„Přísahám, Belinko, že už nikdy na sebe nevezmu šedou,“ oznámila své kosmaté kobylce a poplácala ji po krku. Ne že bych po návratu do Bílé věže měla moc na vybranou, pomyslela si. Ve věži nosily všechny novicky bílou.
„Už zase mluvíš sama se sebou?“ ozvala se Nyneiva a navedla svého valacha blíž. Obě ženy byly stejně velké i podobně oblečené, ale díky rozdílné výšce jejich koní byla vědma z Emondovy Role o hlavu vyšší než Egwain. Nyneiva se teď mračila a tahala se za silný tmavý cop, který měla přehozený přes rameno, což dělala vždy, když měla starosti, nebo se chystala k něčemu, co bylo i na ni obzvlášť umíněné. Prsten s Velkým hadem ji označoval jako přijatou novicku, byť ne ještě Aes Sedai, čemuž však byla o hodný kus blíž než Egwain. „Radši bys měla dávat pozor.“
Egwain spolkla hněvivou odpověď, kterou měla na jazyku, totiž že vyhlížela Tar Valon. Copak si myslela, že stojím ve třmenech, protože se mi nelíbí sedlo? Nyneiva zřejmě až příliš často zapomínala, že již není vědmou v Emondově Roli a Egwain že již není dítětem. Ale ona má ten prsten a já ne – zatím? – a to pro ni znamená, že se vlastně nic nezměnilo!
„Přemýšlíš, jak asi Moirain zachází s Lanem?“ zeptala se sladce a na okamžik ji velice potěšilo, když si Nyneiva škubla za cop. Radost ji ale rychle přešla. Jedovaté poznámky obvykle nedělala, a věděla, že city, které Nyneiva ke strážci chová, připomínají klubka příze poté, co se do košíku dostalo kotě. Ale Lan nebyl kotě a Nyneiva s ním bude muset něco udělat, než ji jeho umíněná vznešenost rozčílí natolik, že ho vlastnoručně zabije.
Dohromady jich bylo šest, všichni v prostém odění, aby nebyli nápadní ve vsích a městečkách, jimiž projížděli, a přesto to byla ta nejpodivnější skupina, jaká v poslední době projížděla přes Caralainská pastviště. Čtyři z nich byly ženy a jeden z mužů ležel v nosítkách nesených dvěma koňmi. Nákladní koně nesli také lehká zavazadla se zásobami, jež jim musely vydržet vždy do další vesnice, které díky tomu, jak putovali, byly dost daleko od sebe.
Šest lidí, pomyslela si Egwain, a kolik tajemství? Všichni měli víc než jedno, tajemství, které bylo třeba zachovávat dokonce i v Bílé věži. Život doma byl mnohem jednodušší.
„Nyneivo, myslíš, že je Rand v pořádku? A Perrin?“ dodala rychle. Už si nemohla dovolit předstírat, že se jednoho dne za Randa provdá. Předstírat, že všechno bude jako dřív. Nelíbilo se jí to – ještě se s tím úplně nesmířila – ale věděla to.
„Tvoje sny? Už se ti zase něco zdálo?“ Nyneiva mluvila ustaraně, ale Egwain neměla náladu na soucit.
Dělala, co mohla, aby mluvila normálním hlasem. „Podle toho, co jsme slyšeli, ani nepoznám, co se asi děje. Všechno, co vím, lidi tak překroutí, až je to úplně špatně.“
„Všechno je úplně špatně od té chvíle, kdy do našeho života vstoupila Moirain,“ zavrčela Nyneiva. „Perrin a Rand...“ Nyneiva zaváhala a zamračila se. Egwain napadlo, jestli snad Nyneiva není přesvědčená, že všechno, co se Randovi stalo, je Moirainina práce. „Teď se budou muset o sebe postarat sami. Bojím se, že my máme dost starostí samy se sebou. Něco není v pořádku. Já to... cítím.“
„Víš co?“ zeptala se Egwain.
„Připadá mi to skoro jako bouřka.“ Nyneiva si prohlížela ranní oblohu, čistou a modrou, s roztroušenými bílými beránky, a znovu zavrtěla hlavou. „Jako když přichází bouře.“ Nyneiva vždycky uměla předpovídat počasí. Naslouchat větru, tak se tomu říkalo, a od vesnické vědmy se očekávalo, že to bude umět, i když ne každá to ovládala. Od té doby, co opustila Emondovu Roli, tato Nyneivina schopnost jen zesílila, nebo se snad změnila. Bouře, které nyní občas cítila, měly spíš co do činění s lidmi než s větrem.
Egwain si zamyšleně hryzala spodní ret. Nemohli si dovolit zpomalit nebo se zastavit, ne když už urazili takový kus cesty, ne tak blízko Tar Valonu. Kvůli Matovi a také z důvodů, o nichž jí sice rozum říkal, že jsou důležitější než život jednoho vesnického chlapce, jednoho přítele z dětství, ale které její srdce nepovažovalo za tak významné. Ohlédla se na ostatní a přemítala, jestli si někdo něčeho všiml.
Verin Sedai, malá a kyprá, oděná do všech možných odstínů hnědé, s kapuci pláště staženou do čela, až jí skoro zakrývala obličej, jela v čele, zřejmě ztracená v myšlenkách, přičemž nechávala koně jít svým vlastním tempem. Byla z hnědého adžah, a hnědé sestry se obvykle věnovaly spíše shromažďování vědomostí než čemukoliv, co se dělo ve světě kolem nich. Egwain si však nebyla jistá, nakolik je tomu Verin oddaná, neboť už jen tím, že jela s nimi, až po uši zabředla do událostí ve světě lidí.
Elain, dívka stejně stará jako Egwain a také novicka, ale se zlatými vlasy a modrýma očima, kde Egwain měla vlasy i oči tmavé, jela vzadu vedle nosítek, v nichž ležel v bezvědomí Mat. Byla oblečená do stejné šedi jako Egwain s Nyneivou, a ustaraně mladíka pozorovala. Všichni o něj měli starost. Mat se už tři dny neprobral. Hubený, dlouhovlasý muž, který jel na druhé straně nosítek, se snažil dívat zároveň na všechny strany tak, aby si toho žádná z žen nevšimla, a vrásky v obličeji se mu soustředěním prohloubily.
„Hurin,“ řekla Egwain a Nyneiva kývla. Zpomalily, aby je nosítka dojela. Verin se ploužila dál v čele.
„Cítíš něco, Hurine?“ zeptala se Nyneiva. Elain ihned zpozorněla a zvedla oči od nosítek.
Když na něho hleděly všechny tři, hubený muž si poposedl a zamnul si dlouhý nos. „Potíže,“ řekl stroze a zároveň váhavě. „Myslím, že nejspíš... potíže.“
Chytač zlodějů shienarského krále sice nenosil válečnický uzel vlasů, přesto měl krátký meč i lamač mečů obroušené častým používáním. Léta zkušeností mu zřejmě dala jistou schopnost vyčenichat lotry, zvlášť ty, kteří spáchali nějaké násilí.
Cestou jim dvakrát poradil, aby opustili vesnici ani ne hodinu poté, co tam dorazili. Poprvé všichni odmítli namítajíce, že jsou příliš unavení, ale než se rozednilo, hostinský se dvěma dalšími muži se je pokusili zavraždit v posteli. Byli to jenom obyčejní zloději, ne temní druzi, prostě chtěli získat jejich koně a to, co měli ve vacích a sedlových brašnách. Ale ostatní vesničané o tom věděli a cizince očividně považovali za vhodnou kořist. Museli prchnout před davem lidí mávajících sekerami a vidlemi. Podruhé Verin nařídila odjet málem dřív, než Hurin domluvil.
Ale chytač zlodějů si vždycky dával pozor na jazyk, když mluvil se svými společníky. Výjimku tvořil jen Mat, když ještě mohl mluvit. Spolu žertovali a hráli v kostky, když nebyly ženy nablízku. Egwain napadlo, že se asi necítí dobře, když vlastně zůstal sám s Aes Sedai a třemi ženami, které se cvičily, aby se mohly Aes Sedai stát. Některým mužům připadalo snazší bojovat než být ve společnosti Aes Sedai.
„Jaké potíže?“ optala se Elain.
Mluvila lehce, ale z jejího hlasu jasně zaznívalo, že čeká odpověď, a to velice podrobnou, takže Hurin otevřel ústa.
„Cítím –“ Okamžitě se zarazil a zamrkal, jakoby překvapením, a přeletěl ženy očima. „Takový pocit,“ řekl nakonec. „Takový... dojem. Včera jsem viděl nějaký stopy a dneska taky. Spousta koní. Dvacet nebo třicet, jeli tímhle směrem. A tak dvacet nebo třicet na opačnou stranu. Člověk se ptá. To je všechno. Pocit. Ale říkám, že to znamená potíže.“