Pustil sekeru a jemně ji obrátil. Obličej měla celý od krve a oči, které k němu vzhlížely, již nic neviděly. Jemu to připadalo, jako by ho pohledem obviňovala. „Snažil jsem se,“ řekl jí. „Snažil jsem se tě zachránit.“ Její výraz se nezměnil. „Co jiného jsem mohl dělat? Byl by tě zabil, kdybych já nebyl zabil jeho!“
Pojď, Mladý býku. Pojď zabíjet Pokřivené.
Zavalila ho jeho vlčí stránka a zcela ho pohltila. Perrin zvedl sekeru, jejíž čepel se vlhce leskla. Jak se řítil dolů po kamenitém svahu, oči mu zářily. Byl Mladý býk.
Stromy kolem mísovitého údolí hořely jako pochodně. Další vysoká borovice se vzňala, právě když se Mladý býk přidal k boji. Noční vzduch zaplál jasnou modří, jako kdyby tudy prolétl plošný blesk. To se Lan střetl s dalším myrddraalem. Starobylá, Aes Sedai vyrobená ocel se střetla s černou ocelí ukutou v Thakan’daru, ve stínu samotného Shayol Ghulu. Loial se oháněl holí o velikosti plaňky z plotu, a vířící dřevo ohraničovalo prostor, kam žádný z trolloků nevstoupil, aniž by byl okamžitě sražen. Muži zoufale bojovali v tančících stínech, ale Mladý býk – Perrin – si vzdáleně uvědomoval, že příliš mnoho shienarských dvounožců je na zemi.
Bratři a sestry bojovali v malých smečkách po třech po čtyřech, uhýbali před kosinami a sekerami a v prudkých výpadech překusovali nepřátelům podkolenní šlachy a vrhali se po hrdlech, když kořist padla k zemi. – Ve způsobu, jakým bojovali, nebyla žádná čest, sláva ani slitování. Oni sem nepřišli bojovat, ale zabíjet. Mladý býk se připojil k jedné ze smeček a místo zubů mu sloužila čepel jeho sekery.
Už nemyslel na větší bitvu. Byl tu jen trollok, jehož on a vlci – bratři – odřízli od ostatních a strhli. Pak přijde další, a další, a další, až žádný nezůstane. Ani tady, ani nikde jinde. Něco ho pudilo, aby odhodil sekeru a používal zuby, aby běhal po čtyřech, jako jeho bratři. Pudilo ho to hnát se vysoko položenými horskými průsmyky. Hnát se po břicho hlubokým prašanem při štvanici na jelena. Hnát se a nechat si čechrat srst chladným větrem. Vrčel spolu se svými bratry a trolloci vyli strachy víc při pohledu na jeho žluté oči než na ostatní vlky.
Náhle si uvědomil, že v údolí už není na nohou jediný trollok, i když cítil své bratry pronásledující ty, co prchali. Smečka sedmi vlků však měla někde v temnotě jinou kořist. Jeden z Nezrozených utíkal ke svému čtyřnohému tvrdotlapci – svému koni, jak mu sdělila jakási vzdálená část mysli – a jeho bratři ho pronásledovali s nozdrami plnými jeho pachu, jeho smrtící podstaty. A jak se přiblížili, Nezrozený se s klením obrátil, černá čepel a černě oděný Nezrozený jako by byli součástí noci. Ale jeho bratři a sestry přece lovili hlavně v noci.
Mladý býk zavrčel, když první z jeho bratří zemřel, když mu tělem projela jeho smrtelná bolest, ale ostatní se dál blížili, a umíralo stále víc bratří a sester. Nakonec však Nezrozeného strhli k zemi. Bojoval teď také zuby, rval jim hrdla a nehty trhal kůži i svaly jako tvrdými drápy, které nosili dvounožci, ale bratři ho dobíjeli, i když sami umírali. Nakonec se jedna sestra zvedla z třesoucí se hromady a odpotácela se stranou. Říkali jí Ranní mlha, ale stejně jako se všemi jejich jmény v tom bylo obsaženo něco víc. Mrazivé časné ráno s vločkami sněhu, které se již začínaly objevovat ve vzduchu, a hustá mlha válející se v údolí, vířící v ostrém vánku s příslibem dobrého lovu. Ranní mlha zavyla na mraky zakrytý měsíc, vyla žalem nad svými mrtvými.
Mladý býk zvrátil hlavu a připojil se k ní, vyl žalem spolu s ní.
Když dal hlavu dolů, hleděla na něj Min. „Jsi v pořádku, Perrine?“ zeptala se ho váhavě. Na tváři měla modřinu a jeden rukáv zpola utržený. V jedné ruce svírala klacek a v druhé dýku a na obou byla krev a chlupy.
Perrin si uvědomil, že na něho hledí všichni. Všichni, kteří ještě zůstali na nohou. Loial, unaveně se opírající o svou dlouhou hůl. Shienarci, kteří snášeli padlé do údolí k místu, kde se nad jedním z nich skláněla Moirain s Lanem po boku. Dokonce i Aes Sedai se dívala jeho směrem. Hořící stromy, jako obří pochodně, vrhaly mihotavé stíny. Všude leželi mrtví trolloci. Víc Shienarců leželo, než jich bylo na nohou, a mezi nimi rovněž ležela těla jeho bratří. Tolik...
Perrin si uvědomil, že chce znovu zavýt. Zoufale se ohradil proti spojení s vlky. Ale obrazy pronikaly skrz, i když se je snažil potlačit. Nakonec už je necítil, necítil jejich bolest ani hněv, ani touhu lovit Pokřivené, ani touhu hnát se... Perrin se otřásl. Rána na zádech ho pálila jako oheň a potrhané rameno jako by se mu dostalo mezi kladivo a kovadlinu. Bosé nohy měl podrápané a pořezané a tepala mu v nich bolest. Všude se vznášel pach krve. Pach trolloků a smrti.
„Jsem... jsem v pořádku, Min.“
„Bojoval jsi dobře, kováři,“ poznamenal Lan. Strážce zvedl stále ještě zakrvácený meč nad hlavu. „Tai’šar Manetheren! Tai’šar Andor!" Pravá krev Manetherenu. Pravá krev Andoru.
Ti ze Shienarců, kteří ještě stáli – bylo jich tak málo – zvedli také čepele nad hlavy a připojili se k němu. „Tai’šar Manetheren! Tai’šar Andor!"
Loial kývl. „Ta’veren," dodal.
Perrin v rozpacích sklopil zrak. Lan ho zachránil před dotazy, na něž nechtěl odpovídat, ale prokázal mu čest, jíž si nezasloužil. Ostatní nechápali. Perrina napadlo, co by asi řekli, kdyby znali pravdu. Min k němu přistoupila blíž a on zamumlaclass="underline" „Leya je mrtvá. Nemohl jsem... Skoro jsem se k ní dostal včas.“
„Stejně by na tom nezáleželo,“ řekla dívka tiše. „To přece víš.“ Naklonila se, aby se mu mohla podívat na záda, a trhla sebou. „Moirain se o tebe postará. Léčí ty, které může.“
Perrin kývl. Až do pasu byl pokrytý lepkavou zasychající krví, ale bolesti, již mu rána způsobovala, si nevšímal. Světlo, skoro jsem se nevrátil včas. Už to nesmím dopustit. Nedovolím to. Už nikdy více!
Ale když byl s vlky, všechno bylo úplně jiné. Tehdy si nemusel dělat starosti s tím, že se ho budou cizinci bát, protože je tak velký. Nikdo ho nepovažoval za méně chápavého jen proto, že chtěl být opatrný. Vlci se navzájem znali, i když se předtím nikdy nesetkali, a s nimi byl prostě jen dalším vlkem.
Ne! Sevřel pevněji topor sekery. Ne! Trhl sebou, když náhle promluvil Masema.
„To bylo znamení,“ řekl Shienarec obraceje se, aby mohl oslovit všechny kolem. Na pažích a hrudi měl krev – bojoval jen ve spodcích – a mírně kulhal, ale v očích mu plálo stejně vášnivé světlo jako obvykle. Vášnivější. „Znamení, které nás utvrdilo v naší víře. Dokonce i vlci přišli bojovat za Draka Znovuzrozeného. V Poslední bitvě povolá pán Drak i šelmy z lesů, aby bojovaly na naší straně. Je to znamení, abychom pokračovali v cestě. Jen temní druzi se k nám nepřipojí.“ Dva Shienarci přikyvovali.
„Zavři tu zatracenou hubu, Masemo!“ vyštěkl Uno. Zdál se nezraněn, ale Uno také bojoval s trolloky již dávno předtím, než se Perrin vůbec narodil. Jen byl velice unavený, pouze namalované oko vypadalo čerstvé. „My zatraceně vyrazíme na cestu, až nám pán Drak zatraceně řekne, a ani o proklatou chvíli dřív! Vy tupohlaví sedláci si to zatraceně pamatujte!“ Jednooký muž se podíval na zvětšující se řadu mužů, o něž pečovala Moirain – jen pár z nich se vůbec dokázalo posadit, i když s nimi už skončila – a potřásl hlavou. „Aspoň teď máme spoustu proklatejch vlčích kůží, aby raněnejm nebyla zima.“