Verin vedle něho zastavila. Čekající začali mumlat, ale nikdo si nestěžoval příliš nahlas. „Potíže s bělokabátníky, strážníku?“
Proč jsme tu zastavili? uvažovala Egwain. „Copak zapomněla na Mata?“
„Ani ne, Aes Sedai,“ odpověděl důstojník. „Žádný boj. Snažili se dostat do Eldonova Trhu na druhém břehu, ale my jsme jim dali co proto. Amyrlin chtěla zajistit, že to už znovu nezkusí.“
„Verin Sedai,“ začala opatrně Egwain, „Mat –“
„Okamžíček, dítě,“ řekla Aes Sedai, ale mluvila jen napůl nepřítomně. „Nezapomněla jsem na něho.“ Pozornost pak obrátila zpátky k důstojníkovi. „A okolní vesnice?“
Muž nejistě pokrčil rameny. „Nemůžeme bělokabátníky zadržet, Aes Sedai, ale když tam přijedou naše hlídky, oni se stáhnou. Zdá se, že nás chtějí jenom rozčílit.“ Verin kývla a byla by jela dál, ale důstojník znovu promluvil. „Promiň, Aes Sedai, ale zřejmě přijíždíš z daleka. Nemáš nějaké zprávy? S každou obchodní lodí sem dorazí nějaké čerstvé klepy. Povídá se, že někde na západě povstal nový falešný Drak. No, dokonce se povídá, že u sebe má vojska Artuše Jestřábí křídlo, co vyvolal z hrobu, a že zabil spoustu bělokabátníků a zničil nějaké město – nazývají je Falme – prý kdesi v Tarabonu.“
„Říká se, že mu pomáhaly Aes Sedai!“ křikl kdosi z řady čekajících. Hurin se zhluboka nadechl a narovnal se, jako kdyby čekal výbuch násilí.
Egwain se rozhlédla kolem sebe, ale po tom, kdo vykřikl, nebylo ani vidu, ani slechu. Všichni se zřejmě starali pouze o to – někteří přitom trpělivě stáli, jiní netrpělivě přešlapovali – zda budou moci přejít. Věci se změnily, a rozhodně ne k lepšímu. Když opouštěly Tar Valon, každý člověk, jenž by promluvil proti Aes Sedai, by byl ještě rád, kdyby vyvázl jen s ranou pěstí, kterou by mu zasadil první z těch, kdo ho zaslechli. Důstojník, celý rudý, si prohlédl čekající.
„Fámy jsou zřídkakdy pravdivé,“ řekla mu Verin. „Ale mohu ti sdělit, že Falme pořád ještě stojí. A dokonce ani není v Tarabonu. Naslouchej méně klepům, vojáku, a víc amyrlininu stolci. Světlo tě ozařuj.“ Zvedla otěže a důstojník se jí klaněl, dokud kolem neprojela.
Most Egwain ohromil, jako všechny tarvalonské mosty. Zábradlí bylo vypracováno tak dokonale, že by mu mohla závidět i ta nejlepší krajkářka. Bylo těžké uvěřit, že mosty jsou opravdu z kamene, nebo že vůbec udrží byť jen svou vlastní váhu. Mohutná řeka plynula o víc než pětadvacet sáhů níž, a na půl míle, co sahala voda od břehu k ostrovu, nebyl oblouk nikde podepřen.
Co ale bylo svým způsobem ještě úžasnější, tak pocit, že ji most vede domů. Úžasnější a děsivější. Mým domovem je Emondova Role. Jenže v Tar Valonu se naučí vše, aby zůstala naživu, aby zůstala volná. V Tar Valonu zjistí – musí to zjistit – proč ji tolik zneklidňují její sny a proč jí občas připadá, že mají význam, který nedokáže rozluštit. Byla teď vázána v Tar Valonu. Pokud se někdy vrátí do Emondovy Rokle – to „pokud“ bolelo, ale musela být k sobě upřímná – pokud se vrátí, bude to jen na návštěvu, aby se podívala, jak se daří rodičům. Už nebyla dcerou hostinského. Ta pouta ji už nikdy nespoutají, ne proto, že by je nenáviděla, ale proto, že z nich vyrostla.
Most byl jenom začátek. Klenul se rovnou k hradbám obklopujícím ostrov, vysokým hradbám ze zářivě bílého, stříbrnými žilkami protkaného kamene, které sahaly ještě o hodný kus výš než samotný most. Hradby v pravidelných rozestupech přerušovaly mohutné strážní věže ze stejného bílého kamene, omývané dole řekou. Ale nad hradbami se zvedaly skutečné věže Tar Valonu, věže z pohádek, špičaté vížky, fiály a spirály, některé propojené vzdušnými můstky dobrých padesát sáhů, i víc, nad zemí. A to byl stále ještě pouhý začátek.
U bronzem obitých bran nestály žádné stráže a křídla byla otevřená dokořán, takže tudy snadno mohlo projet dvacet jezdců vedle sebe. Za branou začínala jedna z mnoha širokých tříd, které ostrov křižovaly. Jaro možná teprve začínalo, ale ve vzduchu již byly cítit květiny, voňavky a koření.
Město Egwain vyrazilo dech, jako by ho nikdy předtím neviděla. Na každém náměstí a křižovatce ulic byl vodotrysk, památník nebo socha, z nichž některé stály na sloupech vysokých jako věže, ale ji ohromovalo město samotné. Co mělo prostý tvar, mívalo tolik ozdob a řezeb, že to samo vypadalo jako ozdoba, nebo, pokud ozdoby chyběly, samotný tvar byl velkolepý. Velké i malé budovy z kamene rozličných barev připomínaly tvarem lastury, vlny či větrem ošlehané útesy, byly rozevláté a honosné, jejich tvar byl buď převzat z přírody, nebo byl důsledkem rozletu lidské mysli. Obytné domy, hostince, stáje – dokonce i ty nejméně významné budovy v Tar Valonu byly postaveny pro potěchu oka. Ogieří kameníci vystavěli většinu města v dlouhých letech po Rozbití světa a tvrdili, že je to jejich nejlepší práce.
V ulicích se tlačili muži a ženy snad ze všech koutů světa. Někteří měli tmavou, jiní světlou pleť a všechny odstíny mezi tím, šaty měli v jasných barvách a vzorech či jednobarevné, zato však pošité třásněmi, korálky a lesklými knoflíky, nebo tmavé a strohé. Někteří odhalovali víc holé kůže, než Egwain považovala za slušné, či jim byly vidět jenom oči a konečky prstů. Davem se proplétala uzavřená i otevřená nosítka a nosiči cestou křičeli: „Udělejte cestu!“ Velice pomalu se ulicemi probíjely i uzavřené kočáry a olivrejovaní kočí hulákali: „Hyjé!“ a „Hejá!", jako kdyby si mysleli, že dokážou něco víc než krok. Pouliční hudebníci hráli na flétny, harfy či píšťaly a občas doprovázeli žongléře nebo akrobata, a vždycky měli připravený klobouk na mince. Pouliční prodavači nabízeli zboží a kramáři stáli před svými krámky a vychvalovali své výrobky. Městem se neslo hučení jako píseň živého organismu.
Verin si znovu natáhla kapuci a zakryla si obličej, i když podle Egwain jim nikdo nevěnoval zvláštní pozornost. Dokonce ani po Matovi v nosítkách se nikdo neohlédl, ačkoliv někteří lidé uhýbali z cesty, když spěchali kolem. Lidé občas vozili nemocné do Věže k léčení, takže uhýbající se zřejmě báli, aby se nenakazili.
Egwain dojela k Verin a naklonila se k ní blíž. „Opravdu si myslíš, že nás teď čekají potíže? Jsme ve městě. Už jsme skoro tam.“ Bílá věž nyní byla docela jasně vidět, mohutná stavba se třpytila nad ostatními střechami.
„Vždycky čekám potíže,“ odtušila klidně Verin, „a ty bys měla taky. A zvlášť ve Věži. Musíte být všechny mnohem opatrnější. Ty vaše... triky, –“ na okamžik stiskla rty, než se uklidnila – „bělokabátníky jenom vystrašily, ale ve Věži by vám mohly přinést smrt nebo utišení.“
„Ve Věži bych to neudělala,“ namítala Egwain. „Žádná z nás.“ Připojily se k nim Nyneiva s Elain a nosítka nechaly pod Hurinovým dozorem. Dívky teď kývly, Elain velice důrazně, avšak Nyneiva, jak to aspoň Egwain připadalo, poněkud váhavě, jako by měla námitky.
„Už byste to nikdy neměly dělat, děti. Nesmíte! Nikdy!“ Verin si je prohlédla úkosem a zavrtěla hlavou. „A já opravdu doufám, že ses poučila, jak je hloupé mluvit, když máš mlčet.“ Elain zrudla a Egwain také vystoupila do tváří červeň. „Jakmile se dostaneme na pozemek Věže, držte jazyk za zuby a přijměte, cokoliv se stane. Cokoliv se stane! Vůbec nevíte, co nás ve Věži vlastně čeká, a i kdybyste to věděly, nemáte ponětí, jak se s tím vyrovnat. Tak mlčte.“