„To bylo hrubé,“ poznamenal Lan, „dokonce i na bělokabátníky."
Simion souhlasně pokyvoval hlavou. „Jak říkáš, vzácný pane. Takhle se ještě nikdy nechovali. Naparovali se tu, to jo. Koukali se na vás přes prsty a strkali nos do věcí, po kterých jim nic nebylo. Ale nikdy neudělali něco takového. Ani zdaleka ne.“
„Už jsou pryč,“ prohlásila Moirain, „a potíže s nimi taky. Jsem si jistá, že tu strávíme klidnou noc.“
Perrin neříkal nic, ale uvnitř jenom vřel. Všechny tyhle svatby a bělokabátníci jsou moc pěkné, ale já bych radši věděl, jestli se tu Rand zastavil a kudy se dal, když odjížděl. Ten pach nemohl zanechat on.
Nechal se Simionem odvést chodbou do dalšího pokoje se dvěma lůžky a stojanem s umyvadlem a potřebami na mytí. Kromě dvou stoliček tu již žádný další nábytek nebyl. Loial se sklonil, aby mohl projít dveřmi. Úzkými okny sem dopadalo sporé světlo. Lůžka byla dost velká, s prostěradly a prošívanými pokrývkami stočenými v nohou, ale slamníky vypadaly hrbolatě. Simion se chvíli přehraboval na krbové římse, než našel svíčku a křesadlo, aby ji mohl zapálit.
„Nechám pro tebe srazit postele, vzácný – ehm – ogiere. Ano, jenom chviličku vydrž.“ Nicméně se nezdálo, že by spěchal, a věnoval se svícnu, jako by ho musel umístit naprosto správně. Perrin měl dojem, že vypadá stísněně.
No, já bych byl mnohem stísněnější, kdyby se bělokabátníci chovali takhle v Emondově Roli. „Simione, neprojížděl tudy nějaký cizinec, tak včera nebo předevčírem? Mladý muž, vysoký, s šedýma očima a narezlými vlasy? Mohl třeba hrát na flétnu, aby si vydělal na večeři a postel.“
„Vzpomínám si na něho, vzácný pane,“ řekl Simion a pořád postrkoval svícen sem a tam. „Přijel včera, hned brzy po ránu. Vypadal hladově, to jo. Včera hrál na flétnu při všech svatbách. Vypadal dobře. Některé ženské si ho nejdřív prohlíželi, ale...“ Simion se odmlčel a úkosem se podíval na Perrina. „Je to tvůj přítel, vzácný pane?“
„Znám ho,“ řekl Perrin opatrně. „Proč?“
Simion zaváhal. „Jen tak, vzácný pane. Byl zvláštní, to je všechno. Občas mluvil sám k sobě, a občas se smál, když nikdo nic neříkal. Včera v noci, aspoň část noci, spal v tomhle pokoji. Uprostřed noci nás všechny vzbudil křikem. Byla to jenom noční můra, ale on už nechtěl zůstat déle. Mistr Harod se ho ani nesnažil moc přemlouvat, po všem tom hluku, co způsobil.“ Simion se opět odmlčel. „Když odjížděl, řekl něco zvláštního.“
„Co?“ chtěl vědět Perrin.
„Řekl, že ho někdo pronásleduje. Řekl...“ Mužík polkl a pomaleji pokračoval. „Říkal, že by ho zabili, kdyby neodešel. ‚Jeden z nás musí zemřít, a já chci, aby to byl on.' To jsou jeho slova.“
„On tím ale nemyslel nás,“ zaburácel Loial. „My jsme jeho přátelé.“
„Ovšem, vzácný – ehm – vzácný ogiere. Ovšemže nemyslel vás. Já – ehm – jsem nechtěl říkat vůbec nic špatného o vašem příteli, ale – ehm – myslím, že je nemocný. Nemá to v hlavě v pořádku, víte.“
„My se o něj postaráme,“ opáčil Perrin. „Proto ho sledujeme. Kudy odjel?“
„Já to věděl,“ řekl Simion a div se nepřetrhl. „Poznal jsem, že mu můžete pomoct, hned jak jsem vás uviděl. Kudy jel? Na východ, vzácný pane. Na východ, jako by měl Temného za patama. Myslíte, že mi ona pomůže? Totiž mému bratrovi? Noam je moc nemocný a máma Roon říká, že se s tím nedá nic dělat.“
Perrin se tvářil bezvýrazně a získal trochu času tím, že šel odložit luk do rohu a pokrývky a sedlové brašny na postel. Potíž byla v tom, že přemýšlení nepomohlo. Podíval se na Loiala, ale pomoc u něj nenalezl. Ogier zděšeně klopil uši a dlouhé obočí mu viselo až na tváře. „Proč si myslíš, že by tvému bratrovi mohla pomoct?“ Hloupá otázka! Správně ses měl zeptat: Co tím myslíš?
„No, jednou jsem byl v Jehannahu, vzácný pane, a viděl jsem tam dvě... dvě ženy, jako je ona. Nemohl bych si ji splíst.“ Skoro šeptal. „Říká se, že můžou i oživit mrtvé, vzácný pane.“
„Kdo to ještě ví?“ zeptal se Perrin ostře a Loial zároveň řekclass="underline" „Jestli je tvůj bratr mrtvý, tak už se nedá nic dělat.“
Muž s žabí tváří se nervózně podíval z jednoho na druhého a pak vyhrkclass="underline" „Nikdo kromě mě to neví, vzácný pane. Noam není mrtvý, vzácný ogiere, jenom nemocný. Přísahám, že nikdo jiný ji nepoznal. Dokonce ani mistr Harod nebyl za celý život dál než na dvacet mil. A Noam je vážně nemocný. Poprosil bych ji sám, ale kolena by se mi třásla tak, že by mě ani neuslyšela. Co kdyby se urazila a srazila mě bleskem? A co kdybych se mýlil? To není jen tak, obvinit ženu bez... chci říct... ehm...“ Zvedl ruce, napůl prosebně, napůl v obraně.
„Nic neslibuju,“ prohlásil Perrin, „ale promluvím s ní. Loiale, proč se Simionem nezůstaneš, dokud nepromluvím s Moirain?“
„Jistě,“ zahřměl ogier. Simion sebou trhl, když mu na rameno dopadla Loialova ruka. „Ukáže mi pokoj a popovídáme si. Pověz, Simione, co víš o stromech?“
„S-s-stromech, v-vzácný ogiere?“
Perrin už na nic nečekal. Vyběhl do tmavé chodby a zaklepal na Moiraininy dveře. Málem nepočkal, až ho pozve dál, a už se hrnul do dveří.
Ve světle půl tuctu svící bylo vidět, že nejlepší pokoj U skoku není nic moc, i když lůžko mělo sloupky podepřená nebesa a slamník vypadal lépe než Perrinův. Na podlaze ležel kus koberce a místo stoliček tu byla dvě čalouněná křesílka. Kromě toho se pokoj nijak nelišil od Perrinova. Moirain s Lanem stáli před vyhaslým krbem, jako by právě cosi probírali, a Aes Sedai nevypadala potěšeně, že je někdo vyrušuje. Strážce se tvářil jako socha.
„Rand tady byl, opravdu,“ začal Perrin. „Ten chlapík Simion si na něho vzpomněl.“ Moirain sykla.
„Řekli jsme vám, abyste drželi jazyk za zuby,“ zavrčel Lan.
Perrin se před strážcem odhodlaně rozkročil. Bylo to snazší než čelit zamračené Moirain. „Jak bychom mohli něco zjistit, kdybychom se neptali? To mi řekněte. Odjel včera v noci, jestli vás to zajímá. Mířil na východ. A mluvil o tom, že ho někdo pronásleduje a chce ho zabít.“
„Na východ.“ Moirain kývla. Naprosto klidný hlas byl v protikladu s jejím nesouhlasným výrazem. „To je dobré vědět, i když pokud má namířeno do Tearu, jinam jet nemohl. Byla jsem si docela jistá, že tu byl, ještě dřív, než jsme slyšeli o těch bělokabátnících. Ti to jenom potvrdili. Rand má úplnou pravdu v jedné věci, Perrine. Nevěřím, že jsme jediní, kdo se ho snaží najít. A jestli oni zjistí, že jsme tu, pokusí se nás zastavit. I bez toho máme starostí nad hlavu, abychom ho dostihli. Musíš se naučit držet jazyk za zuby, dokud ti neřeknu, že můžeš mluvit.“
„Bělokabátníci?“ vyjekl Perrin nevěřícně. Držet jazyk za zuby? Ať shořím, to tedy budu! „Jak ti mohli prozradit –? To Randovo šílenství. Je nakažlivý!"
„Jeho šílenství ne,“ uklidňovala ho Moirain, „do skutečného šílenství má ještě hodně daleko. Perrine, on je nejsilnějším ta’veren od věku pověstí. Včera v téhle vesnici se vzor... pohnul a vytvaroval kolem něho, jako když se hlína vytvaruje na kadlubu. Ty svatby, bělokabátníci, to stačilo, aby bylo jasné, že tu Rand byl, každému, kdo umí naslouchat.“