„Ne!" Shienarce zřejmě překvapil důraz v Perrinově hlase. „Oni bojovali za nás, a my je pohřbíme spolu s našimi mrtvými.“
Uno se zamračil a otevřel ústa, aby něco namítl, ale Perrin na něho upřel své žluté oči, a byl to Shienarec, kdo první sklopil zrak a kývl.
Perrin si odkašlal, neboť byl znovu na rozpacích, a Uno se jal vydávat rozkazy Shienarcům, kteří ještě měli dost sil, aby začali sbírat mrtvé vlky. Min po Perrinovi pošilhávala, jako to dělávala, když něco viděla. „Kde je Rand?“ zeptal se jí.
„Venku ve tmě,“ odpověděla a kývla směrem nahoru, aniž však přitom odtrhla zrak od Perrina. „S nikým nechce mluvit. Prostě tam sedí, a na každého, kdo se přiblíží, štěká.“
„Se mnou bude mluvit,“ řekl Perrin. – Min šla za ním a celou dobu namítala, že by měl počkat, dokud mu Moirain neprohlédne zranění. Světlo, co uvidí, až se na mě podívá? Nechci to vědět.
Rand seděl zády k mohutnému dubu na zemi těsně za místem, kam ještě dopadalo světlo z hořících stromů. Díval se do prázdna, ruce měl založené a choulil se, jako by mu byla zima. Jejich příchodu si zřejmě nevšiml. Min se posadila vedle něho, ale on se nepohnul, ani když mu položila ruku na paži. Dokonce i tady Perrin cítil krev, a nejen svou vlastní.
„Rande,“ začal Perrin, ale Rand ho zarazil.
„Víš, co jsem dělal během boje?“ S pohledem stále upřeným do dálky hovořil Rand do noci. „Nic! Nic užitečného. Nejdřív, když jsem se natáhl po pravém zdroji, jsem se ho nedokázal dotknout, nemohl jsem ho zachytit. Pořád mi ujížděl. Pak, když jsem ho konečně udržel, chtěl jsem je všechny spálit, spálit trolloky a mizelce. A dokázal jsem jedině zapálit pár stromů.“ Otřásl se tichým smíchem, pak se zarazil a zatvářil se zoufale. „Saidín mě naplnil, až jsem myslel, že vybuchnu jako ohňostroj. Musel jsem ho někam usměrnit, zbavit se ho dřív, než mě spálí, a chtěl jsem na ty trolloky svalit horu. Skoro jsem se o to pokusil. To byl můj boj. Ne proti trollokům. Proti sobě. Abych nás všechny nepohřbil pod horou.“
Min se na Perrina smutně podívala, jako by ho žádala o pomoc.
„My... jsme je vyřídili, Rande,“ řekl Perrin. Když si vzpomněl na raněné a mrtvé dole, zachvěl se. Lepší to, než kdyby se na nás zřítila hora. „Nepotřebovali jsme tě.“
Rand zvrátil hlavu a zavřel oči. „Cítil jsem je přicházet,“ zašeptal. „Ale nevěděl jsem, co to je. Byli jako špína na saidínu. A saidín je tu pořád, volá mě, zpívá mi. Než jsem poznal ten rozdíl, Lan už křičel na poplach. Kdybych to jenom dokázal ovládat, mohl jsem vás varovat dřív, než se vůbec přiblížili. Ale polovinu doby, kdy se mi opravdu podaří dotknout se saidínu, vůbec nevím, co dělám. Ten proud se mnou jen tak zmítá sem a tam. Ale mohl jsem vás varovat.“
Perrin se necítil ve své kůži. „Varovaní jsme byli dost.“ Věděl, že mluví hlavně proto, aby přesvědčil sám sebe. Mohl jsem je taky varovat, jen kdybych si byl promluvil s vlky. Oni věděli, že v horách jsou trolloci a mizelci. Snažili se mi to sdělit. Ale pak ho napadlo, že kdyby neudržel vlky mimo svou mysl, možná by už teď běžel s nimi. Kdysi potkal jednoho muže, Eliase Macheru, který také mluvil s vlky. Elias s nimi běhal pořád, a přesto si zřejmě uvědomoval, že je člověk. Ale nikdy Perrinovi neřekl, jak to dokázal, a Perrin už ho velmi dlouho neviděl.
Skřípění bot na kamenech ohlásilo příchod dvou lidí a závan větru k Perrinovi přinesl jejich pach. Nicméně si dával pozor, aby nevyslovil jejich jména, dokud Lan s Moirain nebyli dost blízko, aby je viděl i někdo s obyčejným zrakem.
Strážce vedl Moirain za loket, jako by se ji snažil podpírat, aby to nevěděla. Moirain měla zarudlé oči a v ruce nesla malou sošku z věkem ztmavlé slonoviny. Perrin dobře věděl, že je to angrial, pozůstatek z věku pověstí, který Aes Sedai umožňoval bezpečně usměrnit víc síly, než by sama dokázala. To, že jej používala k léčení, ukazovalo, jak moc je unavená.
Min se zvedla, aby Moirain pomohla, ale Aes Sedai ji zahnala. „O každého už je postaráno,“ řekla k Min. „Až skončím i tady, budu si moci odpočinout.“ Setřásla i Lana a zatvářila se soustředěně. Chladnou rukou přejela Perrinovi po krvácejícím rameni a pak po ráně na zádech. Při jejím doteku ho zasvrbělo. „Není to zlé,“ oznámila Moirain. „To rameno máš hodně pohmožděné, ale rány jsou mělké. Připrav se. Nebude to bolet, ale...“
Nikdy pro něj nebylo příjemné, být blízko někoho, kdo skutečně usměrňoval jedinou sílu, a ještě méně, když ji používal na něho. Několikrát k tomu již došlo, a tak si myslel, že ví, co usměrňování obnáší, ale léčení předtím bývala nepatrná, pouze z něho smývala únavu, když si Moirain nemohla dovolit, aby byl vyčerpán. V porovnání s tímhle to nebylo nic.
Aes Sedai jako by náhle viděla přímo do něj, skrze něj. Perrin zalapal po dechu a málem pustil sekeru. Kůže na zádech ho svědila a svaly se mu křečovitě stahovaly, jak se znovu spojovaly a hojily. Rameno se mu neovladatelně chvělo a náhle viděl rozmazaně. Zamrazilo ho až do morku kostí, pak ještě hlouběji. Měl pocit, že se pohybuje, že padá, že letí. Nepoznal, co z toho, ale jako by se někam řítil – někam, nějak – velkou rychlostí, navěky. Po chvíli, která mu připadala jako celá věčnost, se svět zase zaostřil. Moirain odstoupila a skoro upadla, než ji Lan zachytil za ruku.
Perrin se vytřeštěně zadíval na své rameno. Rány a modřiny byly pryč. Jen ho v něm trochu píchalo. Opatrně se zkroutil, ale bolest v zádech také zmizela. A nohy už ho nebolely. Nepotřeboval se dívat, aby věděl, že všechny škrábance a modřiny jsou pryč. Hlasitě mu zakručelo v žaludku.
„Měl by ses co nejdřív najíst,“ řekla mu Moirain. „Velká část síly pocházela od tebe. Potřebuješ ji znovu nabrat.“
Perrin už měl hladu – a představy jídla – plnou hlavu. Krásné krvavé hovězí a srnčí a skopové a... S námahou se přinutil přestat myslet na maso. Najde si nějaké ty kořínky, co voní jako tuřín, když se upečou. Žaludek mu zaprotestoval.
„Nezůstala ti ani jizva, kováři,“ podotkl Lan za Perrinem.
„Většina z raněných vlků se dostala do lesa,“ dodávala Moirain protahujíc se, „ale ty, které jsem našla, jsem vyléčila.“ Perrin se na ni upřeně podíval, ale ona se tvářila, že se jen snaží zapříst hovor. „Možná přišli z nějakých svých důvodů, ale bez nich bychom teď byli nejspíš všichni mrtví.“ Perrin neklidně přešlápl a sklopil zrak.
Aes Sedai natáhla ruku k modřině na Minině tváři, ale Min ustoupila a pravila: „Nic to není, a ty jsi unavená. Už jsem na tom byla hůř, a to jsem jenom spadla.“
Moirain se usmála a nechala ruku klesnout. Lan ji vzal za paži a ona se v jeho sevření zapotácela. „No dobře. A co ty, Rande? Jsi zraněný? I malé škrábnutí od myrddraalovy čepele může být smrtelné, a některé čepele trolloků jsou stejně nebezpečné.“
Perrin si teprve teď něčeho všiml.
„Rande, máš mokrý kabátec.“
Rand vytáhl ruku zpod kabátce a měl ji celou od krve. „To nebyl myrddraal,“ poznamenal nepřítomně a hleděl na svou dlaň. „Nebyl to dokonce ani trollok. To jen ta rána, co jsem utržil ve Falme, se zase otevřela.“
Moirain zasykla, vytrhla se Lanovi a klesla na kolena vedle Randa. Odtáhla mu na boku kabátec a prohlédla ránu. Perrin nic neviděl, protože mu zacláněla, ale pach krve náhle zesílil. Moirain pohnula rukama a Rand sebou škubl. „‚Krev Draka Znovuzrozeného na skalách Shayol Ghulu osvobodí lidstvo od Stínu.' Nestojí to tak v Dračích proroctvích?“