„Tak daleko jsme nebyli,“ poznamenal Lan a seskočil z koně. „Bezpochyby toho víš víc než já.“ Všichni začali sesedat.
„Vy jste tu slavili svatbu?“ ozvala se Moirain.
„Svatbu, vzácná paní? No, my tu teď máme pořád nějaké svatby. Je to jako mor. Všechny v posledních dvou dnech. Nezůstala zde svobodná jediná ženská dost stará, aby pronesla svatební slib, a to nejenom v téhle vesnici, ale na celé míle daleko. No, dokonce i vdova Jorath protáhla starého Banase pod slavobránou, a to oba přísahali, že to už nikdy neudělají. Bylo to jako vír, zachvátilo to úplně všechny. Začala to Rilith, pláteníkova dcera, když požádala kováře Jona, aby si ji vzal, a on je dost starý, aby mohl být jejím otcem. Ten starý hlupák prostě jen sundal zástěru a řekl ano, a ona chtěla, aby slavobránu postavili přímo tady. Zřejmě neslyšela, co se sluší a patří, a všechny ostatní ženy ji podpořily. Od té doby tu máme svatby dnem i nocí. No, nikdo se už dávno pořádně nevyspal.“
„To je vážně zajímavý,“ podotkl Perrin, když se Simion odmlčel, aby mohl znovu zívnout, „ale neviděl jsi mladýho –“
„Je to velice zajímavé,“ skočila mu do řeči Moirain, „a já bych o tom ráda slyšela víc, ale později. Teď bychom rádi dostali pokoje a něco k jídlu.“ Lan kývl na Perrina, jako by mu naznačoval, aby držel jazyk za zuby.
„Ovšem, vzácná paní. Jídlo. Pokoje.“ S pohledem upřeným na Loiala Simion zaváhal. „Budeme muset srazit dvě postele pro –“ Naklonil se k Moirain a ztišil hlas. „Odpusť, vzácná paní, ale – ehm – co je vlastně – zač? Nic ve zlém, samozřejmě,“ dodával spěšně.
Nemluvil však dost tiše a Loial podrážděně zastříhal ušima. „Já jsem ogier! Co sis myslel, že jsem? Trollok?“
Simion před jeho burácivým hlasem ustoupil. „Trollok, vzácný – ehm – pane? No, já jsem dospělý člověk. Já nevěřím pohádkám pro děti. Ehm, říkal jsi ogier? No, ogierové jsou děts– chci říct... to je...“ Zoufale se otočil a zařval směrem ke stáji přilepené k hostinci. „Niko! Patrime! Hosté! Pojďte jim zaopatřit koně!“ Po chvíli se ze stáje vyklátili dva hoši se slámou ve vlasech, zívali a protírali si oči. Simion ukázal ke schodům a uklonil se, zatímco chlapci přebírali koně.
Perrin si přehodil sedlové brašny a svinuté pokrývky přes rameno a do ruky vzal luk. Pak se vydal za Moirain a Lanem dovnitř. Simion šel první a neustále se klaněl. Loial se musel pod překladem hodně sklonit a mezi stropem a hlavou mu zůstávaly tak dvě dlaně. Navíc si pro sebe neustále bručel, že nechápe, proč si na ogiery vzpomíná tak málo lidí. Znělo to jako vzdálené hřmění. Dokonce i Perrin, který šel těsně před ním, rozuměl jen asi polovině slov.
V hostinci bylo cítit pivo, víno, sýr a únava a odněkud zezadu se do šenku linula vůně pečeného skopového. Uvnitř bylo jen pár mužů zhroucených nad svými poháry, jako by se spíš chtěli uložit na lavice a prospat se. V zadní části místnosti kyprá šenkýřka čepovala ze sudu pivo do poháru. Hostinský, v dlouhé bílé zástěře, seděl na vysoké stoličce v rohu a opíral se o zeď. Když skupinka vstoupila, zvedl hlavu a upřel na ně zarudlé oči. Při pohledu na Loiala otevřel úžasem ústa.
„Hosté, mistře Harode,“ oznámil Simion. „Chtějí pokoje. Mistře Harode? To je ogier, mistře Harode.“ Služebná se otočila a při spatření Loiala pustila pohár, který se rozbil. Žádný z unavených mužů u stolků však ani nevzhlédl. Jeden položil hlavu na stůl a začal pochrupovat.
Loial zuřivě zastříhal ušima.
Mistr Harod se pomaloučku postavil a s očima stále upřenýma hlásil nakonec, a vzápětí sebou trhl, jako by sám sebe hlasitou řečí překvapil. „Tím chci říct, vítej, vzácná paní. Vzácní pánové. Odpusťte mi tu nevychovanost. Můžu to omluvit jedině svou únavou, vzácná paní.“ Znovu vrhl zkoprnělý pohled na Loiala a tiše vysloviclass="underline" „Ogier?“ Stále se tvářil, že tomu nevěří.
Loial otevřel ústa, ale Moirain ho předešla. „Jak říkal tvůj člověk, milý pane hostinský, chci pokoje pro svou společnost na jednu noc a něco k jídlu.“
„Oh! Ovšem, vzácná paní. Ovšem. Simione, ukaž těmto dobrým lidem moje nejlepší pokoje, aby si mohli odložit. Než se vrátíte, nechám pro vás připravit vynikající jídlo, vzácná paní. Opravdu vynikající.“
„Kdybys ráčila jít za mnou, vzácná paní,“ řekl Simion. „Vzácní pánové.“ Uklonil se směrem ke schodům po straně šenku.
Za nimi jeden z mužů u stolků náhle vyjekclass="underline" „Co to, ve jménu Světla, je?“ Mistr Harod začal vysvětlovat, že je to ogier, a v jeho podání to znělo, jako by je znal jako své boty. Většina toho, co Perrin, než vyšel po schodech, zaslechl, byla mýlka. Loial neustále stříhal ušima.
Na druhém poschodí se již ogier málem hlavou dotýkal stropu. V úzké chodbě bylo šero, jen oknem vedle dveří na protějším konci pronikal jasný sluneční paprsek.
„Svíčky jsou v pokojích, vzácná paní,“ rozkládal Simion. „Měl jsem přinést lampu, ale hlava se mi ze všech těch svateb pořád ještě točí. Jestli chcete, pošlu sem někoho, aby zapálil oheň. A samozřejmě budete chtít vodu.“ Otevřel dveře. „Náš nejlepší pokoj, vzácná paní. Nemíváme tu moc – moc cizinců, víte – ale tohle je náš nejlepší.“
„Já si vezmu ten vedle,“ oznámil Lan. Přes rameno měl kromě svých přehozeny i Moiraininy sedlové brašny a pokrývky a také ranec s Dračí zástavou.
„Ó, vzácný pane, to ale vůbec není hezký pokoj. Je tam moc úzká postel. Je přecpaný. Je to spíš pokojík pro služku, jako kdybychom tu někdy měli někoho se služkou. Omlouvám se, vzácná paní.“
„Stejně si jej vezmu,“ prohlásil Lan pevně.
„Simione,“ promluvila Moirain, „mistr Harod nemá rád děti?“
„No, to nemá, vzácná paní. Měl, ale teď nemá. Ono to není moc moudré nemít rád děti Světla, ne když jsme tak blízko hranic. Každou chvíli projíždějí Jarrou, jako by tu žádná hranice nebyla. Ale včera tu došlo k potížím. Spoustě potíží. A navíc ty svatby a tak.“
„Co se stalo, Simione?“
Muž se na ni pronikavě podíval, než odpověděl. Perrin si byl jist, že v šeru si nikdo jiný jeho pronikavého pohledu nevšiml. „Bylo jich asi dvacet, přijeli předevčírem. To tu nebyly žádné potíže. Ale včera... No, tři bělokabátníci přišli a oznámili, že už žádné děti Světla nejsou. Sundali si pláště a prostě odjeli pryč.“
Lan zavrčel. „Bělokabátníci skládají přísahu na celý život. Co udělal jejich velitel?“
„No, on by byl určitě něco udělal, tím si můžeš být jistý, vzácný pane, ale pak další oznámil, že jde pryč hledat Valerský roh. Potom ale jiný řekl, že by měli pronásledovat Draka. Ten zas tvrdil, že pojede na Almothskou pláň, když odjížděl. Pak někteří začali být hrubí na ženy na ulici, říkali věci, které by neměli, a sahali na ně. Ženské křičely a bělokabátníci zase ječeli na ty z nich, co obtěžovali ženy. Takový zmatek jsem ještě neviděl.“
„Copak se je nikdo z vás nesnažil zastavit?“ zeptal se Perrin.
„Vzácný pane, tu sekeru nosíš, jako bys věděl, co s ní, ale není tak snadné postavit se chlapům s meči v plné zbroji a tak, když jediné, s čím umíš zacházet, je koště a motyka. Ti ostatní bělokabátníci, totiž ti, co neodjeli, to zarazili. Skoro došlo na meče. Ale to nebylo to nejhorší. Zešíleli ještě dva další – jestli už nebyli šílení ostatní. Začali blábolit, že Jarra je plná temných druhů. Pokusili se vesnici vypálit – říkali, že to udělají! – a začali se Skokem. Vzadu můžete vidět ohořelá místa, tam, kde s tím začali. Když se je ti ostatní pokoušeli zarazit, vrhli se na ně. Ti, kteří zůstali, nám to pomohli uhasit a ty dva svázali a pak odjeli zpátky do Amadicie. Ještě že jsme se jich zbavili, říkám já, a jestli je už nikdy neuvidíme, tak to pořád bude moc brzo.“