„Kdo ti to řekl?“ vyjela ostře Moirain.
„Kdybys mě teď dostala do Shayol Ghulu,“ pokračoval Rand ospale, „bránou nebo portálovým kamenem, mohlo by to skončit. Už žádné umírání. Už žádné sny. Nic.“
„Kdyby to bylo tak prosté,“ odtušila ponuře Moirain, „udělala bych to, ať tak nebo tak, ale ne všechno v Karaethonském cyklu je možné brát vážně. Protože na každou věc, o níž se zmiňuje jasně, je jich tam deset, které mohou znamenat stovku různých věcí. Nemysli si, že znáš vůbec něco, co se musí stát, i jestli ti někdo pověděl celá proroctví.“ Odmlčela se, jako by sbírala sílu. Ruku na angrialu stiskla pevněji a volnou rukou sjela Randovi po boku, jako by nebyl celý od krve. „Připrav se.“
Náhle se Randovi rozšířily oči a on se narovnal, zalapal po dechu, vytřeštil oči a roztřásl se. Když Moirain léčila jeho, měl Perrin dojem, že to trvá věky, ale teď po chvilce přitáhla Randovi kabátec zpátky.
„Udělala jsem... co jsem mohla,“ řekla slabě. „Co jsem mohla. Musíš být opatrný. Mohlo by se to znovu otevřít, jestli...“ Upadla skoro dřív, než se odmlčela.
Rand ji zachytil, ale vmžiku tu byl Lan a zvedl ji do náručí. V té chvíli se mu po tváři mihl výraz, který byl nejblíž něze, jak si vůbec Perrin u strážce dokázal představit.
„Vyčerpání,“ prohlásil strážce. „Postarala se o všechny, ale z ní nikdo únavu sejmout nemůže. Uložím ji.“
„Je tu Rand,“ ozvala se Min pomalu, ale strážce zavrtěl hlavou.
„Ne že bych si myslel, že bys to neudělal, ovčáku,“ řekl, „ale víš toho tak málo, že bys ji mohl klidně zabít, místo abys jí pomohl.“
„To je pravda,“ řekl Rand hořce. „Mně se nedá věřit. Luis Therin Rodovrah přece zabil každého, kdo mu byl blízký. Možná udělám to samé, než tu skončím.“
„Seber se, ovčáku,“ zavrčel Lan. „Máš na bedrech celý svět. Pamatuj, že jsi muž, a dělej, co je třeba.“
Rand vzhlédl ke strážci a všechna jeho hořkost kupodivu zmizela. „Budu bojovat, jak nejlíp dokážu,“ prohlásil. „Protože tu není nikdo jiný a musí se to udělat a je to moje povinnost. Budu bojovat, ale nemusí se mi líbit, co se ze mě stává.“ Zavřel oči, jako by usínal. „Budu bojovat. Sny...“
Lan na něj chvíli hleděl a pak kývl. Zvedl hlavu a přes Moirain se podíval na Perrina a Min. „Dostaňte ho do postele a pak se taky prospěte. Musíme si všechno naplánovat, a jen Světlo ví, co se stane příště.“
6
Štvanice začíná
Perrin nečekal, že usne, ale břicho měl plné studeného dušeného masa – odhodlání ohledně kořínků mu vydrželo jen do chvíle, kdy ucítil zbytky od večeře – a únava ho stáhla do postele. Jestli se mu něco zdálo, nepamatoval si to. Probudil se, když s ním zatřásl Lan a otevřenými dveřmi proudilo do místnosti světlo svítání, takže strážce vypadal, jako by měl svatozář.
„Rand je pryč,“ bylo vše, co Lan řekl, než odběhl, ale bohatě to stačilo.
Perrin se se zíváním zvedl a v ranním chladu se rychle oblékl. Venku bylo vidět jen hrstku Shienarců, kteří za pomoci koní tahali mrtvé trolloky do lesa, a většina z nich se pohybovala, jako by stále patřila spíš do postele. Tělo potřebovalo čas, aby znovu nabylo sil, o něž je připravilo léčení.
Perrinovi zakručelo v žaludku a on zavětřil v naději, že už někdo začal vařit. Byl ochoten sníst i ty tuřínu podobné kořínky, a to dokonce syrové, kdyby to muselo být. Ve vánku však byl cítit jen přetrvávající zápach po myrddraalech, pach mrtvých trolloků, lidí, mrtvých i živých, koní a stromů. A mrtvých vlků.
Moirainina chýše, výše na svahu, vypadala jako středisko vší činnosti. Dovnitř vběhla Min a vzápětí ven vyběhl Masema a po něm Uno. Jednooký muž poklusem zmizel do lesa směrem k holé skále za srubem, zatímco druhý Shienarec kulhal dolů do údolí.
Perrin se vydal ke srubu. Když se brodil mělkým potůčkem, setkal se s Masemou. Shienarec měl strhané rysy a jizva na tváři mu jasně vyvstávala. Oči měl dokonce zapadlejší než obvykle. Uprostřed proudu náhle zvedl hlavu a chytil Perrina za rukáv.
„Ty jsi z jeho vesnice,“ řekl chraplavě. „Musíš to vědět. Proč nás pán Drak opustil? Jaký hřích jsme spáchali?“
„Hřích? O čem to mluvíš? Ať už Rand odešel z jakýhokoliv důvodu, rozhodně to nemělo nic společnýho s vámi.“ Masemu to zřejmě neuspokojilo. Pořád držel Perrina za rukáv a díval se mu do tváře, jako by doufal, že tam najde nějaké odpovědi. Perrinovi začala levou botou prosakovat ledová voda. „Masemo,“ řekl opatrně, „ať už pán Drak udělal cokoliv, udělal to, protože to měl v plánu. Pán Drak by nás neopustil.“ Nebo ano? Kdybych byl na jeho místě, udělal bych to?
Masema pomalu kývl. „Ano. Ano, teď to chápu. Odešel sám, aby šířil zprávu o svém příchodu. My ji také musíme šířit. Ano.“ A odkulhal na druhý břeh a cosi si přitom mumlal.
Perrin s čvachtáním vylezl k Moirainině chýši a zaklepal. Nedostalo se mu žádné odpovědi. Chvíli váhal, ale pak vešel.
Předsíň, kde spával Lan, byla prostá jako Perrinův srub. U stěny stála hrubě přitesaná postel, do zdi bylo natlučeno pár kolíčků na pověšení věcí a byla tu jediná police. Otevřenými dveřmi sem neproniklo mnoho světla a jediné další světlo vydávaly primitivní lampy na polici, klíny olejnatého dřeva zastrčené do puklin v kameni. Čadily tak, že pod stropem visel oblak kouře. Perrin při tom pachu nakrčil nos.
Nízký strop tak tak stačil, aby tu mohl stát vzpřímeně. Loial se ho už dotýkal hlavou, i když seděl, jako právě teď, na kraji Lanova lůžka, s koleny přitaženými až k bradě, aby byl co nejmenší. Ogier rozčileně stříhal ušima. Na podlaze z udusané hlíny dále seděla, vedle dveří vedoucích do Moirainina pokojíku, se zkříženýma nohama Min, zatímco Aes Sedai jen neklidně přecházela sem a tam. Mohla udělat vždycky jen tři kroky, ale prostor využívala důkladně a její klidný výraz usvědčovala ze lži rychlost, s níž se pohybovala.
„Myslím, že Masema se zblázní,“ prohodil Perrin.
Min si odfrkla. „Jak to u něj poznáš?“
Moirain se k němu otočila s napjatým výrazem. Mluvila tiše. Příliš tiše. „Je snad dnes ráno pro tebe Masema to nejdůležitější, Perrine Aybaro?“
„Ne. Rád bych věděl, kdy Rand odešel, a proč. Viděl ho někdo odcházet? Ví někdo, kam šel?“ Přinutil se podívat Moirain do očí stejně vyrovnaně a pevně, jako se dívala ona. Nebylo to snadné. Sice ji vysoko převyšoval, ale ona byla Aes Sedai. „Je tohle tvoje práce, Moirain? Drželas ho tak zkrátka, že už chtěl jenom odejít, něco dělat, jen aby nemusel stát na místě?“ Loialovy uši ztuhly a ogier kradmo varovně mávl velkou rukou.
Moirain si Perrina chvíli prohlížela s hlavou nakloněnou na stranu a jemu dalo spoustu práce, aby nesklopil zrak. „Tohle není moje práce,“ prohlásila Aes Sedai nakonec. „Odešel někdy během noci. Doufám, že zjistím, kdy, jak a proč.“
Loial zvedl ramena, jak si tiše oddechl úlevou. Tedy na ogiera tiše, jinak to znělo, jako když se doruda rozpálené železo ponoří do vody. „Nikdy nerozčiluj Aes Sedai,“ poznamenal šeptem zřejmě pro sebe, ale nikdo ho nemohl přeslechnout. „‚Lepší je obejmout slunce než rozzlobit Aes Sedai.'“
Min natáhla ruku a podala Perrinovi složený papír. „Loial za ním zašel, když jsme ho konečně dostali do postele, a Rand chtěl půjčit brk, papír a inkoust.“