Min vyjekla a koutkem oka se na něho zadívala. Nicméně nezpomalila. „Možná nakonec nejsi tak zabedněnej,“ zamumlala. Po chvíli dodala, spíš jako by mluvila k sobě: „Jsem s ním spojená stejně jistě, jako je obruč spojená se sudem. Ale nevidím, že by kdy on miloval mě. A nejsem jediná.“
„Ví o tom Egwain?“ zeptal se Perrin. Rand a Egwain si byli od dětství zaslíbeni. Stačilo, aby poklekli před vesnickým ženským kroužkem, a byli by oficiálně zasnoubeni. Perrin si jen nebyl jist, jak daleko to došlo, pokud vůbec někam.
„Ví to,“ odtušila stroze Min. „I když to ani jedné z nás k ničemu není.“
„A co Rand? On to ví taky?“
„No ovšem,“ opáčila hořce Min. „Přece jsem mu to řekla, ne? ‚Rande, obhlídla jsem si tě a vypadá to tak, že se do tebe musím zamilovat. Musím se o tebe sice podělit, a to se mi moc nelíbí, ale tak to je.' Nakonec budeš přece jenom zabedněnec, Perrine Aybaro.“ Rozzlobeně si přejela rukou přes oči. „Kdybych mohla být s ním, vím, že bych mu pomohla. Nějak. Světlo, jestli zemře, nevím, jestli to přežiju.“
Perrin stísněně pokrčil rameny. „Poslouchej, Min. Udělám, co budu moct, abych mu pomohl.“ Bude-li to vůbec k něčemu dobré.
To ti slibuju. A pro tebe bude opravdu nejlepší jet do Tar Valonu. Tam budeš v bezpečí.“
„V bezpečí?“ Poválela to slovo po jazyku, jako by se divila, co vlastně znamená. „Myslíš, že v Tar Valonu je bezpečno?“
„Jestli není bezpečno ani v Tar Valonu, tak už není bezpečno nikde.“
Min si hlasitě odfrkla a oba se pak mlčky připojili k těm, kdo se připravovali k odjezdu.
7
Cesta z hor
Cesta z hor byla namáhavá, ale čím níž byli, tím méně Perrin potřeboval své krzno. Hodinu za hodinou ujížděli zimě a blížili se prvním jarním dnům. Poslední sníh zmizel a místo něj se objevovala tráva, a vysoko položené louky, jimiž projížděli, byly plné jarního kvítí – bílých sněženek a růžových podléšek. Častěji také potkávali stromy, na nichž již vyráželo listí a v jejichž větvích prozpěvovali skřivánci a drozdi. A také tu byli vlci. Nikdy na dohled – dokonce ani Lan se nezmiňoval, že by nějakého zahlédl – ale Perrin to věděl. Pevně se před nimi uzavíral, ale tu a tam mu lehoučké zašimrání v týle připomnělo, že tu jsou.
Lan trávil čas na výzvědách. – Na svém černém válečném oři Mandarbovi se držel Randovy stopy a ostatní sledovali značky, které jim strážce zanechal, jako byla třeba šipka z kamínků položená na zemi či lehce poškrábaná skalní stěna před větvícím se průsmykem. Zahněte tudy. Přejeďte sedlo. Jeďte touhle zatáčkou, jelení stezkou, touhle cestou mezi stromy a dolů podél úzkého potůčku, i když tu jinak není nic, co by naznačovalo, že tudy prošla živá duše. Nic, jen Lanova znamení. Trs trávy či býlí ovázaný na stranu značil zahnout doleva, jiný doprava. Ohnutá větévka. Hromádka oblázků pro prudký výstup, dva lístky zachycené na trnu pro prudký sestup. Perrinovi to připadalo, že strážce má stovky značek a Moirain je všechny zná. Lan se vracíval jen zřídkakdy, jen když se utábořili, aby se kousek stranou od ohně poradil s Moirain. Když vyšlo slunce, většinou byl již celé hodiny na cestě.
Moirain byla vždy první v sedle hned po něm, když obloha na východě teprve růžověla. Aes Sedai by z Aldíb, své bílé klisny, neslezla až do setmění, i déle, kdyby Lan neodmítal stopovat, jakmile se začalo šeřit.
„Jestli si některý kůň zlomí nohu, pojedeme ještě pomaleji,“ namítal strážce, když si Moirain stěžovala.
Její odpověď byla vždycky stejná. „Jestli nedokážeš jet rychleji než teď, možná bych tě měla poslat k Myrelle, než ještě víc zestárneš. No, to možná počká, ale musíš jet rychleji.“
Její hrozby zněly zpola opravdově, zpola jako by žertovala. Podle toho, jak Lan vždycky stiskl rty, i když se Moirain pokaždé usmála a na uklidněnou ho poplácala po rameni, si byl Perrin jist, že hrozby částečně myslí vážně, přinejmenším jako varování.
„Kdo je Myrelle?“ zeptal se Perrin podezřívavě, když k tomu došlo poprvé. Loial zavrtěl hlavou a zamumlal cosi o nepříjemnostech, které se přihodí těm, co se snaží strkat nos do věcí Aes Sedai. Ogierův kůň s dlouhými rousy byl vysoký a těžký jako dhurranský hřebec, ale Loialovi visely dlouhé nohy skoro k zemi a zvíře pod ním vypadalo docela malé, spíš jako trochu přerostlý poník.
Moirain se pobaveně, tajuplně usmála. „Jen jedna zelená sestra. Někdo, komu bude muset Lan jednou dopravit balíček do úschovy.“
„Ale ne moc brzo,“ ozval se Lan a kupodivu se mu v hlase ozýval hněv. „Nikdy, když tomu budu moci zabránit. Ty mě přežiješ, Moirain Sedai!“
Má příliš mnoho tajemství, pomyslel si Perrin, ale už se raději neptal na nic, co dokázalo narušit strážcovo železné sebeovládání.
Aes Sedai měla za sedlem přivázaný ranec pevně zavinutý do pokrývky. Byl to Dračí praporec. Perrina zneklidňovalo, že jej mají s sebou, ale Moirain se na jeho názor neptala, a když ho vyjádřil nahlas, nevěnovala mu pozornost. Ne že by jej někdo poznal, i kdyby jej uviděl, ale Perrin přesto doufal, že umí držet tajemství. Před jinými lidmi stejně dobře jako před ním.
Aspoň zpočátku byla cesta dost nudná. Jedna hora s vrcholkem zahaleným v mracích se podobala druhé, a průsmyky si byly také Podobné. K večeři byl obvykle králík, kterého Perrin srazil prakem. Neměl dost šípů, aby riskoval střelbu po králících v tak kamenitém terénu. Ke snídani býval často studený králík a v poledne také, tehdy ho jídávali za jízdy v sedle.
Občas, když se utábořili u vody a bylo dost světla, aby bylo ještě vidět, s Loialem chytávali horské pstruhy. Lehávali na břiše, ruce po lokty ponořené do ledové vody, a vyháněli ryby zpod kamenů, kde se skrývaly. Loial měl prsty, byť byly tak velké, ještě obratnější než Perrin.
Jednou, tři dny poté, co se vydali na cestu, se k nim připojila Moirain, natáhla se u potoka a rozepjala si perlami zdobené knoflíčky, aby si mohla vyhrnout rukávce. Přitom se otázala, jak se to vlastně dělá. Perrin s Loialem si vyměnili překvapené pohledy. Ogier pokrčil rameny.
„Není to až tak těžký,“ vysvětloval jí Perrin. „Prostě podsuneš ruku rybě zezadu pod bříško, jako bys ji chtěla polechtat. Pak ji vytáhneš. Chce to ale cvik. Nejdřív možná nic nechytíš.“
„Já to zkoušel celé dny, než jsem něco chytil,“ dodal Loial. Už měl velké ruce ve vodě a dával dobrý pozor, aby jeho stín ryby nevyplašil.
„Těžké asi takhle?“ zamumlala Moirain. Strčila ruce do vody – a o chvilku později je se šploucháním vytáhla držíc tlustého pstruha, který sebou na hladině divoce mrskal. Moirain se potěšeně zasmála a vyhodila rybu na břeh.
Perrin na velkou rybu, jež sebou plácala ve slábnoucím světle, zamrkal. Pstruh musel mít dobrých pět liber. „Mělas štěstí,“ prohlásil mládenec. „Takhle velcí pstruzi se často neschovávají pod tak malými kameny. Musíme se přesunout trochu proti proudu. Než se tady schová další, bude už tma.“
„Opravdu?“ prohodila Moirain. „Vy dva jděte napřed. Já to ještě zkusím tady.“
Perrin chvíli váhal, než se vydal proti vodě a našel si jiný vhodně podemletý kus břehu. Moirain měla něco za lubem, ale on si neuměl představit co. A to mu dělalo starosti. Lehl si na břicho a dávaje velký pozor, aby jeho stín nedopadl na hladinu, vyhlédl přes okraj. Ve vodě bylo vidět půl tuctu štíhlých stínů. Ryby jen občas pohnuly ocasem, aby se udržely na místě. Perrin s povzdechem odhadl, že ani všechny dohromady neváží tolik, co Moirainin pstruh. Budou-li mít s Loialem štěstí, mohli by oba dostat po dvou kusech, ale stíny stromů na protějším břehu se již natahovaly nad vodu. Co teď chytí, bude muset stačit, a Loial měl dost velkou chuť k jídlu, aby sám shltl ty čtyři a většinu Moiraininy velké ryby na posezení Loial už měl ruce ve vodě a sahal po jednom ze pstruhů.