Kachle na podlaze náhle ostře končily těsně před Perrinovými botami. Jak se díval, bílé okraje se rozpouštěly do černi jako písek smývaný vodou. Perrin spěšně ustoupil.
Utíkej.
Perrin se obrátil a tam stál Hopsal, velký vlk, prošedivělý a zjizvený. „Ty jsi mrtvý. Viděl jsem tě umírat. Cítil jsem tě umírat!“ Mysl mu zaplavila zpráva.
Utíkej, honem! Tady nesmíš být. Nebezpečí. Velké nebezpečí. Horší než všichni Nezrození. Musíš jít. Běž hned! Hned!
„Jak?“ vykřikl Perrin. „Chci odejít, ale jak?“
Běž! Hopsal s vyceněnými zuby skočil Perrinovi po krku.
S přidušeným výkřikem se Perrin posadil na posteli a ruce si přitiskl k hrdlu, aby zastavil tok krve. Ucítil jen neporušenou kůži. Úlevou polkl, ale vzápětí se prstem dotkl vlhké skvrny.
Málem upadl, jak se rychle hrabal z postele. Doklopýtal ke stojanu s umyvadlem, a jak se snažil nalít si vodu, polil i všechno kolem. Když si opláchl obličej, voda se zbarvila dorůžova. Zrůžověla krví toho zvláštně oblečeného muže.
Na kabátci a spodcích měl Perrin další tmavé skvrny. Strhl si oděv a odhodil jej do kouta. Už se těch šatů nechtěl ani dotknout. Simion je může spálit.
Okno se rozlétlo závanem větra. Perrin, třesa se jen v košili a spodním prádle, se posadil na podlahu a opřel se o postel. Tohle by mělo být dost nepohodlné. Myšlenky měl plné hořkosti, starostí a strachu. A odhodlání. Tomuhle se prostě nepoddám.
Ještě když usínal, třásl se. Upadl do polospánku, v němž si matně uvědomoval pokojík kolem a zimu. Ale ošklivé sny, které se mu zdály, byly lepší než některé jiné.
Rand se té noci choulil pod stromy a díval se, jak se k jeho skrýši blíží mohutný černý pes. Bolel ho bok, ta rána, kterou ani Moirain nedokázala vyléčit, ale nevšímal si toho. Měsíc vydával jen tak tak dost světla, aby vůbec psa zahlédl. Kdyby Rand stál, sahalo by mu zvíře do pasu, mělo silný krk a velkou hlavu a zuby se mu ve tmě leskly jako vlhké stříbro. Hafan zavětřil a rozběhl se k Randovi.
Blíž, pobízel ho v duchu Rand. Pojď blíž. Tentokrát tvého pána nebude nic varovat. Blíž. Tak je to dobře. Pes byl už jen deset kroků daleko a z hrdla se mu vydralo hluboké zavrčení, když náhle skočil. Rovnou na Randa.
Naplnila ho jediná síla. Něco mu vyskočilo z natažených rukou. Nebyl si jist, co to je. Svazek bílého světla, pevného jako ocel. Tekutý oheň. Na okamžik, zachycen uprostřed toho zvláštního světla, byl pes úplně průsvitný, a pak byl pryč.
Bílé světlo zmizelo, Rand jenom na chvíli ztratil noční vidění. Klesl k nejbližšímu kmeni a kůra mu sedřela obličej. Roztřásl se úlevou a tichým smíchem. Fungovalo to. Světlo mě chraň, tentokrát to fungovalo. Nebylo tomu tak vždycky. Nocí se proháněli další psi.
Jediná síla v něm tepala a žaludek se mu obracel ze špíny, jíž Temný poskvrnil saidín. Na čele mu vyvstal pot i přesto, že vál chladný vítr, a v ústech cítil odpornou pachuť. Chtěl si lehnout a zemřít. Chtěl, aby mu Nyneiva dala některý z těch svých lektvarů, nebo aby ho Moirain vyléčila, nebo... Něco, cokoliv, aby mu přestalo být špatně, až nemohl pořádně dýchat.
Ale saidín ho také naplnil životem, životem a energií a uvědoměním, jež se mísily s nevolností. Život bez saidínu byl jen napodobeninou skutečného života. Cokoliv jiného bylo jen jeho chabou náhražkou.
Ale jestli se ho budu držet, najdou mě. Vystopují mě, najdou mě. Musím dorazit do Tearu. Tam na to přijdu. Jestli jsem Drak, tak tam všechno skončí. A jestli nejsem... Jestli je to všechno lež, tak to všechno skončí taky. Konec.
Váhavě, nekonečně pomalu, přerušil spojení se saidínem, vzdal se jeho objetí, jako by se vzdával dýchání. Noc mu připadala pustá. Stíny ztratily nekonečně jasné hranice a splynuly.
V dálce na západě zavyl pes a jeho rozechvělé vytí se neslo tichou nocí.
Rand zvedl hlavu. Zadíval se tím směrem, jako by toho psa mohl vidět, kdyby se opravdu snažil.
Prvnímu odpověděl druhý pes a ještě dva další, všichni byli někde na západě.
„Pronásledujte si mě,“ prskl Rand. „Pronásledujte si mě, jestli chcete. Já nejsem snadná kořist. Už ne!“
Odstrčil se od stromu, přebrodil mělký ledový potok a pravidelným klusem vyrazil k východu. V botách mu čvachtala studená voda a bolel ho bok, ale on si toho nevšímal. Noc za ním byla opět tichá, ale toho si také nevšímal. Pronásledujte si mě. Já můžu taky lovit. A nejsem snadná kořist.
10
Tajemství
Egwain al’Vereová si na chvílí přestala všímat svých společníků a postavila se ve třmenech, aby dohlédla na Tar Valon v dálce, ale viděla jen cosi nejasného, bíle se lesknoucího v ranním slunci. Muselo to být ostrovní město. Osamělá hora s uraženým vrcholkem, zvaná Dračí hora, zvedající se ze zvlněné pláně, se na obzoru objevila již předešlého odpoledne, a tato hora ležela na levém břehu řeky Erinin naproti Tar Valonu. Byl to přírodní ukazatel, neboť tato hora – jeden rozeklaný špičák trčící z planiny – byla vidět široko daleko na celé míle a bylo snadné se jí vyhnout, jako se jí všichni vyhýbali, i ti, co putovali do Tar Valonu.
Dračí hora byla podle pověstí místem, kde zahynul Luis Therin Rodovrah. A také se o ní mluvilo jinde, týkala se jí mnohá proroctví, většinou varovná. Spousta důvodů držet se dál od jejích černých svahů.
Egwain měla jistě důvod sem přijet, vlastně víc důvodů. Jedině v Tar Valonu mohla dokončit výcvik, který potřebovala, výcvik, který musela mít. Už se nikdy nenechám uvázat na vodítko! Rychle tuto myšlenku zahnala, ale ona se jí zase vrátila z jiného konce. Už nikdy neztratím svou svobodu! V Tar Valonu bude Anaiya pokračovat v rozebírání jejích snů. Aes Sedai v tom bude muset pokračovat, i když nenašla jediný skutečný důkaz, že Egwain je snílek, byť měla tušení. Egwain se ošklivé sny zdávaly od chvíle, kdy opustila Almothskou pláň. Kromě snů o Seanchanech – a z těch se budila celá zbrocená potem – se jí stále častěji zdálo o Randovi. O Randovi utíkajícím. Utíkajícím před něčím, ale také k něčemu.
Znovu upřela zrak k Tar Valonu. Tam bude Anaiya. A snad také Galad. Proti své vůli se začervenala a rychle mladého muže vyhnala z hlavy. Mysli na počasí. Mysli na cokoliv jiného. Světlo, ale že se oteplilo.
Tak časně na jaře, kdy lidé měli zimu ještě čerstvě v paměti, měla Dračí hora stále sněhovou čepičku, ale v podhůří už sníh roztál. Mezi matnou hnědí loňských stébel již tu a tam prorážely rané výhonky, a kde na nízkých pahorcích rostly stromy, objevovala se první červeň nalévajících se pupenců. Po zimě strávené na cestách, kdy je občas na dlouho uvěznila vánice ve vesnici či v táboře a kdy se občas ploužili hlubokým sněhem, sahajícím koním až po břicho, takže od úsvitu do soumraku urazili méně, než by ušla pěšky v lepším počasí za dopoledne, ji pohled na první náznaky jara potěšil.
Odhrnula si těžký vlněný plášť, zase se posadila do sedla s vysokými rozsochami a netrpělivě si uhladila suknice. V tmavých očích se jí zračilo znechucení. Šaty, které si sama pomocí jehly a nitě upravila k jízdě na koni, na sobě měla již příliš dlouho, ale jediné další byly ještě špinavější. A stejné barvy, jako ty, co měla na sobě. Byly to tmavošedé šaty uvázané. Před mnoha týdny, když se vydávali na cestu k Tar Valonu, si mohla vybrat jedině mezi tmavošedými nebo žádnými šaty.