„Dokážeš tak brzo zase usnout?“ zeptala se nakonec Nyneiva.
„Zazpívej mi.“ Egwain se vzmohla i na úsměv. „Jako když jsem byla malá, ano?“ Vzala Nyneivu za ruku, kamenný prsten stiskla v druhé ruce, zavřela oči a snažila se v tom tichém pobrukování najít spánek.
Široké dveře se železnými mřížemi byly otevřené a místnost za nimi vypadala prázdná, ale Mat vstoupil velice opatrně. Sandar byl ještě v chodbě a snažil se dívat zároveň dopředu i dozadu. Byl si jist, že se každou chvíli objeví nějaký vznešený pán, nebo snad stovka obránců.
V místnosti teď nebyli žádní lidé – a podle nedojedeného jídla na dlouhých stolech odešli ve spěchu. Nepochybně teď bojovali nahoře – a z toho, jak vypadaly věci na stěnách, byl docela rád, že se s žádným z nich nemusel setkat. Důtky o různé délce a tloušťce s různým počtem řemenů. Kleště, pinzety, skřipce a vypalovací železa. Věci připomínající kovové boty a rukavice a přilby, s velkými šrouby, které jako by sloužily k tomu, aby se ty věci daly těsně stáhnout. Předměty, jejichž použití ani nedokázal uhádnout. Kdyby se byl setkal s muži, kteří tyto věci používali, určitě by se nejdřív řádně přesvědčil, že jsou mrtví, než by šel dál.
„Sandare!“ sykl. „Hodláš tam stát celou zatracenou noc!“ Spěchal k zadním dveřím – byly mřížové, jako ty předtím, ale menší – a bez čekání na odpověď jimi prošel.
Chodbu za nimi lemovaly hrubé dřevěné dveře a byla osvětlená stejnými rákosovými loučemi jako místnost, již právě opustil. Necelých dvacet kroků od něj seděla na lavici u jedněch dveří žena a podivně ztuhlým způsobem se opírala o zeď. Při zvuku jeho kroků na kamenné podlaze k němu pomalu obrátila hlavu. Byla to hezká mladá žena. Uvažoval, proč se nepohne víc a proč vypadá, jako by napůl spala.
Byla taky vězeň? Venku v chodbě? Ale nikdo s takovou tváří by přece nemohl patřit k lidem, kteří používají ty věci, co viděl na stěnách. Skoro jako by spala, oči měla jen pootevřené. A utrpení patrné na té krásné tváři z ní rozhodně činilo mučednici, ne katanku.
„Stůj!“ zařval za ním Sandar. „Ona je Aes Sedai! Ona je jedna z těch, co chytly ty ženy, které hledáš!“
Mat ztuhl uprostřed kroku a zahleděl se na ženu. Vzpomněl si na Moirain metající ohnivé koule. Napadlo ho, zda by dokázal odrazit ohnivou kouli holí. Napadlo ho, jestli jeho štěstí stačí na to, aby utekl Aes Sedai.
„Pomoz mi,“ řekla ta žena slabě. Oči měla stále přivřené, ale prosba v jejím hlase byla zcela jasná. „Pomoz mi. Prosím!“
Mat zamrkal. Stále od krku dolů nehnula ani svalem. Mat opatrně přistoupil a mávl na Sandara, aby přestal kvílet, že je to Aes Sedai. Žena za ním obracela hlavu. Nic víc.
U pasu jí visel velký železný klíč. Mat chvíli váhal. Aes Sedai, říkal Sandar. Proč se nehýbe? Polkl a přeopatrně sundal klíč, jako by to byl kus masa ve vlčích zubech. Žena stočila oči ke dveřím vedle a vydala zvuk jako kočka, která právě zahlédla, jak se do místnosti řítí obrovský hafan, a ví, že není cesty ven.
Mat tomu sice nerozuměl, ale dokud se mu nesnažila zabránit v otevření těch dveří, bylo mu jedno, proč tu jen tak sedí jako vycpaný strašák. Na druhou stranu ho však také napadlo, jestli snad na druhé straně dveří není něco, čeho by se měl bát. Jestli je jednou z těch, co chytily Egwain a ostatní, tak má určitě důvod, proč ty dveře hlídá. Ženě z očí vytryskly slzy. Až na to, že vypadá, jako by vevnitř byl zatracený půlčlověk. Ale byl jen jeden způsob, jak to zjistit. Opřel hůl o zeď, otočil klíčem v zámku a připraven uprchnout rozrazil dveře.
Nyneiva a Elain klečely na podlaze a mezi nimi zřejmě spala Egwain. Při pohledu na Egwaininu nateklou tvář zalapal po dechu a usoudil, že asi nespí. Když se dveře otevřely, druhé dvě ženy k němu také otočily hlavy – byly skoro stejně potlučené jako Egwain. Ať shořím! Ať shořím! – a civěly na něj s otevřenými ústy.
„Matrime Cauthone,“ pravila Nyneiva šokované, „co, pro Světlo, tady děláš zrovna ty?"
„Zatraceně jsem vás přišel zachránit,“ oznámil jim Mat. „Ale ať shořím, jestli jsem čekal přivítání, jako bych přišel ukrást kus koláče. Později mi můžete říct, proč vypadáte, jako byste se praly s medvědama, jestli budete chtít. A jestli Egwain nemůže chodit, odnesu ji na zádech. Po celým Kameni jsou Aielové, nebo skoro všude, a buď pobíjejí ty zatracený obránce, nebo zatracení obránci pobíjejí je, ale ať tak nebo tak, my bychom odsud měli zmizet, dokud ještě zatraceně můžem. Jestli můžem!“
„Dávej si pozor na jazyk,“ řekla mu Nyneiva a Elain mu věnovala jeden z těch nesouhlasných pohledů, které všechny ženy tak skvěle ovládají. Začaly třást s Egwain, jako by už tak nebyla celá potlučená.
Egwain otevřela oči a zasténala. „Proč mě budíte? Musím to pochopit. Jestli pustím ta pouta, probudí se a já ji už nikdy nechytím. Ale jestli je nepustím, nemůže úplně usnout a –“ Oči jí padly na Mata a rozšířily se. „Matrime Cauthone, co pro Světlo tady děláš zrovna ty?"
„Řekni jí to,“ obrátil se Mat na Nyneivu. „Já mám moc práce s tím, abych vás zachránil, takže si už nestačím hlídat jaz–“ Všechny hleděly za něj a mračily se, jako by zatoužily mít v rukou nože.
Mat se otočil, ale uviděl jenom Juilina Sandara, který vypadal, jako by spolkl celou shnilou švestku.
„Mají důvod,“ sdělil Sandar Matovi. „Já... je zradil. Ale musel jsem.“ To patřilo ženám. „Ta s těmi medovými copy na mě mluvila a já... já to musel udělat.“ Dlouhou dobu na něj všechny tři jen hleděly.
„Liandrin ovládá hnusný triky, mistře Sandare,“ prohlásila nakonec Nyneiva. „Možná to není úplně tvoje vina. O tom ale rozhodneme později.“
„Jestli jste si všecko vyjasnili,“ řekl Mat, „nemohli bychom zmizet?“ Bylo mu to jasné asi jako bláto, ale zrovna v té chvíli ho víc zajímalo, jak se dostat pryč.
Tři ženy za ním vykulhaly do chodby, ale pak se zastavily před ženou na lavici. Ta k nim zvedla oči a zakňučela. „Prosím. Vrátím se ke Světlu. Přísahám, že vás poslechnu. To odpřísáhnu i s holí přísahy v ruce. Prosím, ne –“
Mat nadskočil, když se Nyneiva náhle zaklonila a rozmáchla se pěstí. Ženu srazila z lavice. Ta zůstala ležet a oči se jí konečně úplně zavřely, ale ležela na boku nehybně přesně v té pozici, v jaké předtím seděla na lavici.
„Je to pryč,“ řekla nadšeně Elain.
Egwain se sklonila a pak začala prohrabávat váček, který měla bezvědomá žena u pasu. Vyndala z něj něco, co Mat nerozeznal, a vstrčila to do svého. „Ano. Je to nádhera. Něco se na ní změnilo, když jsi ji praštila, Nyneivo. Nevím co, ale cítila jsem to.“
Elain přikývla. „Já taky.“
„Já bych na ní ráda změnila i poslední nitku,“ prohlásila temně Nyneiva. Uchopila Egwaininu hlavu do dlaní. Egwain hekla a zvedla se na špičky. – Když po chvíli Nyneiva stejně uchopila i Elain, Egwaininy modřiny byly pryč. Elaininy zmizely stejně rychle.
„Krev a zatracenej popel!“ zavrčel Mat. – „Co to děláš, takhle praštit ženu, co tu jen tak sedí? Myslím, že se ani nemohla hnout!“ Všechny tři se obrátily k němu a on vydal přiškrcený zvuk, jak kolem něj vzduch zhoustl jako rosol. Zvedl se do vzduchu, až mu nohy visely dobrého půl sáhu nad zemí. Ó, ať shořím, síla! Tak já se bál, že tahle Aes Sedai proti mně použije tu zatracenou sílu, a teď to udělaly ty zatracené ženské, co jsem je sem přišel zachránit! Ať shořím!