Ogier zastříhal ušima a ustaraně se zamračil, až mu dlouhé obočí viselo na tváře. „Nevěděl jsem, co má v plánu. Vážně jsem to nevěděl.“
„My to víme,“ řekla Min. „Nikdo tě z ničeho neviní, Loiale.“
Moirain se na papír zamračila, ale nebránila Perrinovi, aby si jej přečetl. Byl to Randův rukopis.
Co dělám, dělám proto, že není jiný způsob. Znovu mě pronásleduje, a tentokrát, myslím, musí jeden z nás zemřít. Není ale nutné, aby zemřeli i ti kolem mě. Už pro mě zemřelo příliš mnoho lidí. Já taky nechci zemřít, a jestli se to podaří, tak nezemřu. Ve snech jsou lži, a taky smrt, ale ve snech je i pravda.
To bylo všechno, žádný podpis. Perrin ale dobře věděl, koho myslel Rand tím „on". Pro Randa, stejně jako pro ostatní, byl jenom jeden „on". Ba’alzamon.
„Nechal to tu zastrčené pode dveřmi,“ řekla Min napjatým hlasem. „Vzal si nějaké staré shienarské šaty, co visely venku, aby uschly, flétnu a koně. Nic jiného, jenom trochu jídla, aspoň pokud víme. Strážní ho neviděli odcházet a včera v noci by jim neunikla ani myš.“
„A bylo by k něčemu, i kdyby ho byli zaslechli?“ ozvala se tiše Moirain. „Zastavil by někdo z nich pána Draka, nebo by se mu postavil? Někteří z nich – například Masema – by si sami podřízli hrdlo, kdyby jim to pán Drak nařídil.“
Teď se Perrin upřeně zadíval na ni. „Čekala jsi snad něco jinýho? Přísahali, že za ním půjdou. Světlo, Moirain, on by se byl nikdy za Draka neprohlásil, kdyby nebylo tebe. Co jsi od nich teda čekala?“ Moirain nepromluvila a Perrin pokračoval tišším hlasem. „Věříš, Moirain? Že je opravdu Drakem Znovuzrozeným? Nebo ho jenom považuješ za kluka, kterého můžeš využít, než ho jediná síla zabije, nebo ho dožene k šílenství?“
„Jen klid, Perrine,“ promluvil Loial. „Ne tak vztekle.“
„Uklidním se, až mi odpoví. No, Moirain?“
„Je to, co je,“ odsekla ostře Aes Sedai.
„Tys říkala, že ho vzor nakonec přinutí jít po tý správný cestě. Je to tohle, nebo se jenom snaží dostat pryč od tebe?“ Na okamžik měl dojem, že zašel příliš daleko – tmavé oči jí jiskřily hněvem – ale odmítl couvnout. „No?“
Moirain se zhluboka nadechla. „To může být opravdu cesta, kterou vybral vzor, ale mně se stejně nelíbí, že odešel sám. Přes všechnu svou moc je ve spoustě věcí bezmocný jako malé dítě, a nezná svět. Usměrňuje, ale neumí zařídit, aby k němu jediná síla přišla, když po ní sáhne, a stejně ji nedokáže ovládat, když přijde. Jestli se ji nenaučí ovládat, síla sama ho zabije dřív, než bude moci zešílet. Ještě se toho musí tolik naučit. Chce běhat dřív, než se naučil chodit.“
„Jenom přeháníš a kalíš vodu, Moirain,“ prskl Perrin. „Jestli je, co říkáš, že je, copak tě nikdy nenapadlo, že možná ví, co dělá, mnohem líp než ty?“
„Je, co je,“ zopakovala pevně Aes Sedai, „ale já ho musím udržet naživu, jestli má něčeho dosáhnout. – Mrtvý žádné proroctví nenaplní, a i kdyby se mu podařilo vyhýbat se temným druhům a zplozencům Stínu, jsou tu tisíce jiných rukou připravených ho zabít. A k tomu jim postačí jen nejslabší náznak toho, co je. Přesto kdyby tohle bylo všechno, čemu musí čelit, nedělala bych si ani zpoloviny takové starosti. Je třeba počítat také se Zaprodanci.“
Perrin sebou trhl a z kouta zasténal Loial. „‚Temný a všichni Zaprodanci jsou vázáni v Shayol Ghulu,'“ začal Perrin odříkávat, ale Moirain ho nenechala domluvit.
„Zámky povolují, Perrine. Některé jsou už zlomené, i když to svět ještě neví. Nesmí se to dozvědět. Otec lží není volný. Zatím. Ale jak zámky povolují stále víc, kteří ze Zaprodanců už se mohli osvobodit? Lanfear? Sammael? Asmodean nebo Be’lal nebo Ravhin? Sám Izmael, Zrádce naděje? Bylo jich celkem třináct, Perrine, spoutaných skrze zámky, ne ve věznici, která drží Temného. Třináct nejmocnějších Aes Sedai z věku pověstí, a nejslabší z nich je silnější než deset nejsilnějších Aes Sedai žijících dnes. A jeden každý z těch mužů a žen se odřekl Světla a zasvětil svou duši Stínu. Co jestli jsou volní a někde tady na něho číhají? Nedovolím, aby ho dostali.“
Perrin se zachvěl, částečně kvůli ledu, jenž čišel z jejích posledních slov, a částečně z pomyšlení na Zaprodance. Nechtěl ani pomyslet na to, že by některý z nich mohl být volný. Když byl malý, matka ho strašívala jejich jmény. Izmael přichází pro chlapce, kteří mámě neříkají pravdu. Lanfear číhá za nocí na chlapce, kteří nejdou do postýlky, když mají. To, že teď byl starší, nijak nepomáhalo, ne když nyní věděl, že jsou skuteční. Ne když Moirain řekla, že by mohli být volní.
„Jsou vázáni v Shayol Ghulu,“ zašeptal a přál si, aby tomu stále věřil. Ustaraně se znovu zadíval na Randův dopis. „Sny. Včera taky mluvil o snech.“
Moirain přistoupila blíž a zadívala se přímo do jeho obličeje. „Sny?“ Do místnosti se vrátil Lan s Unem, ale ona je umlčela pokynem ruky. Malá předsíň teď byla přeplněná, když tu kromě ogiera bylo ještě pět lidí. „Jaké sny se v posledních dnech zdály tobě, Perrine?“ Nevšímala si jeho námitek, že s jeho sny bylo všechno v pořádku. „Povídej,“ naléhala. „Jaké neobvyklé sny se ti zdály? Pověz.“ Pohledem ho držela jako kovářskými kleštěmi a nutila ho mluvit.
Perrin se podíval na ostatní – všichni ho upřeně pozorovali, dokonce i Min – a váhavě jim vyprávěl o snu, který mu připadal neobvyklý, o snu, který se mu každou noc vracel. O snu, v němž viděl meč, kterého se nemohl dotknout. O vlku, který se nakonec objevoval, se ale nezmínil.
„Callandor," vydechl Lan, když Perrin skončil. I když měl tvář jako z kamene, teď vypadal ohromeně.
„Ano,“ řekla Moirain, „ale musíme si být naprosto jisti. Promluv s ostatními.“ Když Lan odspěchal, obrátila se k Unovi. „A co tvoje sny? Tys taky viděl meč?“
Shienarec nejdříve přešlápl. Rudé oko namalované na klépci upřeně zíralo na Moirain, ale skutečné oko odvracel. „Mně se o zatra – ehm, o mečích zdá pořád, Moirain Sedai,“ řekl škrobeně. „Hádám, že posledních pár nocí se mi o nějakým meči zdálo. Já si ale sny nepamatuju tak, jako urozenej pán Perrin.“
Moirain řekla: „Loiale?“
„Já mám pořád stejné sny, Moirain Sedai. O hájích a velkých stromech a državě. Nám ogierům se vždycky zdá o državě, když jsme mimo ni.“
Aes Sedai se otočila zpátky k Perrinovi.
„Byl to jenom sen,“ zabručel mládenec. „Jenom sen.“
„O tom pochybuji,“ odtušila Moirain. „Popsal jsi síň, známou jako Srdce Kamene, v pevnosti nazývané Tearský Kámen, jako bys v ní stál. A ten zářící meč je Callandor. Meč, jenž není mečem. Meč, jehož se nelze dotknout.“
Loial se prudce narovnal a udeřil se hlavou o strop. Ale zřejmě si toho nevšiml. „V Dračích proroctvích se praví, že Tearský Kámen nepadne, dokud Drak nebude držet Callandor v ruce. Pád Tearského Kamene bude jedním z velkých znamení ohlašujících příchod Draka Znovuzrozeného. Jestli Rand získá Callandor, celý svět ho bude muset uznat za Draka.“
„Možná.“ To slovo splynulo Aes Sedai ze rtů jako střípek ledu na klidnou vodní hladinu.
„Možná?“ ozval se Perrin. „Možná? Myslel jsem, že je to konečné znamení, poslední věc, která vyplní ta vaše proroctví.“
„Ani první, ani poslední,“ odtušila Moirain. „Callandor bude jen částečným naplněním Karaethonského cyklu, jako jeho zrození na svazích Dračí hory bylo prvním. Ještě musí rozbít státy a otřást světem. Ani učenec, který studoval proroctví celý život, neví, jak je všechna interpretovat. Co znamená ‚pobije svůj lid mečem míru a zničí je listem'? Co znamená ‚spoutá devět měsíců, aby mu sloužily'? A přesto je jim v Cyklu přičítána stejná důležitost jako Callandoru. A jsou tu další. Jaké ‚rány šílenství a rozbitých nadějí' vyléčil? Jaké řetězy roztrhal a koho vsadil do řetězů? A některá jsou tak neurčitá, že je už možná vyplnil, i když já o tom nic nevím. Ale ne. Callandor ani zdaleka neznamená konec.“