„Pokud se tak rozhodnu? Moirain, já nehodlám skončit jako Noam. To teda ne!“
Moirain si ho zvědavě prohlížela a pomalu zavrtěla hlavou. „Mluvíš, jako by ses mohl pokaždé rozhodnout sám, Perrine. Ty jsi ta’veren, nezapomínej.“ Perrin se k ní obrátil zády a zadíval se do tmy za okny, ale ona pokračovala. „Možná proto, že jsem věděla, co je Rand zač, jak silný ta’veren je, nedávala jsem pozor na ostatní ta’veren, které jsem s ním našla. Tři ta’veren v jedné vesnici, všichni narození v rozmezí několika týdnů? O tom jsem ještě nikdy neslyšela. Možná ty – a Mat – máte ve vzoru předurčenou větší úlohu, než jsme já nebo ty předpokládali.“
„Já ve vzoru nechci žádnou úlohu," vrčel Perrin. „A jestli zapomenu, že jsem člověk, tak tam ani žádnou mít nemůžu. Pomůžeš mi, Moirain?“ Těžko se mu to vyslovovalo. Co když to znamená, že bude muset použít jedinou sílu? Nezapomněl bych pak raději na to, že jsem člověk? „Pomůžeš mi – abych se neztratil?“
„Jestli tě dokážu udržet pohromadě, tak ano. Tohle ti slibuji, Perrine. Ale neohrozím kvůli tomu zápas se Stínem. To musíš pochopit.“
Když se k ní Perrin otočil, upřeně si ho prohlížela. A jestli pro mě tvůj zápas znamená, že zítra skončím v hrobě, uděláš to taky? Mrazilo ho z pomyšlení, že by to Moirain opravdu udělala. „Cos mi zase neřekla?“
„Nebuď tak nedočkavý, Perrine,“ odtušila Aes Sedai chladně. „Netlač na mne víc, než považuji za únosné.“
Než položil další otázku, Perrin zaváhal. „Mohla bys pro mě udělat to, co pro Lana? Můžeš odstínit mý sny?“
„Já už jednoho strážce mám, Perrine.“ Koutky rtů se jí zvlnily téměř v úsměvu. „A jeden mi bohatě stačí. Já jsem z modrého adžah, ne ze zeleného.“
„Víš, co myslím. Já strážcem být nechci.“ Světlo, spojit se na zbytek života s Aes Sedai? To je stejně špatné jako vlci.
„To by ti nepomohlo, Perrine. Sny lze odstínit pouze zvenčí. Nebezpečí tvých snů však leží uvnitř.“ Opět otevřela knížečku. „Měl by ses prospat,“ propustila ho. „Sice si musíš dávat na sny pozor, ale také musíš někdy spát.“ Obrátila stránku a mládenec odešel.
Když byl zpátky ve svém pokoji, uvolnil trochu svoje zábrany, jenom maličko, a popustil své smysly. Vlci tam byli pořád, za hranicí vesnice, všude kolem Jarry. Téměř vzápětí byly zábrany zase na místě. „Potřebuju město,“ zamumlal. To je udrží na uzdě. Až najdu Randa. Až dokončím to, co s ním bude třeba dokončit. Nebyl si jist, jak moc ho mrzí, že ho Moirain nemůže zaštítit. Jediná síla nebo vlci, to bylo dilema, před které by neměl být žádný člověk postaven.
Ani nezapálil připravené dřevo a otevřel dokořán obě okna. Dovnitř zavál chladný noční vzduch. Perrin odhodil všechny pokrývky a polštář na podlahu a oblečený si lehl na nerovnou postel. Dokonce se ani nenamáhal hledat pohodlnější pozici. Poslední, co ho napadlo, než usnul, že jestli ho něco může ochránit před hlubokým spánkem a nebezpečnými sny, tak tenhle slamník.
Stál v dlouhé chodbě. Vysoký kamenný strop a stěny se vlhce leskly a míhaly se po nich podivné stíny. Vytvářely pokřivené pruhy, a znehybněly stejně rychle, jako se předtím pohnuly. Světla tu bylo tak málo, že nic nebylo pořádně vidět. Neměl ponětí, odkud se světlo vlastně bere.
„Ne,“ řekl. Pak hlasitěji: „Ne! Tohle je sen. Musím se probudit. Probuď se!“
Chodba se nezměnila.
Nebezpečí. Ta myšlenka byla vlčí, slabá a vzdálená.
„Já se probudím. Probudím!“ Zabušil pěstí do zdi. Bolelo to, ale nic se nezměnilo. Měl však dojem, že jeden z těch vlnitých stínů se po jeho ráně odsunul.
Utíkej, bratříčku. Utíkej.
„Hopsale?“ zeptal se užasle. Byl si jist, že zná vlka, jehož myšlenky právě zachytil. Hopsal, který tolik záviděl orlům. „Hopsal je mrtvý!“
Utíkej!
Perrin se rozběhl a jednou rukou si přidržoval sekeru, aby ho netloukla do nohy. Neměl potuchy, kam běží ani proč, ale naléhavost Hopsalovy zprávy nemohl přejít. Hopsal je mrtvý, říkal si v duchu. Je mrtvý! Ale přesto utíkal.
Objevily se další chodby, křižující tu, po níž běžel, v podivných úhlech, občas stoupaly, občas vedly dolů. Žádná se však na pohled nijak nelišila od té, co jí utíkal. Vlhké kamenné stěny byly holé, bez dveří, jen se stíny.
Doběhl k další křižovatce a zastavil. Stál tam muž a nejistě na něho pomrkával. Měl zvláštní střih kabátce i spodků, kabátec se mu v pase rozšiřoval a široké nohavice měl přehrnuté přes okraj vysokých bot. Kabátec i nohavice byly žluté, boty o odstín světlejší.
„Tohle už nevydržím,“ řekl ten muž a mluvil k sobě, ne k Perrinovi. Měl zvláštní přízvuk, mluvil rychle a ostře. „Nejenže se mi teď zdá o kmánech, ale ke všemu ještě o cizích kmánech, soudě podle šatů. Zmiz z mých snů, chasníku!“
„Kdo jsi?“ zeptal se Perrin. Muž zvedl obočí, jako by se ho to dotklo.
Stíny kolem nich se kroutily. Jeden se na jednom konci oddělil od stropu, snesl se dolů a dotkl se mužova temene. Jako by se mu zapletl do vlasů. Muži se rozšířily oči a pak se vše událo nesmírně rychle. Stín se s trhnutím vrátil ke stropu o dva a půl sáhu výš a vlekl s sebou cosi světlého. Perrinovi dopadlo na obličej něco vlhkého. Vzduch prořízl pronikavý výkřik.
Perrin stál jako přimrazený a zíral na zakrvácenou postavu ve žlutých šatech, ječící a svíjející se na podlaze. Nevědomky zvedl oči k té světlé věci, která se kývala pod stropem jako prázdný pytel. Část už pohltil stín, ale Perrin bez obtíží poznal lidskou kůži, zřejmě celou a neporušenou.
Stíny kolem něho vzrušeně zatančily a Perrin vyrazil dál pronásledován křikem umírajícího. Pruhy stínů se lehce vlnily a sledovaly ho.
„Změň se, zatraceně!“ zařval Perrin. „Vím, že je to jenom sen! Světlo tě spal, změň se!“
Na stěnách mezi zlatými stojacími svícny s tucty svící visely barevné nástěnné koberce. Světlo svící ozařovalo bílé kachle na podlaze a strop pomalovaný nadýchanými obláčky a poletujícími roztodivnými ptáčky. Kromě mihotajících se plamenů se v chodbě, táhnoucí se, kam až oko dohlédlo, ani v úzkých lomených obloucích z bílého kamene ve stěnách, nic nehýbalo.
Nebezpečí. Zpráva byla ještě slabší než předtím. A naléhavější, pokud to ještě vůbec bylo možné.
Perrin, sekeru pohotově, opatrně vykročil do chodby a tiše si říkaclass="underline" „Probuď se. Probuď se, Perrine. Když víš, že je to sen, tak se to změní, nebo se probudíš. Probuď se, zatraceně!“ Chodba zůstala pevná jako kterákoliv jiná chodba.
Perrin dorazil k prvnímu z lomených bílých oblouků. Vedl do ohromné místnosti, která sice zřejmě neměla okna, zato nábytek tu byl drahocenný jako v paláci, všechen vyřezávaný a zlacený a vykládaný slonovinou. Uprostřed místnosti stála jakási žena a mračila se do odřeného rukopisu, jenž ležel otevřený na stole. Žena s černými vlasy, černýma očima, oděná v běli a stříbře.
Perrin ji poznal ve chvíli, kdy zvedla hlavu a podívala se na něj. Ženě se strachem a hněvem rozšířily oči. „Ty! Co tu děláš? Jak ses –? Zničíš věci, které si ani neumíš představit!“
Náhle se prostor jako by zploštil, jako kdyby se Perrin náhle díval na obraz pokoje. Vypadalo to, jako kdyby se plochý obraz otáčel na bok, až z něj zbyla jen jasná kolmá čára uprostřed temnoty. Čára se bíle zableskla a zmizela. Zůstala po ní jen temnota černější než nejtemnější čerň.