Perrin se zhluboka nadechl. „A tohle najdeme všude? Světlo, jestli po něm jdou nějací zplozenci Stínu, můžou ho sledovat stejně snadno jako my.“
„Možná,“ utrousila Moirain. „A možná taky ne. Nikdo nezná ta’veren, tak silné, jako je Rand.“ Na chvíli ji zřejmě rozzlobilo, že nic neví. „Artuš Jestřábí křídlo byl nejsilnější ta’veren, o jakém se dochovaly zprávy. A Jestřábí křídlo nebyl ani zdaleka tak silný jako Rand."
„Vypráví se,“ ozval se Lan, „že byly doby, kdy lidé ve stejné místnosti s Artušem mluvili pravdu, když chtěli zalhat, a dělali rozhodnutí, o kterých ani nevěděli, že o nich uvažují. Časy, kdy každé otočení karet, každý vrh kostkami skončil tak, jak si přál. Ale docházelo k tomu jen občas.“
„Chceš říct, že nevíš,“ zavrčel Perrin. „Mohl by nechat stopu ze sňatků a šílených bělokabátníků až do Tearu.“
„Chci říct, že tolik se ví,“ prohlásila ostře Moirain. Tmavýma očima po Perrinovi šlehla jako bičem. „Vzor se jemně tká kolem ta’veren, a ostatní mohou sledovat tvar těch vláken, pokud vědí, kam se dívat. Dávej si pozor na jazyk, abys nevyzradil příliš z toho, co víš.“
Perrin proti své vůli svěsil ramena, jako by ho opravdu uhodila. „No, radši bys měla být ráda, že jsem tentokrát pusu otevřel. Simion ví, že jsi Aes Sedai. Chce, abys mu vyléčila bratra Noama. Je nemocný. Kdybych s ním nepromluvil, nikdy by nenašel odvahu tě požádat, ale mohl by začít mluvit mezi svými přáteli.“
Lan zachytil Moirainin pohled a na chvíli se ti dva dívali na sebe. Strážce náhle připomínal vlka připraveného skočit. Nakonec Moirain zavrtěla hlavou. „Ne,“ řekla.
„Jak si přeješ. Je to tvoje rozhodnutí.“ Lan mluvil, jako by je považoval za nesprávné, ale jeho napětí opadlo.
Perrin na ně zíral. „Snad jste nemysleli na... Simion by to nemohl nikomu prozradit, kdyby byl mrtvý, co?“
„Nezemře skrze to, co udělám,“ řekla Moirain. „Ale nemohu a neslibuji, že tomu tak bude vždy. Musíme najít Randa, a já v tom hodlám uspět. Bylo to pro tebe dost jasné?“ Perrin, který nedokázal uhnout očima, se nevzmohl na odpověď. Moirain kývla, jako by jeho mlčení bylo dostatečnou odpovědí. „Teď mě odveď za Simionem.“
Dveře do Loialova pokoje byly otevřené a do chodby se linulo světlo svící. Dvě lůžka v pokoji byla přiražená k sobě a Loial se Simionem seděli na okraji jednoho z nich. Mužík bez brady vzhlížel k Loialovi s otevřenými ústy a uchváceným výrazem.
„Ó ano, državy jsou krásné,“ říkal právě ogier. – „Pod velkými stromy je takový klid. Vy lidé možná máte své války a sváry, ale v državě nic nenarušuje její mír. Staráme se o stromy a žijeme v souladu...“ Když zahlédl Moirain s Lanem a Perrinem za ní, odmlčel se.
Simion se vyškrábal na nohy, uklonil se a couval, dokud nenarazil na protější zeď. „Ehm... vzácná paní... Ehm... ehm...“ Přitom neustále kýval hlavou jako loutka na provázku.
„Ukaž mi svého bratra,“ nařídila mu Moirain, „a já udělám, co budu moci. Perrine, půjdeš s námi, protože tento dobrý muž mluvil nejdřív s tebou.“ Lan zvedl obočí a Moirain zavrtěla hlavou. „Kdybychom šli všichni, mohli bychom na sebe přilákat pozornost. Perrin mě ochrání.“
Lan váhavě kývl a pronikavě se podíval na Perrina. „Ať tomu tak je, kováři. Jestli se jí něco stane...“ Jeho slib dokončily místo slov studené modré oči.
Simion sebral svíci, vyběhl do chodby a neustále se klaněl, takže se na stěně roztančily stíny. „Tudy – ehm – vzácná paní. Tudy.“ Za dveřmi na konci chodby vedlo dolů do uzoučké uličky mezi hostincem a stájemi schodiště. Noc zdusila svíčku, takže byla vidět jenom poblikávající tečka. Na hvězdami poseté obloze visel dorůstající měsíc a vydával dost světla, aby to Perrinovi stačilo. Napadlo ho, kdy už Moirain konečně řekne Simionovi, aby se přestal klanět, ale ona to neudělala. Aes Sedai proplula kolem držíc si suknice, aby si je neušpinila v blátě, jako by tmavý průchod byl palácovou chodbou a ona královnou. Ochladilo se, noc v sobě stále nesla ozvěnu ustupující zimy.
„Tudy.“ Simion je zavedl do malé kůlny za stájí a spěchal k nezamčeným dveřím. „Tudy,“ ukazoval. „Támhle, vzácná paní. Můj bratr. Noam.“
Zadní část kůlny byla přehrazena prkny, která sem byla zřejmě nastavěna dost narychlo. Hrubé dveře z prkýnek byly zamčené pevným železným zámkem. Za prkennou ohradou ležel na slámě na břiše jakýsi muž. Byl bos a košili a spodky měl rozervané, jako by si je snažil sundat, aniž by věděl jak. V kůlně se vznášel pach nemytého těla, který podle Perrina nemohl uniknout ani Simionovi a Moirain.
Noam zvedl hlavu a mlčky, bez zájmu se na ně zadíval. Nic na něm nenaznačovalo, že je Simionovým bratrem – například měl bradu a byl velký, s mohutnými rameny – to ale Perrinem neotřáslo, nýbrž to, že na ně Noam upřel oči barvy leštěného zlata.
„Mluví nesmysly už skoro rok, vzácná paní, říká, že může... že může mluvit s vlky. A ty jeho oči...“ Simion mrkl na Perrina. „No, mluvil o tom, když měl upito. Každý se mu smál. Pak, asi před měsícem, nepřišel do města. Šel jsem se podívat, co se děje, a našel jsem ho – takhle.“
Perrin se opatrně a neochotně natáhl k Noamovi, jako by byl vlkem. Běhat lesem s chladným větrem v nozdrách. Rychle vyrazit z úkrytu a přehryznout podkolenní šlachy. Okusit krev, hustou na jazyku. Zabít. Perrin se odtrhl, jako by ucukl od ohně, a uzavřel se před druhým mužem. To vlastně ani nebyly myšlenky, jen zmatená směs přání, obrazů, částečně vzpomínek, částečně tužeb. Bylo v tom ale hodně vlčího, vlastně víc než čeho jiného. Perrin se rukou opřel o stěnu, aby neupadl. Podlamovala se mu kolena. Světlo, pomoz mi!
Moirain položila ruku na zámek.
„Mistr Harod má klíč, vzácná paní. Nevím, jestli by –“
Moirain zatáhla a zámek se rozskočil. Simion na ni zíral s otevřenými ústy. Moirain stáhla zámek z řetězu a mužík bez brady se otočil k Perrinovi.
„Je to bezpečné, vzácný pane? Je to můj bratr, ale pokousal mámu Roon, když se mu snažila pomoct, a... zabil krávu. Zubama,“ dokončil slabě.
„Moirain,“ řekl Perrin. „Ten muž je nebezpečný.“
„Všichni muži jsou nebezpeční,“ opáčila chladným hlasem Aes Sedai. „Teď mlč.“ Otevřela dveře a vstoupila. Perrin zadržel dech.
Když udělala první krok, Noam ohrnul rty, vycenil zuby a začal vrčet. Vrčení sílilo, až se celý třásl. Moirain si toho nevšímala. Noam stále vrčel a plazil se před Moirain slámou dozadu, až se dostal do rohu. Nebo ho tam dostala ona.
Aes Sedai si klidně pomalu klekla a uchopila jeho hlavu do dlaní. Noam zavrčel hlasitěji, ale než se Perrin stačil pohnout, vrčení se změnilo v kňučení. Moirain dlouho držela Noamovu hlavu v dlaních a pak ho stejně klidně pustila a vstala. Perrinovi se stáhlo hrdlo, ale muž ve slámě se za ní jen díval. Moirain otevřela dvířka, vrátila zámek zpátky, ale se zamykáním se neobtěžovala – a Noam se s vrčením vrhl proti dřevěným mřížím. Hryzal do nich a vrhal se proti nim vší silou, snažil se mezi ně vecpat hlavu a neustále vrčel a štěkal.
Moirain si pevnou rukou a s nečitelným výrazem smetla slámu ze suknice.
„Ty teda umíš riskovat,“ vydechl Perrin. Aes Sedai se na něho podívala – vyrovnaným, vědoucím pohledem – a on sklopil oči. Žluté oči.
Simion hleděl na svého bratra. „Můžeš mu pomoct, vzácná paní?“ zeptal se ochraptěle.
„Je mi líto, Simione,“ řekla Moirain.