„Chtěli nás zabít,“ přerušila ji rozhořčeně Nyneiva. „Zabít nás, nebo nás odvlíct na mučení. Už k tomu dával rozkaz.“
„My... my ji vlastně nepoužily jako zbraň, Verin Sedai.“ Elain zvedla bradu, ale hlas měla roztřesený. „Nikomu jsme neublížily, dokonce jsme to ani nechtěly udělat. Určitě –“
„Nehraj si se mnou se slovíčky!“ vyštěkla Verin. „Až se stanete hotovými Aes Sedai – jestli se jimi vůbec kdy stanete! – budete vázány třemi přísahami, ale dokonce i od novicky se očekává, že se bude chovat, jako by je již složila.“
„A co on?“ Nyneiva ukázala na bělokabátnického důstojníka, který tu pořád stál a vypadal málem v šoku. Nyneiva byla napjatá jako struna. Byla skoro stejně rozzlobená jako Aes Sedai. „Chtěl nás zajmout. Mat zemře, jestli se brzo nedostaneme do Bílé věže, a... a...“
Egwain věděla, co Nyneiva nechce vyslovit nahlas. A my nemůžeme dopustit, aby se ten ranec dostal do jiných rukou než rukou amyrlin.
Verin se unaveně obrátila k bělokabátníkovi. „Jenom se nás snažil zastrašit, dítě. Velice dobře věděl, že nás nemůže donutit jít tam, kam nechceme, aniž by si způsobil víc potíží, než byl ochoten přijmout. Ne tady, na dohled Tar Valonu. Mohla jsem nás z toho dostat, umluvit ho, stačila trocha času a trpělivosti. Ó, mohl se nás pokusit zabít, kdyby to dokázal udělat z úkrytu, ale žádný bělokabátník s trochou mozku v hlavě by se nepokoušel ublížit Aes Sedai, která o něm ví. Podívejte, co jste nastrojily! Co teď ti muži budou vyprávět a jakou škodu to nadělá!"
Důstojník zrudl, když se zmínila o úkrytu. „Na tom, že se člověk nechce postavit silám, které rozbily svět, není nic zbabělého,“ vybuchl. „Vy čarodějnice chcete rozbít svět znovu, abyste posloužily Temnému!“ Verin jen unaveně zavrtěla hlavou.
Egwain si přála, aby mohla napravit škodu, kterou spáchala. „Moc mě to mrzí,“ řekla důstojníkovi. Byla ráda, že zatím není vázána slibem mluvit jen pravdu, jako byly hotové Aes Sedai, protože to byla pravda jen zpolovice. „Neměla jsem to dělat, omlouvám se. Jsem si jistá, že ti Verin Sedai vyléčí ty boule.“ Muž ustoupil, jako by mu navrhla, že ho nechá zaživa stáhnout z kůže, a Verin si hlasitě odfrkla. „Máme za sebou dlouhou cestu,“ pokračovala Egwain, „celou cestu z Tomovy Hlavy, a kdybych nebyla tak unavená, nikdy bych ne –“
„Buď už konečně zticha, holka!“ zařvala na ni Verin ve chvíli, kdy bělokabátník vybuchclass="underline" „Z Tomovy Hlavy? Falme! Vy jste byly ve Falme!“ Ucouvl a napůl vytasil meč. Z toho, jak se tvářil, Egwain vůbec nepoznala, hodlá-li zaútočit nebo se bránit. Hurin, s rukou položenou na jílci svého lamače mečů, pobídl koně směrem k bělokabátníkovi, ale muž s úzkou tváří mluvil rychle dál a zuřivostí mu od úst odletovaly sliny. „Můj otec zahynul u Falme! Byar mi to řekl! Vy čarodějnice jste ho zabily kvůli svému falešnému Drakovi! Za to všechny umřete! Dohlédnu na to, aby vás za to upálili!“
„Zbrklá děcka,“ povzdechla si Verin. „Skoro tak špatná jako chlapci, že jste si pustily pusu na špacír. Jdi se Světlem, můj synu,“ řekla bělokabátníkovi.
Bez dalšího slova je provedla kolem muže, ale jeho křik se za nimi nesl dál. „Jmenuji se Dain Bornhald! Pamatujte si je, temné družky! Mého jména se ještě naučíte bát! Pamatujte si je!“
Když Bornhaldův křik konečně utichl, jeli všichni dost velký kus cesty mlčky. Nakonec promluvila Egwain, aniž by se obracela k někomu konkrétnímu. „Jenom jsem se to snažila trochu napravit.“
„Napravit!“ zavrčela Verin. „Musíš se naučit, kdy říkat pravdu a kdy si dávat pozor na jazyk. To je to nejmenší, co se musíš naučit, ale velice důležité, jestli chceš zůstat naživu tak dlouho, abys aspoň získala šátek hotové sestry. Copak tě nenapadlo, že se sem zprávy o Falme mohly dostat před námi?“
„Proč by ji to mělo napadnout?“ zeptala se Nyneiva. „Nikdo, koho jsme doteď potkali, o tom zatím neslyšel víc než klepy, pokud vůbec něco, a za poslední měsíc jsme předjeli i ty klepy.“
„Copak musí všechny zprávy putovat po stejných cestách jako my?“ opáčila Verin. „Jeli jsme pomalu. Zprávy se umí rozletět po stovkách cest. Vždycky čekej to nejhorší, dítě. Tak tě může něco překvapit jen příjemně.“
„Co myslel tím, když mluvil o mé matce?“ ozvala se najednou Elain. „Musel lhát. Ona by se proti Tar Valonu nikdy neobrátila.“
„Královna Andoru byla Tar Valonu vždycky přátelsky nakloněna, ale věci se mění.“ Verin se tvářila klidně jako obvykle, ale hlas měla napjatý. Obrátila se v sedle a podívala se na ně, na tři mladé ženy, na Hurina a na Mata v nosítkách. „Svět je zvláštní místo, a všechno se časem mění.“ Dojeli na hřeben. Na dohled se jim objevila vesnice. Střechy pokryté žlutými taškami byly nahloučené kolem velkého mostu vedoucího do Tar Valonu. „A teď si opravdu musíte dávat pozor,“ oznámila jim Verin. „Tady začíná skutečné nebezpečí."
11
Tar Valon
Malá víska Dairein, ležící na břehu řeky Erinin, měla na délku téměř tolik jako ostrov, na němž stál Tar Valon. Domky i obchůdky v Daireinu byly malé, z červených a hnědých cihel, a ulice tu byly dlážděné kameny, takže to v návštěvníkovi vzbuzovalo dojem čehosi stálého, ale vesnice byla vypálena během trollockých válek a vyrabována, když vojska Artuše Jestřábí křídlo oblehla Tar Valon, za stoleté války byla nejednou vyloupena, a znovu vypálena za aielské války před necelými dvaceti lety. Na tak malou osadu to byla dost neklidná historie, ale poloha Daireinu u paty jednoho z mostů vedoucích do Tar Valonu zajišťovala, že byl vždy znovu postaven, a bude, bez ohledu na to, kolikrát byl a ještě bude zničen. Přinejmenším dokud bude stát Tar Valon.
Egwain měla zprvu dojem, že Dairein znovu očekává válku. Ulicemi pochodovaly oddíly pikynýřů, jejichž řady se ježily píkami jako hřebeny, a za nimi následovali lučištníci v plochých helmicích se zvednutými okraji, s plnými toulci u pasu a luky přetaženými přes prsa. Švadrona těžkooděnců, s tvářemi zakrytými ocelovým mřížovím hledí, na pokyn důstojníka ustoupila Verin a ostatním z cesty. Všichni vojáci měli na prsou bílý plamen Tar Valonu, jako sněhobílou slzu.
Ale místní obyvatelé se věnovali svým záležitostem a vojáků si nevšímali. Tržiště přetékala lidmi, kteří se před vojáky rozestupovali, jako by pochodující muži byli překážkou, na niž byli dávno zvyklí. Několik mužů a žen s podnosy plnými ovoce drželo s vojáky krok a snažilo se vzbudit jejich zájem o svraštělá jablíčka a hrušky vytažené z krechtů, ale kromě nich ostatní kramáři a obchodníci nevěnovali vojákům pozornost. Verin si jich také nevšímala a vedla Egwain a ostatní skrze dědinu k velkému mostu klenoucímu se přes půl míle široký tok jako kamenná krajka.
U paty mostu stáli na stráži vojáci, tucet pikynýřů a o polovinu víc lučištníků, kteří kontrolovali každého, kdo chtěl přejít. Jejich důstojník, plešatějící muž s přílbou pověšenou na jílci meče, vypadal uštvaně, protože tu čekal hotový zástup lidí na koních i opěšalých, lidí čekajících s vozy taženými voly, koňmi či samotným majitelem. Řada byla jen sto kroků dlouhá, ale pokaždé, když někoho pustili na most, další se zařadil na konec. Nicméně důstojník si zřejmě dával na čas a hlídal, aby ten, koho do Tar Valonu pustí, tam měl opravdu co pohledávat.
Když Verin dovedla oddíl rovnou do čela zástupu, rozzlobeně otevřel ústa, ale pak spatřil její tvář a rychle si narazil přílbu na hlavu. Nikdo, kdo Aes Sedai opravdu znal, nepotřeboval prsten s Velkým hadem, aby se ujistil, že stojí před ním. „Dobré ráno, Aes Sedai,“ zdravil důstojník a klaněl se s rukou na srdci. „Dobré ráno. Jeď, prosím, hned dál.“