Perrin se nespokojeně zavrtěl. Z proroctví znal jen střípky. Od té doby, co Rand nechal Moirain, aby mu vložila do rukou ten praporec, je poslouchal ještě méně rád. Ne, nelíbila se mu ani předtím. Od chvíle, kdy ho cesta portálovým kamenem přesvědčila, že je jeho život spojen s Randovým.
Moirain pokračovala. „Jestli si myslíš, Loiale, synu Arenta syna Halanova, že stačí, aby prostě natáhl ruku, tak jsi stejně hloupý jako on, pokud si to myslí. I kdyby do Tearu dorazil živý, do Kamene se ještě dostat nemusí.
Tairenové jedinou sílu nijak zvlášť nemilují, a ještě méně muže, který se prohlašuje za Draka. Usměrňování je tam postaveno mimo zákon a Aes Sedai jsou v nejlepším případě trpěny, pokud neusměrňují. Vyprávět v Tearu Dračí proroctví, dokonce vlastnit opis, stačí k tomu, abyste se dostali do vězení. A bez svolení vznešených pánů se do Tearského Kamene nedostane živá duše. A nikdo kromě vznešených pánů nesmí vstoupit do Srdce Kamene. A on na to není připraven. Ještě ne.“
Perrin tiše zavrčel. Kámen nepadne, dokud Drak Znovuzrozený nebude třímat Callandor. Jak ho má, pro Světlo, získat – uvnitř té zatraceně pevnosti! – než pevnost padne? Je to šílenství!
„Proč tu jenom tak sedíme?“ vybuchla Min. „Jestli Rand jede do Tearu, proč nejedeme za ním? Mohli by ho zabít, nebo... nebo... Proč tu jen tak posedáváme?“
Moirain položila Min ruku na hlavu. „Protože si musím být jistá,“ pravila jemně. „Není příjemné být vybrán kolem, stát se velkým, nebo skoro velkým. Ti, které kolo vybere, mohou jenom přijímat, co přijde.“
„Už mě unavuje přijímat, co přijde.“ Min si promnula oči. Perrin měl dojem, že zahlédl slzy. „Rand může umírat, zatímco my čekáme.“ Moirain Min uhladila vlasy. Aes Sedai se ve tváři objevil výraz podezřele se podobající lítosti.
Perrin se posadil vedle Loiala. V místnosti byli silně cítit lidé – lidé a starosti a strach. Loial byl kromě starostí cítit ještě knihami a stromy. Perrin si připadal jako v pasti, když měl všude kolem sebe stěny, a navíc tak blízko. Hořící louče páchly. „Jak může být z mýho snu poznat, kam Rand šel?“ zeptal se. „Byl to můj sen.“
„Ti, kteří mohou usměrňovat jedinou sílu,“ vykládala Moirain tiše, „ti, kteří jsou zvlášť silní v ovládání pramenů ducha, dokážou občas přenést své sny na jiné.“ Nepřestávala hladit Min. „Zvláště na ty, kteří jsou – vnímaví. Nevěřím, že by to Rand dělal schválně, ale sny těch, kteří se dotýkají pravého zdroje, mohou být silné. A někdo tak silný jako on je možná dokáže přenést na celou vesnici, dokonce snad i na celé město. On toho neví moc o tom, co dělá, a ještě méně o tom, jak to ovládat.“
„Tak proč je ty nemáš taky?“ chtěl vědět Perrin. „Nebo Lan?“ Uno zíral přímo před sebe a tvářil se, že by raději byl kdekoliv jinde, a Loialovi se chvěly uši. Perrin byl příliš unavený a příliš hladový, aby mu záleželo na tom, jestli Aes Sedai prokazuje tu správnou úctu. A uvědomil si, že je na to i příliš rozzlobený. – „Proč?“
Moirain odpověděla klidně. „Aes Sedai se učí odstínit své sny. Když spím, dělám to bezmyšlenkovitě. Strážci díky poutu získávají něco podobného. Gaidinové by nemohli dělat, co musejí, kdyby se Stín mohl vkrást do jejich snů. Ve spánku jsme všichni zranitelní a Stín je za noci obzvlášť silný.“
„Pokaždý se od tebe dovídám něco novýho,“ zavrčel Perrin. „Nemohla bys nám občas prostě říct, co můžeme čekat, místo abys nám to vysvětlila, až se to stane?“ Uno se tvářil, že hledá nějaký vhodný důvod, aby se mohl vytratit.
Moirain se na Perrina přísně podívala. „Ty chceš, abych se s tebou podělila o vědomosti získané během celého života za jediné odpoledne? Nebo za jediný rok? Povím ti tohle. Dávej si pozor na sny, Perrine Aybaro. Dávej si pozor na sny.“
Perrin od ní odvrátil svůj zrak. „To si dávám,“ zamumlal. „Dávám.“
Poté nastalo ticho a nikdo ho zřejmě nehodlal porušit. Min seděla s pohledem upřeným na své zkřížené kotníky, ale očividně ji Moirainina přítomnost uklidňovala. Uno se opíral o zeď a na nikoho se nedíval. Loial se zapomněl natolik, že z kapsy kabátce vytáhl knihu a snažil se v šeru číst. Čekání bylo dlouhé a pro Perrina značně tísnivé. Já se ve svých snech nebojím Stínu. Bojím se vlků. Nenechám je vstoupit. Nenechám!
Vrátil se Lan a Moirain se dychtivě narovnala. Strážce odpověděl na otázku v jejích očích. „Polovina z nich si vzpomíná, že se jim během posledních čtyř nocí za sebou zdálo o mečích. Někteří se upamatovali na místo s velkými sloupy, a z nich pět tvrdí, že ten meč byl křišťálový nebo skleněný. Masema říká, že včera v noci viděl Randa, jak jej drží.“
„To by sedělo,“ řekla Moirain. Rázně si zamnula ruce. Náhle byla plná energie. „Teď si jsem jistá. I když bych pořád moc ráda věděla, jak se odsud dostal, aby ho nikdo neviděl. Jestli objevil nějaké nadání z věků pověstí...“
Lan se podíval na Una a jednooký muž polekaně krčil rameny. „Zatraceně jsem zapomněl, se všema těma prokletejma řečma o zatra –“ Odkašlal si a vrhl pohled po Moirain. Ta se na něho vyčkávavě podívala a on tedy pokračoval. „Chci říct... ehm... tohle. Sledoval jsem stopy pána Draka. Do toho uzavřenýho údolí teď vede ještě jedna cesta. To... to zemětřesení zbouralo protější stěnu. Dá to práci vyšplhat nahoru, ale dostanete tam i koně. Nahoře jsem našel další stopy, a odtamtud se dá hora snadno obejít.“ Když domluvil, dlouze si oddechl.
„Dobrá,“ řekla Moirain. „Aspoň znovu neobjevil létání, ani jak se udělat neviditelným nebo něco jiného z pověstí. Musíme bez odkladu za ním. Uno, dám ti dost zlata, abyste se s ostatními dostali až do Jehannahu, a jméno někoho, kdo zařídí, abyste tam dostali další zlato. Ghealdanští se mají před cizinci na pozoru, ale když se budete držet stranou, neměli by vám dělat potíže. Počkejte, dokud vám nepošlu zprávu.“
„Ale my přece půjdeme s váma,“ namítal. „Všichni jsme přísahali, že půjdeme za Drakem Znovuzrozeným. Nemám potuchy, jak nás pár dobyje pevnost, která ještě nikdy nepadla, ale s pomocí pána Draka uděláme, co je nutný.“
„Takže teď jsme ‚Dračí lid',“ zasmál se Perrin nevesele. „‚Tearský Kámen nepadne, dokud nepřijde Dračí lid.' Dala jsi nám nový jméno, Moirain?“
„Dávej si dobrý pozor na jazyk, kováři,“ vyjel Lan, samý led a kámen.
Moirain se na oba pronikavě podívala a oba muži se odmlčeli „Odpusť, Uno,“ řekla, „ale my musíme putovat rychle, jestli ho máme dohonit. Ty jsi tu jediný Shienarec schopný rychlé jízdy, a my si nemůžeme dovolit mnohadenní zdržení, než ostatní naberou síly. Pošlu pro vás, až budu moci.“
Uno se zamračil, ale poslušně se uklonil. Když ho propustila, narovnal ramena a odešel, aby to oznámil ostatním.