Ze stínu se ozvalo zuřivé zavrčení a planoucí proud čistě bílého světla zmizel.
Rand se rozmáchl Callandorem, jako by útočil na něco před sebou. Bílé světlo halící čepel se prodloužilo, rozlétlo se dopředu a propálilo se krevelovým sloupem, za nímž se ozvalo to zavrčení. Leštěný kámen se rozestoupil, jako by to bylo hedvábí. Podťatý sloup se zachvěl, část se ho uvolnila a spadla od stropu. Na podlahu dopadaly obrovské zubaté kusy krevele. Když rachot konečně ustal, zaslechl Rand spoza hromady kamení kroky. Někdo utíkal.
S Callandorem připraveným se Rand rozběhl za Ba’alzamonem.
Vysoký klenutý průchod, vedoucí ze Srdce, se zřítil ve chvíli, kdy k němu dorazil. Celá zeď spadla v oblaku prachu a kamení, jako by ho chtěla pohřbít, ale on proti ní vrhl sílu a vše se změnilo v prach vznášející se ve vzduchu. Utíkal dál. Nebyl si jist, co udělal, ani jak, ale neměl čas o tom přemýšlet. Hnal se po zvuku kroků prchajícího Ba’alzamona, které se rozléhaly chodbami Kamene.
Ve vzduchu se zjevovali myrddraalové a trolloci a vrhali se po něm, obrovské zvířecké postavy a bezoké obličeje zkřivené zuřivostí, ochotou zabíjet. Byly jich stovky, takže ucpali celou chodbu před ním i za ním, a kosiny a čepele ze smrtící černé oceli prahly po jeho krvi. Aniž věděl jak, proměnil je v páru, která se před ním rozdělila – a zmizela. Vzduch byl náhle plný sazí, které ho dusily. Měl jich plný nos, nemohl popadnout dech, ale on si znovu vyrobil čistý vzduch, chladivý opar. Z podlahy pod jeho nohama vyšlehly plameny, vyskočily na stěnách a na stropě, zuřivé proudy ohně, které sežehly koberce na stěnách i běhouny na podlaze, stoly a truhlice změnily v hromádky popela, roztavily ozdoby a lampy, až z nich padaly kapky roztaveného, žhnoucího zlata. Rand plameny přitiskl ke stěnám a podlaze a zakalil je do rudého povlaku na kameni.
Kameny kolem něj vybledly, až vypadaly jako mlha. Sám Kámen se ztrácel. Realita se zachvěla. Cítil, jak se třepí, cítil, jak se sám rozplétá. Vytlačovalo ho to z místa, kde byl, na nějaké místo, které vůbec neexistovalo. Callandor mu zaplál v rukou jako slunce, až měl dojem, že se roztaví. Měl pocit, že se sám rozteče, jak jím silně proudila jediná síla, a on ten proud nějak nasměroval, aby uzavřel trhlinu, která se kolem něj otevírala, aby sám sebe udržel v realitě. Kámen se znovu zpevnil.
Ani si neuměl představit, co vlastně udělal. Proud jediné síly v něm zuřil, až se málem nepoznával, až málem nebyl sám sebou, až to, čím byl, málem přestalo existovat. Jeho vratká stabilita se zakymácela. Po obou stranách mu hrozil nekonečný sráz, hrozilo mu, že ho jediná síla, která skrze něj proudila do meče, vymaže. Jedině v tanci na ostří nože spočívala jakás takás jistota. Callandor v jeho ruce zářil, až měl dojem, že nese slunce. V jeho nitru, nejasná, mihotající se jako plamen svíčky v bouři, byla jistota, že s Callandorem v ruce dokáže cokoliv. Cokoliv.
Běžel nekonečnými chodbami, tančil na ostří, pronásledoval toho, jenž ho chtěl zabít, jehož musel zabít. Tentokrát to nemůže skončit jinak. Tentokrát jeden z nich musí zemřít! Že to ví i Ba’alzamon, bylo nad slunce jasné. Pořád utíkal, pořád zůstával mimo dohled, takže Randa vedly jen zvuky Ba’alzamonova útěku, ale i na útěku obracel tento Tearský Kámen, který nebyl Tearským Kamenem, proti Randovi. A Rand proti němu bojoval pudově, odhadoval a riskoval, bojoval a utíkal po ostří nože v dokonalé rovnováze s jedinou silou, nástrojem a zbraní, která by ho úplně strávila, kdyby maličko zaváhal.
Chodby od stropu po podlahu naplnila voda, hustá a černá jako na dně moře, a začala ho dusit. – Nevědomky si znovu vytvořil vzduch a běžel dál. Vzduch náhle nabyl na váze, až měl pocit, že každým coulem těla podpírá celou horu, ze všech stran na něj tlačil. Okamžik předtím, než ho to rozdrtilo na prášek, vybral ze záplavy síly, která v něm zuřila, několik vln – ani nevěděl jak a proč a které, bylo to příliš rychlé, aby to vůbec promyslel, nebo se to snažil poznat blíž – a tlak zmizel. Pronásledoval Ba’alzamona a samotný vzduch se náhle změnil v pevnou skálu, která ho uvěznila, pak se roztavil kámen, pak zmizel i vzduch, který mu plnil plíce. Země pod nohama ho táhla, jako by náhle každá libra vážila centnýř, potom veškerá váha zmizela, takže ho krok vynesl do vzduchu. Rozšklebené tu číhaly neviděné tlamy, připravené mu vyrvat duši z těla. Z každé pasti vyskočil a běžel dál. Co Ba’alzamon pokřivil, aby ho to zničilo, on zase napravil, aniž tušil, jak to dělá. Nejasně si uvědomoval, že nějakým způsobem navrací věci do přirozené rovnováhy, nutí je srovnat se s jeho vlastním tancem na tom neuvěřitelně tenkém předělu mezi existencí a nicotou, ale to vědomí bylo vzdálené. On vnímal jen pronásledování, štvanici, smrt, která ji musí zakončit.
A pak byl opět v Srdci Kamene, kradl se přes hromadu balvanů, které bývaly zdí. Některé ze sloupů teď visely od stropu jako polámané zuby. A Ba’alzamon před ním s planoucíma očima couval do stínů, které ho zahalovaly. Od Ba’alzamona jako by se rozbíhaly černé čáry jako ocelové dráty, mířily do temnoty hromadící se kolem něj, mizely v nepředstavitelné dálce v oné černotě.
„Já se zničit nenechám!“ vykřikl Ba’alzamon. Jeho ústa byla ohněm, jeho křik se rozléhal mezi sloupy. „Mne nelze porazit! Pomozte mi!“ Něco z té černi, jež ho obklopovala, mu vplulo do rukou a vytvořilo to kouli tak černou, jež jako by nasávala i světlo Callandoru. Plameny jeho očí náhle vítězoslavně zažhnuly.
„Jsi zničen!“ zařval Rand. Callandor se mu pootočil v rukou. Jeho světlo rozvířilo temnoty, přerušilo ocelově černé čáry kolem Ba’alzamona a Ba’alzamon se celý zkroutil v křeči. Jako by tu byli dva, zdálo se, že se zároveň zmenšuje i roste. „Je po tobě!“ Rand vrazil zářící čepel do Ba’alzamonových prsou.
Ba’alzamon zaječel a ohně v jeho tváři divoce zaplály. „Hlupáku!“ zavyl. „Velikého pána Temnoty nelze nikdy porazit!“
Rand vytáhl čepel Callandoru a Ba’alzamonovo tělo se podlomilo a začalo padat. Stíny kolem zmizely.
A náhle byl Rand v jiném Srdci Kamene, obklopen stále celými sloupy, křikem bojujících a umírajících lidí, zahalenými muži a muži v kyrysech a přilbicích. – Moirain stále ležela zhroucená u paty krevelového sloupu. A u Randových nohou leželo tělo muže, rozhozené na zádech, s dírou vypálenou v hrudi. Mohl to být docela hezký muž ve středních letech, až na to, že tam, kde by měl mít oči a ústa, byly jenom otvory, z nichž stoupaly proužky černého dýmu.
Dokázal jsem to, pomyslel si Rand. Zabil jsem Ba’alzamona, zabil jsem Šej’tana! Zvítězil jsem v Poslední bitvě! Světlo, já JSEM Drak Znovuzrozený! Ničitel států, Ničitel světa. Ne! Já SKONCUJU s ničením, skoncuju se zabíjením! Já s tím skoncuju!
Pozvedl Callandor nad hlavu. Z čepele vyskočil stříbrný blesk a klikatě stoupal k velké kupoli nahoře. „Dost!“ zařval. Boj ustal. Muži na něj ohromeně zírali přes černé závoje a zpod okrajů kulatých přilbic. „Já jsem Rand al’Thor!“ zavolal, až se jeho hlas jasně rozléhal komnatou. „Já jsem Drak Znovuzrozený!“ Callandor v jeho ruce zářil.