Perrin otevřel ústa, aby vykřikl na poplach, když tu se náhle rozlétly dveře Moirainina srubu a z nich se s mečem v ruce vyřítil Lan a řvaclass="underline" „Trolloci! Vzbuďte se, je-li vám život milý! Trolloci!“ V odpověď se ozvalo volání mužů vybíhajících z chýší, mužů již připravených na noc, což pro většinu znamenalo bez šatů, zato s meči v rukou. S nestvůrným řevem se jim trolloci vrhli vstříc. Setkali se s obnaženou ocelí a pokřikem: „Za Shienar!“ a „Za Draka Znovuzrozeného!“
Lan byl zcela oblečen – Perrin by se byl vsadil, že strážce vůbec nespal – a míhal se mezi trolloky, jako by vlněná látka byla ocelovou zbrojí. Zdálo se, že tančí od jednoho soupeře k druhému, muž a meč plynoucí jako voda či vítr, a kudy strážce protančil, tam s křikem umírali trolloci.
Moirain byla také venku a tančila mezi trolloky vlastní tanec. Její jedinou viditelnou zbraní byla hůl, ale kdykoliv s ní některého z trolloků udeřila, tomu z těla vyšlehly plameny. Volnou rukou házela ohnivé koule, které jako by sbírala přímo ze vzduchu, a trolloci, obklopení plameny, vyli a svíjeli se na zemi.
Náhle se vzňal celý strom od kořenů ke koruně, pak další a ještě jeden. Trolloci v náhlém světle vřískali, ale nepřestávali máchat sekerami s bodci a meči zakřivenými jako kosy.
Náhle Perrin spatřil, jak z Moiraininy chýše váhavě vystupuje Leya. Byla od něj na půl cesty přes údolí a on přestal myslet na cokoliv jiného. Tuatha’anka se s rukou na hrdle tiskla ke stěně z klád. Ve světle hořících stromů viděl její bolest a strach, i odpor, jak se dívala na pokračující vraždění.
„Schovej se!“ zařval na ni Perrin. „Vrať se dovnitř a schovej se!“ Jeho slova pohltil křik bojujících i umírajících. Rozběhl se k ní. „Schovej se, Leyo! Pro lásku Světla, schovej se!“
Vztyčil se nad ním trollok se surovým zahnutým zobanem místo úst a nosu. Od ramen po kolena ho kryla černá kroužková zbroj s ostny a pohyboval se na jestřábích pařátech, když se rozpřáhl jedním z těch zvláštně zakřivených mečů. Páchl potem, hlínou a krví.
Perrin se před úderem přikrčil a s řevem provedl výpad sekerou. Věděl, že by se měl bát, ale nutnost strach potlačila. Záleželo mu jedině na tom, aby se dostal k Leye, aby ji dostal do bezpečí, a ten trollok mu prostě stál v cestě.
Trollok upadl, svíjel se a kopal nohama. Perrin ani nevěděl, kam ho zasáhl, ani jestli umírá, nebo je jen zraněný. Přeskočil ležící obludu a rozběhl se do kopce.
Hořící stromy vrhaly na malé údolíčko mrtvolně bledé světlo. Mihotavý stín vedle Moirainina srubu se náhle změnil v trolloka s kozlím čenichem a rohy. Oběma rukama svíral sekeru s hrotem a zřejmě se chystal seběhnout dolů a připojit se k boji, když mu oči padly na Leyu.
„Ne!“ křičel Perrin. „Světlo, ne!“ Zpod bosých nohou mu odletovaly kamínky, ale on zhmožděniny ani necítil. Trollok zvedl sekeru. „Leyóóóóóó!“
V poslední chviličce se trollok otočil a rozmáchl se sekerou po Perrinovi. Ten se prudce vrhl na zem a zaječel, když ho ocel škrábla na zádech. Zoufale švihl rukou, chytil jeden kozí roh a vší silou za něj začal tahat. Trollok se svalil a se zaduněním dopadl na zem, ale jak klouzal po svahu, popadl Perrina oběma rukama, dost velkýma jako čtyři lidské, přitáhl mládence k sobě a spolu se kutáleli po svahu. Perrina do nosu udeřil zápach, kozlí puch a nakyslý pach lidského potu. Hrudník mu tiskly mohutné paže, až mu málem praskala žebra. Trollok při pádu pustil sekeru, ale zato se tupými kozími zuby zahryzl Perrinovi do ramene a sevřel mohutné čelisti. Perrin zasténal, když mu levou paží od ramene až do prstů projela bolest. Snažil se nadechnout a před očima měl skoro černo, ale matně si uvědomoval, že má druhou ruku volnou, a nějak se mu podařilo udržet vlastní sekeru. Držel ji těsně u čepele, jako kladivo, hrotem dopředu. S řevem, s nímž mu vyletěl poslední vzduch z plic, vrazil hrot trollokovi do spánku. Ten se bez hlesu zkroutil, rozhodil končetiny a odhodil Perrina od sebe. Ten čistě pudově udržel sekeru a vyrval ji trollokovi z hlavy. Obluda klouzala dál po svahu a stále se kroutila.
Perrin chvíli jen ležel a lapal po dechu. Rána na zádech bolela a cítil krev. Když se nakonec zvedl, pokousané rameno protestovalo. „Leyo?“
Byla tam stále, schoulená u stěny srubu, ani ne o deset kroků výš. A dívala se na něho s takovým výrazem, že jí nedokázal pohlédnout do očí.
„Nelituj mě!“ zavrčel na ni. „Ne –!“
Ze střechy chýše seskočil myrddraal a padal jako by zpomaleně. Nehybný černý plášť mu celou dobu visel, jako by půlčlověk stál pořád na zemi. Bezoký pohled upíral na Perrina. Byl cítit smrtí.
Perrina při myrddraalově pohledu začala obcházet zima. Hruď měl jako kus ledu. „Leyo,“ zašeptal. Jen tak tak neutekl. „Leyo, prosím tě, schovej se. Prosím.“
Půlčlověk se pomalu vydal směrem k němu byv si jist, že ho jeho pohled udrží v ustrnutí. Pohyboval se jako had. Vytáhl meč tak černý, že byl vidět jen díky hořícím stromům. „Usekni trojnožce jednu nohu,“ řekl tiše, „a spadne.“ Jeho hlas připomínal drolící se shnilou a následně vyschlou kůži.
Najednou se pohnula Leya, vrhla se dopředu a pokusila se obejmout pažemi myrddraalova kolena. Ten, aniž se ohlédl, jenom nedbale ťal tmavým mečem dozadu a ona se zhroutila.
Perrinovi se z očí začaly řinout slzy. Měl jsem jí pomoci... zachránit ji. Měl jsem něco udělat! Ale dokud na něj myrddraal upíral svůj bezoký pohled, dalo mu práci jenom myslet.
Přicházíme, bratříčku. Přicházíme, Mladý býku!
Ta slova mu zněla v hlavě, jako by to byl zvon. To zvonění ho roztřáslo. Se slovy přicházeli vlci, desítky vlků, a zaplavovali mu mysl, jak si uvědomoval, že zaplavují mísovité údolíčko. Horští vlci, kteří sahali člověku až k pasu, celí bílošedí, přibíhali z noci a cítili překvapení dvounožců, když zaútočili na Pokřivené. Vlci naplnili Perrinovu mysl, až si skoro neuvědomoval, že je člověk. V jeho očích se sbíralo světlo, až zlatožlutě zářily. A půlčlověk se zarazil, jako by si náhle nebyl tolik jist svou kořistí.
„Mizelče,“ zachraptěl Perrin, ale pak ho napadlo jiné jméno, pocházející od vlků. Trolloci, Pokřivení, vytvoření během války Stínu spojením lidí a zvířat, byli už tak dost špatní, ale myrddraal –„Nezrozenče!“ vyplivl Mladý býk. Ohrnul rty, zavrčel a vrhl se na myrddraala.
Ten se pohyboval jako zmije, plynule a nebezpečně svižně, jeho černý meč byl rychlý jako blesk, ale on byl Mladý býk. Tak ho nazývali vlci. Mladý býk, s rohy z ocele, které ovládal rukama. Byl jedno s vlky. Byl vlkem, a každý vlk by ochotně stokrát zemřel, aby viděl padnout Nezrozeného. Mizelec před ním ustupoval a snažil se jen odrážet jeho výpady.
Podkolenní šlachy a hrdlo, tak zabíjeli vlci. Mladý býk se náhle vrhl na stranu a přiklekl, přičemž sekerou zezadu ťal půlčlověku po koleni. Ten zavřískl – ten zvuk se zavrtával až do morku kostí a normálně by při něm mládenci vstaly vlasy hrůzou na hlavě – a padl a opřel se o ruku. Stále pevně držel meč, ale než jej stačil zvednout, Mladý býk ho znovu zasáhl sekerou. Půlčlověku – Nezrozenému – se napůl odťatá hlava zvrátila dozadu, ale on se stále opíral o ruku a zuřivě sekal mečem. Myrddraalové vždycky umírali dlouho.
Vlci i jeho vlastní oči Mladému býkovi předávali obrazy trolloků svíjejících se na zemi, vřískajících, aniž by se jich dotkl vlk či člověk. Ti museli být spojeni s myrddraalem a zemřou, až zemře on – pokud je někdo nezabije dřív.
Touha seběhnout dolů do údolí a připojit se ke svým bratřím, připojit se k zabíjení Pokřivených, uštvat zbývající Nezrozené, byla silná, ale zpola pohřbený zlom mysli, jenž stále ještě patřil člověku, se pamatoval. Leya.