibná možnost, na kterou přišla. Tolik také řekla nahlas, a z jejich výrazů bylo zřejmé, že s ní souhlasí, byť velice neochotně.