Než se stačil Perrin vůbec namočit, zavolala Moirain. „Tři by měli, myslím, stačit. Ti druzí dva jsou ještě větší než ten první.“
Perrin se na Loiala užasle podíval. „To nemůže být pravda!“
Ogier se narovnal a malí pstroužci se rozprchli. „Je to Aes Sedai,“ odvětil prostě.
A opravdu, když se vrátili k Moirain, na břehu leželi tři velcí pstruzi. Aes Sedai si již zapínala rukávce.
Perrin jí už chtěl připomenout, že ryby čistí ten, kdo je chytil, ale ona se mu v té chvíli podívala do očí. Nijak zvlášť se netvářila, ale její tmavé oči neuhnuly, a zdálo se, že ví, co chce Perrin říci, a již to předem zamítla. Když se odvrátila, bylo už jaksi pozdě něco říkat.
Perrin si cosi zabručel, vytáhl nůž a dal se do škrábání a kuchání. „Zdá se, že najednou zapomněla na to, že se o práci dělíme. Hádám, že bude chtít, abychom taky uvařili, až je vykucháme.“
„To nepochybně,“ řekl Loial, aniž přestal pracovat. „Je to Aes Sedai.“
„To jsem, mně se zdá, už někde slyšel.“ Perrinovi rybí šupiny od nože zrovna odletovaly. „Shienarci možná byli ochotní ji opečovávat a dělat jí poskoky, ale tady jsme teď jenom my čtyři. Měli bychom se střídat. Bylo by to spravedlivý.“
Loial se rozchechtal. „Pochybuji, že ona to tak vidí. Nejdřív se musela vyrovnat s tím, že se s ní Rand pořád hádal, a teď jsi ty připravený nastoupit po něm. Aes Sedai obvykle nedovolují nikomu, aby se s nimi hádal. Podle mě chce dosáhnout toho, abychom se, než dorazíme do příští vesnice, zase vrátili k tomu, že ji budeme na slovo poslouchat.“
„To je dobrý zvyk,“ podotkl Lan a odhrnul si měňavý plášť. Ve slábnoucím světle jako by se zjevil z čistého vzduchu.
Perrin leknutím málem upadl a Loial napřímil uši. Ani jeden nezaslechl strážce přicházet.
„Zvyk, který jste nikdy neměli opouštět,“ dodal Lan a vydal se k Moirain a koním. Dokonce i na tak kamenité půdě nebylo jeho kroky téměř slyšet, a jakmile byl o pár kroků dál, díky plášti se zdálo, že podél potoka se pohybuje jen hlava a ruce bez těla.
„Potřebujeme ji, abychom našli Randa,“ prohlásil tiše Perrin „ale nenechám ji, aby mi zase řídila život.“ A znovu se jal zuřivě čistit ryby.
Hodlal ten slib dodržet – opravdu to chtěl – ale během dní, které následovaly, nějakým způsobem, jejž příliš nechápal, zjistil, že s Loialem vaří a poklízejí a dělají všechny ostatní práce, co Moirain napadnou. Dokonce se přistihl, že se jakýmsi záhadným způsobem dostal k tomu, že každý večer odsedlává Aldíb a hřebelcuje ji, zatímco Moirain sedí opodál, zřejmě hluboce zamyšlená.
Loial se tomu poddal jako něčemu nevyhnutelnému, ale Perrin ne. Snažil se odmítnout, odolat, ale bylo to těžké, když ona vždycky pronesla jen zcela rozumný návrh, nic velkého. Jenže vzápětí pokaždé následoval další, stejně rozumný a nijak zvlášť důležitý, a ještě jeden. Prostá síla její osobnosti, síla jejího pohledu způsobovaly, že se nedalo nic namítat. Vždy na něj upřela své tmavé oči ve chvíli, kdy otevíral ústa. Zvednuté obočí naznačovalo, že je hrubý, překvapeně rozevřené oči zase, jak jen může něco namítat proti takové maličkosti, upřený pohled obsahoval vše, co znamenalo být Aes Sedai. A to všechno způsobovalo, že pokaždé zaváhal, a jakmile jednou zaváhal, ztracenou půdu už nikdy nezískal zpátky. Obvinil ji, že na něho používá jedinou sílu, i když si to doopravdy nemyslel, a ona mu na to řekla, ať se nechová jako hlupák. Začal se cítit jako kus železa, které se snaží zabránit kováři, aby z něj ukul kosu.
Pohoří Oparů náhle ustoupilo zalesněnému podhůří Ghealdanu, krajině, která byla sice samý kopec, ale ty nikdy nebyly příliš vysoké. Jeleni, kteří je v horách často ostražitě sledovali, jako by si nebyli jisti, co je to člověk, teď při spatření koní uskakovali z cesty, až se jim bílé ocásky míhaly. Dokonce i Perrin teď jen zřídka zahlédl velké, mourovaté horské kočky, které mizely jako dým. Přicházeli do kraje lidí.
Lan sundal měňavý plášť a častěji se k nim vracel, aby jim oznámil, co leží před nimi. Na mnoha místech byly stromy vykáceny. Brzy se začala objevovat políčka s kamennými zídkami a sedláci orající na úbočí kopců byli dosti častí, když už ne zcela běžní, spolu s lidmi popocházejícími za oráči a rozhazujícími osivo z plachetek, které měli zavěšené přes rameno. Na vrcholcích kopců a hřebenů stály statky a stodoly.
Vlci tu neměli být. Vlci se vyhýbali místům, která obývali lidé, ale Perrin je přesto pořád cítil, neviděný doprovod obkružující skupinku na koních. Perrin začal být netrpělivý. Netrpělivě toužil dostat se do vesnice nebo města, kde by bylo dost lidí, aby to donutilo vlky odejít.
Den poté, co spatřili první pole, právě když se slunce dotklo obzoru za nimi, dorazili do vesnice jménem Jarra, nedaleko hranic s Amadicií.
8
Jarra
Kolem několika úzkých uliček Jarry, vesnice přilípnuté na stráni nad potokem překlenutým nízkým dřevěným můstkem, se tlačily domky z šedého kamene se šikmými střechami. Blátivé ulice byly prázdné, stejně jako svažitá náves. Pouze jakýsi muž zametal schody před jediným místním hostincem s kamennou stájí. Ale vypadalo to, že přednedávnem bylo na návsi hodně lidí. Uprostřed trávníku stálo v kruhu půl tuctu oblouků opletených zelenými větvičkami a ozdobených několika květinami, které bylo možné najít tak brzy zjara. Tráva byla podupaná a byly tu stopy po velkém shromáždění lidí. U jednoho z oblouků ležel zmuchlaný červený ženský šátek, opodál pak pletená dětská čepička, překocená cínová konvice, nedojedené zbytky jídla.
Nad trávníkem se vznášela vůně sladkého vína a perníku, smíchaná s kouřem z půl tuctu komínů a vůní připravované večeře. Perrin na okamžik zachytil ještě jiný pach. Nepoznal, z čeho pochází, byl slabý a tak odporný, až se mu zježily vlasy na hlavě. Pak to zmizelo. Ale mládenec si byl jist, že tudy něco prošlo – něco, co tu být nemělo. Zamnul si nos, aby zahnal i vzpomínku na ten puch. To nemohl být Rand. Světlo, i kdyby opravdu zešílel, to nemohl být on. Nebo ano?
Nade dveřmi do hostince visel vývěsní štít. Muž stojící na jedné noze s rozpřaženými pažemi. Nápis hlásal U Harilinova skoku. Když před nízkou kamennou budovou přitahovali otěže, zametající muž se narovnal a řádně si zívl. Při pohledu na Perrinovy oči sebou trhl, ale když mu již tak vyboulené oči padly na Loiala, málem mu úplně vylezly z důlků. Maje široká ústa a bradu, která ani nestála za zmínku, vypadal trochu jako žába. Kolem něho se vznášel pach nakyslého vína – alespoň Perrin jej cítil. Muž se určitě účastnil oslav.
Teď sebou muž trhl a vzápětí se poklonil s rukou položenou na dvojité řadě dřevěných knoflíků, které měl na kabátci. Očima neustále přejížděl z jednoho na druhého, a pokaždé, když mu zrak padl na Loiala, vyvalil oči o něco víc. – „Vítej, vzácná paní, kéž ti Světlo ozařuje cestu. Vítej, vzácný pane. Přejete si jídlo, pokoje a koupel? Všecičko dostanete, tady, U skoku. Harod, náš hostinský, vede řádný dům. Mně říkají Simion. Jestli budete něco chtít, ptejte se po Simionovi, a on vám to sežene.“ Znovu zívl, přičemž si rozpačitě zakryl ústa a poklonil se, aby to zakryl. „Omlouvám se, vzácná paní. Jedete zdaleka? Slyšeli jste o Velkém hledání? Hledání Valerského rohu? Nebo o falešném Drakovi? Říká se, že v Tarabonu je jeden takový. Nebo snad v Arad Domanu.“