Jeden po druhém muži v závojích i přilbicích poklekali volajíce: „Drak je znovu zrozen! Drak je znovu zrozen!"
56
Lid Draka
Po celém městě Tearu se lidé ráno probouzeli a hovořili o snech, které se jim zdály, o snech, v nichž Drak bojoval s Ba’alzamonem v Srdci Kamene, a když zvedli zrak k veliké pevnosti Kameni, spatřili z jejího vrcholku vlát praporec. Na stříbrném poli se vlnil tvor připomínající velkého hada s šupinami v šarlatové a zlaté, ale se zlatou lví hřívou a čtyřma nohama, každou zakončenou pěti zlatými drápy. Z Kamene vycházeli muži, ohromení a vyděšení, a tlumenými hlasy vyprávěli o tom, co se událo za noci, a v ulicích se tlačili muži i ženy a s pláčem vykřikovali naplnění proroctví.
„Drak!“ křičeli. „Al’Thor! Drak! Al’Thor!“
Vyhlížeje střílnou vysoko ve zdi Kamene, Mat naslouchal sboru doléhajícímu sem ve vlnách z města a potřásal hlavou. No, možná jím je. Stále měl dost potíží srovnat si v hlavě to, že Rand opravdu je v Tearu.
Všichni v Kameni zřejmě souhlasili s lidmi dole, a pokud ne, nedávali to najevo. Randa Mat zahlédl jen jednou, jak kráčí chodbou s Callandorem v ruce, doprovázen tuctem zahalených Aielů, za nimiž se táhl mrak Tairenů, tvořený hloučkem obránců Kamene a většinou přeživších vznešených pánů. Přinejmenším vznešení páni si zřejmě mysleli, že je Rand bude potřebovat, aby mohl správně vládnout světu. Aielové však každého drželi ostrými pohledy, a v případě potřeby i oštěpy, pěkně zpátky. Oni rozhodně věřili, že Rand je Drakem, i když ho nazývali Tím, jenž přichází s úsvitem. V Kameni byly skoro dvě stovky Aielů. Třetinu válečníků ztratili v boji, ale sami zabili či zajali desetkrát tolik obránců.
Když se Mat otočil od střílny, zahlédl Rhuarka. Na druhé straně místnosti byl vysoký stojan, který tvořila dvě kola, celá vyřezávaná a naleštěná, z jakéhosi světlého dřeva s tmavými pruhy. Kola měla mezi sebou zavěšeny poličky tak, že když se koly otáčelo, zůstávaly poličky stále vodorovné. V každé přihrádce byla zasunuta velká kniha vázaná ve zlatě, na jejíchž deskách jiskřily drahokamy. Aiel si jednu knihu otevřel a četl. Mat měl dojem, že to jsou nějaké eseje. Kdo by si pomyslel, že nějaký Aiel bude číst knihy? Kdo by si pomyslel, že nějaký zatracený Aiel bude vůbec umět číst?
Rhuark se podíval jeho směrem, oči měl chladně modré a pohled bezvýrazný. Mat rychle uhnul pohledem dřív, než mu Aiel vyčte z očí, nač právě myslel. Aspoň není zahalený, díky Světlu! Ať shořím, ta Aviendha mi málem utrhla hlavu, když jsem se zeptal, jestli by si se mnou nezatancovala bez oštěpů. Bain a Chiad představovaly jiný problém. Byly rozhodně hezké a víc než přátelské, ale jemu se zatím nepodařilo promluvit si s jednou, aby u toho nebyla i druhá. Aielové zřejmě považovali jeho snahu zůstat s jednou o samotě za zábavnou, vlastně Bain a Chiad také. Ženy jsou divně, ale vedle aielských žen vypadá divné jako normální!
Velký stůl uprostřed místnosti, ozdobně vyřezávaný a na rozích a nohách pozlacený, byl určen pro shromáždění vznešených pánů. Na jedné trůnu podobné židli, která měla na opěradle ve zlatě, leštěném karneolu a perleti vyvedenou půlměsíčnou zástavu Tearu, seděla Moirain. Egwain, Nyneiva a Elain seděly opodál.
„Pořád nemůžu uvěřit, že je Perrin tady v Tearu,“ říkala právě Nyneiva. „Opravdu je v pořádku?“
Mat zavrtěl hlavou. On čekal, že Perrin bude v noci v Kameni. Kovář byl vždycky odvážnější než kdokoliv se zdravým rozumem.
„Když jsem odcházela, byl v pořádku.“ Moirainin hlas byl vyrovnaný. „Zdali je stále, to nevím. Jeho... společnice je ve značném nebezpečí, a on se do něj mohl také dostat.“
„Jeho společnice?“ optala se ostře Egwain. „Co – kdo je Perrinova společnice?“
„Jaké nebezpečí?“ chtěla vědět Nyneiva.
„Nic, s čím by sis musela dělat starosti,“ odtušila klidně Aes Sedai. „Půjdu se na ni podívat, jak jen to půjde. Zdržela jsem se, jen abych vám ukázala to, co jsem našla mezi ter’angrialy a ostatními věcmi síly, které vznešení pánové za ta léta nashromáždili.“ Vytáhla něco z váčku a položila to na stůl před sebe. Byl to kotouč o velikosti lidské dlaně, který zřejmě zpodobňoval dvě spojené slzy, jednu černou jako smola, druhou bílou jako sníh.
Mat si vzpomínal, že už něco podobného viděl. Prastarý symbol, jako tenhle, ale rozbitý, kdežto tenhle byl celý. Už viděl tři, ne celé, ale rozbité. To ale nebylo možné, protože, jak si vzpomínal, byly vyrobeny z cuendillaru, nerozbitného jakoukoliv silou, dokonce ho nebylo možné rozbít ani s pomocí jediné síly.
„Jeden ze sedmi zámků, které Luis Therin Rodovrah a stovka rytířů vložili na Temného věznici, když ji znovu uzavírali,“ řekla Elain a kývla, jako by si potvrzovala vlastní paměť.
„Spíš,“ řeklají Moirain, „ohnisko jednoho takového zámku. Ale v podstatě máš pravdu. Během Rozbití světa byly kvůli bezpečnosti rozneseny do všech koutů světa a ukryty. Od trollockých válek pak byly ztraceny docela.“ Nadechla se. „Začínám mluvit jako Verin.“
Egwain zavrtěla hlavou. „Asi jsem měla čekat, že to tam najdu. Rand Ba’alzamonovi čelil už dvakrát, a v obou případech se našel aspoň jeden z těch zámků.“
„A tentokrát je celý,“ dodala Nyneiva. „Poprvé je zámek nerozbitý. Jako by na tom teď záleželo.“
„Ty myslíš, že na tom nezáleží?“ Moirainin hlas byl nebezpečně tichý a ostatní ženy se na ni zamračily.
Mat vyvrátil oči. Pořád mluvily o nedůležitých věcech. Jemu se moc nelíbilo, že stojí ani ne pět sáhů od kotouče, když teď věděl, co to je, bez ohledu na cenu cuendillaru, ale... „Dovolíte?“ řekl.
Všechny se k němu obrátily, jako by přerušil něco významného. Ať shořím! Dostanu je z vězeňské kobky, než skončí noc jim ještě půltuctukrát zachráním život, a ony se na mě dívají stejně zamračeně jako zatracené Aes Sedai! No, a ani mi nepoděkovaly. Taky bych si mohl myslet, že strkám nos tam, kam bych neměl, když jsem bránil některým z těch zatracených obránců, aby do některé nevrazili meč. Nahlas řekl mírně: „Nevadilo by vám, kdybych se na něco zeptal, že ne? Všechny mluvíte o těch... ehm... záležitostech Aes Sedai, a mně nikdo nic neřekne.“
„Mate,“ procedila varovně mezi zuby Nyneiva a zatahala se za cop, ale Moirain řekla klidně, jen trošku netrpělivě: „A co si přeješ vědět?“
„Chci vědět, jak je tohle všecko vůbec možný.“ Chtěl mluvit tiše, ale proti své vůli jak mluvil, zesiloval hlas. „Tearský Kámen padl! V Proroctvích stojí, že k tomu nedojde, dokud nepřijde Lid Draka. Znamená to snad, že my jsme ten zatracenej Dračí lid? Vy, já, Lan a pár set zatracenejch Aielů?“ V noci strážce zahlédl. Zdálo se, že mezi Lanem a Aiely není příliš velký rozdíl v tom, kdo z nich je nebezpečnější. Když se Rhuark narovnal a upřel na něj zrak, Mat chvatně dodaclass="underline" „Ehm, promiň, Rhuarku, to mi jen tak uklouzlo.“
„Možná,“ odvětila pomalu Moirain. „Já přišla, abych Be’lalovi zabránila zabít Randa. Nečekala jsem, že uvidím Tearský Kámen padnout. Možná tím Lidem jsme. Proroctví se naplňují, jak se má stát, ne jak my si myslíme, že se stane.“
Be’lal. Mat se zachvěl. To jméno zaslechl včera v noci a za světla se mu nelíbilo o nic víc. Kdyby byl věděl, že je jeden ze Zaprodanců volný – a uvnitř Kamene – nikdy by se k tomu místu ani nepřiblížil. Mrkl na Egwain, Nyneivu a Elain. No, asi bych byl přišel, ale spíš jako zatracená myška, a ne abych bušil do lidí napravo a nalevo! Za úsvitu se Sandar vykradl z pevnosti. Aby podal zprávy mámě Guenně, jak prohlašoval, avšak Mat byl přesvědčen, že jenom chce uniknout pohledům tří žen, které se tvářily, jako by se ještě nerozhodly, co s ním provedou.