„No, já jdu s vámi, ať řekneš cokoliv,“ ozvala se odhodlaně Min.
„Ty pojedeš do Tar Valonu,“ řekla jí Moirain.
„Nic takovýho!"
Aes Sedai pokračovala klidně, jako by druhá žena vůbec nepromluvila. „Amyrlinin stolec se musí dozvědět, co se stalo, a já nemohu počítat s tím, že naleznu někoho, komu budu moci důvěřovat a kdo bude mít poštovní holuby. Nebo spoléhat na to, že amyrlin zprávu, kterou pošlu po holubovi, vůbec uvidí. Je to dlouhá cesta a těžká. Neposílala bych tě samotnou, kdyby tu byl někdo, koho bych mohla poslat s tebou, ale dám ti peníze a dopisy pro ty, kteří by ti cestou mohli pomoci. Musíš ale jet rychle. Až se ti unaví kůň, kup si jiného – nebo, když budeš muset, ukradni ho – ale jeď rychle.“
„Ať tu zprávu převezme Uno. Je zdravý. Sama jsi to říkala. Já jedu za Randem.“
„Uno má své povinnosti, Min. A copak si myslíš, že nějaký muž by mohl jen tak přijít k bráně Bílé věže a žádat o přijetí u amyrlinina stolce? Dokonce i král by musel čekat celé dny, kdyby přijel bez ohlášení, a já se obávám, že Shienarce by nechali čekat na prahu celé týdny, pokud ne věčně. A to ani nemluvím o tom, že něco tak neobvyklého by věděl každý v Tar Valonu dřív, než by zapadlo slunce. U samotné amyrlin sice žádá přijetí jen málokterá žena, ale stává se to a nemělo by to vzbudit příliš velkou pozornost. Nikdo se nesmí dozvědět ani to, že amyrlin ode mě vůbec dostala zprávu. Mohl by na tom záviset její život – i náš. Ty jsi ta, kdo musí jít.“
Min seděla a střídavě otevírala a zavírala ústa a očividně hledala nějakou další námitku, ale Moirain už pokračovala. „Lane, obávám se, že najdeme víc stop po jeho průchodu, než by se mi líbilo, ale spoléhám na to, že budeš stopovat.“ Strážce kývl. „Perrine? Loiale? Pojedete se mnou za Randem?“ Min, sedící u stěny, rozhořčeně vyjekla, ale Aes Sedai si jí nevšímala.
„Já půjdu,“ pospíšil si Loial. „Rand je můj přítel. A přiznávám, že bych si to nenechal ujít. Víte, pro svou knihu.“
Perrin s odpovědí váhal. Rand byl jeho přítel, ať už se s ním zatím stalo cokoliv. A byl si téměř jist, že jejich budoucí životy jsou spolu spojeny, i když pokud by mohl, rád by se tomu vyhnul. „Musí to tak být, co?“ řekl nakonec. „Tak pojedu.“
„Dobrá.“ Moirain si znovu zamnula ruce a vypadala, že se dává do práce. „Musíte se všichni okamžitě připravit. Rand má náskok několik hodin. Do poledne chci být na jeho stopě.“
Jak byla útlá, síla její osobnosti je všechny až na Lana vyhnala ze dveří. Loial se krčil, dokud nebyl venku. Perrinovi to připomnělo hospodyni vyhánějící husy na pastvu.
Jakmile byli venku, Min se zdržela, aby s poněkud příliš sladkým úsměvem mohla oslovit Lana. „A nechceš taky poslat nějakou zprávu? Třeba Nyneivě?“
Strážce zamrkal, jak ho vyvedla z míry, jako když kůň stojí jen na třech nohách. „Copak každý ví –?“ Téměř okamžitě byl opět vyrovnaný. „Kdyby bylo něco, co by ode mě potřebovala slyšet, řekl bych jí to sám.“ A zavřel dveře, div jí nepřiskřípl nos.
„Muži!“ zabručela Min do dveří. „Jsou příliš slepí, aby viděli, co vidí i kámen, a příliš umínění, aby se dalo spolehnout na to, že budou myslet sami za sebe.“
Perrin se zhluboka nadechl. Ve vzduchu se stále vznášel slabý pach smrti, ale bylo to lepší než uzavřená místnost. O něco lepší.
„Čistý vzduch,“ povzdechl si Loial. „Ten kouř mi začínal trochu vadit.“
Společně se vydali dolů do údolí. Vedle potůčku se zatím kolem Una shromáždili Shienarci, kteří ještě mohli chodit. Z toho, jak jednooký bojovník mával rukama, bylo jasné, že se snaží dohnat, co zanedbal v klení při hovoru s Aes Sedai.
„Jak jste vy dva získali takový výsady?“ chtěla vědět Min. „Ona vás požádala. Mně takovou laskavost neprokázala.“
Loial potřásl hlavou. „Myslím, že se zeptala, protože věděla, co odpovíme, Min. Moirain má mě a Perrina přečtené. Ví, co uděláme. Ale ty jsi pro ni zavřená kniha.“
Min to obměkčilo jen trošičku. Vzhlédla k nim. Perrin byl o hlavu a ramena vyšší a Loial se tyčil do ještě větší výšky. „To mi teda moc pomůže. Pořád dělám to, co chce, stejně poslušně jako vy dvě jehňátka. Chvíli sis vedl docela dobře, Perrine. Postavil ses jí, jako kdyby ti prodala kabátec a ony na něm povolily švy.“
„Já se jí přece nepostavil,“ vyjekl užasle Perrin. Neuvědomil si, co vlastně udělal. „Nebylo to tak hrozné, jak jsem si myslel.“
„Měl jsi štěstí,“ zaburácel Loial. „‚Rozzlobit Aes Sedai je jako strčit ruku do sršního hnízda.'“
„Loiale,“ řekla Min, „musím si s Perrinem promluvit. O samotě. Nevadí?“
„Á. Ovšemže ne.“ Prodloužil krok, takže šel normálně, a brzy byl daleko před nimi. Z kapsy kabátce přitom vytáhl fajfku a váček s tabákem.
Perrin si ji ostražitě prohlížel. Min si hryzala ret, jako by zvažovala, co všechno má říci. „Vidíš něco i u něho?“ zeptal se Perrin a kývl směrem k ogierovi.
Min zavrtěla hlavou. „Myslím, že to funguje jenom u lidí. Zato kolem tebe jsem viděla věci, který bys měl podle mě vědět.“
„Říkal jsem ti-“
„Nebuď umíněnější, než musíš, Perrine. Uviděla jsem je tam vevnitř, když jsi řekl, že půjdeš. Předtím tam nebyly. Musí mít něco společnýho s tou cestou. Nebo aspoň s tím, že ses rozhodl jít.“
Po chvíli se Perrin váhavě zeptaclass="underline" „Cos viděla?“
„Aielana v kleci,“ odpověděla okamžitě. „Tuatha’ana s mečem. Sokola a jestřába, jak ti sedí na ramenou. Myslím, že to vlastně byla sokolice a jestřábice. A všechno to ostatní, samozřejmě. Co je tu vždycky. Víří kolem tebe temnota a –“
„To stačí!“ zarazil ji rychle Perrin. Když si byl jist, že opravdu zmlkla, poškrábal se na hlavě a usilovně přemýšlel. Nic z toho mu ale nedávalo smysl. „Máš tušení, co to všechno znamená? Myslím ty nový věci.“
„Ne, ale jsou důležitý. To, co vidím, je vždycky důležitý. Zlomové body v lidském životě, nebo co je určeno osudem. Vždycky je to důležitý.“ Na chvíli zaváhala a pak k němu vzhlédla. „Ještě jedna věc,“ dodala pomalu. „Jestli potkáš ženu – tu nejkrásnější ženu, jakou jsi kdy viděl – uteč!“
Perrin zamrkal. „Tys viděla krásnou ženu? Proč bych měl utíkat před krásnou ženou?“
„Copak se prostě nemůžeš řídit radou?“ prskla Min podrážděně. Kopla do kamene a dívala se, jak se kutálí dolů po svahu.
Perrin nerad dělal rychlé závěry – což byl jeden z důvodů, proč ho lidé považovali za hloupého – ale dal si dohromady pár věcí, které Min říkala v posledních několika dnech, a došel k překvapivému závěru. Zarazil se a hledal slova. „Ehm... Min, víš, že tě mám rád. Mám tě rád, ale... Ehm... já nikdy neměl sestru, ale kdyby ano, tak... chci říct...“ Zarazil se, když k němu dívka vzhlédla s pozdviženým obočím. Lehce se usmívala.
„No, Perrine, musíš vědět, že tě miluju.“ Stála tam a dívala se, jak se mu křiví rty, a pak pomalu a opatrně dodala: „Jako bratra, ty velký, tvrdohlavý troubo! Nikdy mě nepřestane udivovat chlapská ješitnost. Všichni si myslíte, že všechno se točí jenom kolem vás a že po váš touží každá ženská.“
Perrin cítil, jak rudne. „Nikdy... já nikdy...“ Odkašlal si. „Cos viděla u té ženy?“
„Prostě se řiď mou radou,“ řekla Min a znovu se vydala dolů z kopce. „I kdybys zapomněl ten zbytek,“ křikla přes rameno, „touhle se řiď!“
Perrin se za ní zamračil – nyní se mu myšlenky zřejmě uspořádaly rychle – a pak ji dvěma kroky dohonil. „Je to Rand, viď?“