„Nemůžeš něco udělat, vzácná paní? Prostě jen něco? Jednu z těch," – ztišil hlas, až šeptal – „věcí, co Aes Sedai dělají?“
„Léčení není zase tak jednoduché, Simione, a vychází z léčeného stejně jako z léčitelky. – Tady už není nic, co by připomínalo Noama, on si vůbec nepamatuje, že kdy byl člověkem. Neexistuje mapa, která by mu ukázala cestu zpátky, a nezůstalo nic, co by se na tu cestu vydalo. Noam je pryč, Simione.“
„On – jen tak divně mluvil, vzácná paní, když se víc napil. On jen...“ Simion si přejel rukou přes oči a zamrkal. „Děkuju, vzácná paní. Vím, žes udělala, cos mohla.“ Moirain mu položila ruku na rameno, zamumlala pár uklidňujících slov a vyšla z přístřešku.
Perrin věděl, že by měl jít za ní, ale ten muž – ten, jenž kdysi býval mužem – hryzající do dřevěných mříží, ho zadržel. Perrin rychle přikročil a sám sebe překvapil, když sundal zámek z kroužku. Zámek to byl dobrý, práce kovářského mistra.
„Vzácný pane?“
Perrin hleděl na zámek ve své ruce a na muže v kleci. Noam přestal kousat do latěk a lapaje po dechu ostražitě Perrina sledoval. Několik zubů měl ulomených.
„Můžeš ho tu nechat napořád,“ řekl Perrin, „ale – já nemyslím, že by se to někdy spravilo.“
„Jestli odsud odejde, vzácný pane, tak umře.“
„Umře tady i venku, Simione. – Ale venku bude alespoň volný a šťastný, jak jen ještě může být šťastný. Už to není tvůj bratr, ale ty se musíš rozhodnout. Můžeš ho tu nechat, aby ho sem chodili lidi okukovat, nechat ho, aby se až do smrti musel dívat na mříže klece. Vlka nemůžeš nechat v kleci, Simione, nebo pak nemůžeš čekat, že bude šťastný. Nebo že bude žít zvlášť dlouho.“
„Ano,“ řekl Simion pomalu. „Ano, chápu.“ Zaváhal, pak kývl a trhl hlavou směrem ke dveřím do přístřešku.
To Perrinovi stačilo. Otevřel dveře a ustoupil stranou.
Noam na chvíli jen zíral na otvor. – Pak vyrazil z klece. Běžel sice po čtyřech, ale dost rychle. Vyběhl ven z klece, ven z kůlny a pryč do noci. Světlo nám oběma pomáhej, pomyslel si Perrin.
„Asi pro něho bude lepší, když bude volný.“ Simion se otřásl. „Ale nevím, co na to řekne mistr Harod, až zjistí, že jsou dveře otevřené a Noam pryč.“
Perrin zavřel dveře. Velký zámek zvučně cvakl, když jej zavíral. „Ať se trochu diví.“
Simion se uchechtl, ale rychle přestal. „Něco z toho udělá. Oni všichni. Někteří z nich říkají, že se Noam proměnil ve vlka – se srstí a tak! – když pokousal mámu Roon. Není to pravda, ale oni to tvrdí.“
Perrin se zachvěl a opřel se hlavou o dveře do klece. Možná nemá srst, ale je to vlk. Je to vlk, ne člověk. Světlo, pomoz mi.
„Neměli jsme ho tady pořád,“ ozval se náhle Simion. „Byl v domě mámy Roon, ale když přišli ti bělokabátníci, tak ho s mistrem Harodem převedli sem. Bělokabátníci mají pokaždý, co sem přijedou, seznam temných druhů, které hledají. To ty Noamovy oči, víš. Jedno ze jmen, co ti bělokabátníci měli na seznamu, bylo Perrin Aybara, kovář. Tvrdili, že má žluté oči a běhá s vlky. Takže chápeš, proč jsem nechtěl, aby se o Noamovi dozvěděli.“
Perrin otočil hlavu, aby přes rameno viděl na Simiona. „Myslíš, že ten Perrin Aybara je temný druh?“
„Temnému druhovi by bylo jedno, jestli můj bratr umře v kleci. Musela tě najít dost brzo potom, co se to stalo. Včas, aby ti mohla pomoct. Škoda, že do Jarry nepřijela už před pár měsíci.“
Perrin se zastyděl, že toho muže kdy přirovnal k žábě. „A já bych si přál, aby pro něj byla mohla něco udělat.“ Ať shořím, přál bych si, aby mohla. Náhle mu došlo, že o Noamovi musela vědět celá vesnice. O jeho očích. „Simione, byl bys tak hodný a přinesl mi do pokoje něco k jídlu?“ Mistr Harod a ostatní lidé možná předtím byli příliš zaujati pohledem na Loiala a jeho očí si nevšimli, ale určitě by si jich všimli, kdyby jedl v šenku.
„Jistě. A ráno taky. Nemusíš vůbec chodit dolů, dokud nebudete připravení odjet.“
„Jseš dobrej chlap, Simione. Dobrej chlap.“ Simion se zatvářil tak potěšeně, že se Perrin znovu zastyděl.
9
Vlčí sny
Perrin se zadem vrátil do pokoje a po chvíli za ním přišel Simion se zakrytým podnosem. Látka sice nezadržela vůni pečeného skopového, fazolí, tuřínu a čerstvě napečeného chleba, ale Perrin zůstal ležet na posteli a hleděl do bíle omítnutého stropu, až se vůně poněkud vytratila. Hlavou mu nestále táhly obrazy s Noamem. Noam hryzající dřevěné plaňky. Noam běžící do noci. Snažil se myslet na výrobu zámků, na pomalé kalení a tvarování oceli, ale nefungovalo to.
Nevšímaje si podnosu, vstal a vydal se do pokoje za Moirain. Ta odpověděla na zaklepání: „Pojď dál, Perrine.“
Na okamžik mu v duchu vyvstaly všechny ty příběhy o Aes Sedai, ale on je zahnal a otevřel dveře.
Moirain byla sama – za což byl vděčný – seděla, na koleni měla položený kalamář a psala cosi do malé, v kůži vázané knížečky. Aniž se na něho podívala, zašpuntovala kalamář a otřela ocelovou špičku pera do kousíčku pergamenu. V krbu hořel oheň.
„Už nějakou dobu tě čekám,“ pravila. „Zatím jsem o tom s tebou nemluvila, protože jsi to očividně nechtěl. Ale po dnešku... Co chceš vědět?“
„Tohle mě čeká?“ zeptal se Perrin. „Skončím takhle?“
„Možná.“
Perrin čekal, co řekne dál, ale ona jenom uložila pero a kalamář do malé truhličky z růžového dřeva a pak foukala na zápis, aby dřív uschl. „To je všechno? Moirain, nedávej mi ty vyhýbavý odpovědi, jak to Aes Sedai dělají. Jestli o tom něco víš, tak mi to řekni. Prosím."
„Vím toho málo, Perrine. Když jsem hledala v knihách a rukopisech, které si sehnaly kvůli svým výzkumům dvě moje přítelkyně, našla jsem kopii zlomku knihy z věku pověstí. Psalo se tam o... podobné situaci, v jaké se nacházíš ty. Je to možná jediná kopie na celém světě a nebylo tam příliš mnoho informací.“
„A co tam stálo? Cokoliv je víc než to, co vím teď. Ať shořím, dělal jsem si starosti, že se Rand zblázní, ale nikdy mě nenapadlo, že bych si je měl spíš dělat kvůli sobě.“
„Perrine, dokonce i ve věku pověstí toho o téhle záležitosti nevěděli moc. Ať už to psal kdokoliv, zřejmě si ta žena nebyla jistá, je-li to jen báchorka či pravda. A nezapomínej, že já viděla jenom zlomek. Napsala tam, že někteří z těch, co mluvili s vlky, se ztratili, že to, co bylo lidské, zcela pohltilo vlčí bytí. U některých. Jestli myslela jednoho z deseti nebo pěti nebo devíti, to já nevím.“
„Můžu je zahnat. Nevím, jak to dělám, ale můžu je jednoduše přestat poslouchat. Pak je prostě neslyším. Pomůže to?“
„Mohlo by.“ Moirain si ho prohlížela a další slova zřejmě volila velice pečlivě. „Ona tam většinou psala o snech. Sny pro tebe mohou být nebezpečné, Perrine.“
„To už jsi jednou říkala. Co tím myslíš?“
„Podle ní vlci žijí částečně v tomto světě a částečně ve světě snů."
„Ve světě snů?“ podivil se Perrin.
Moirain se na něho pronikavě zadívala. „To jsem řekla, a to taky ta žena napsala. To, jak vlci mluví mezi sebou, jak mluví s tebou, je nějakým způsobem spojeno právě s tím světem snů. Netvrdím, že vím jak.“ Odmlčela se a lehce se zamračila. „Z toho, co jsem četla o Aes Sedai, kteří měli nadání zvané snění, tak snílkové občas mluvili o tom, že se ve snech setkali s vlky, dokonce jim snad ti vlci dělali průvodce. Obávám se, že se musíš naučit být stejně opatrný ve spánku, jako když jsi vzhůru, jestli se chceš vlkům vyhnout. Pokud se tak rozhodneš.“