Verin se na své společnice z cesty ještě naposledy pátrávě zadívala, pak si přitiskla ranec k hrudi a odspěchala, až za ní plášť vlál. Sheriam si dala ruce v bok a tři dívky si prohlédla. Egwain cítila, jak z ní opadá napětí. Správkyně novicek byla vždycky vyrovnaná a měla soucitný smysl pro humor, i když vám zadávala úkoly navíc, protože jste porušily pravidla.
Ale když Sheriam promluvila, povzbudivě to rozhodně neznělo. „Ani slovo, řekla Verin Sedai, a tak to taky bude. Jestli jedna z vás promluví, samozřejmě pokud zrovna nebude odpovídat některé Aes Sedai – tak si bude přát, aby vás čekal jenom výprask a umývání podlah. Rozuměly jste mi?“
„Ano, Aes Sedai,“ odpověděla Egwain, a druhé dvě dívky se k ní připojily, i když od Nyneivy to znělo spíš jako výzva.
Sheriam si znechuceně odfrkla, skoro to připomínalo zavrčení. „Do Věže teď přichází méně dívek k výcviku než dřív, ale přicházejí pořád. Většina odejde, aniž se vůbec naučí vycítit pravý zdroj, natož aby se ho dotkla. A jen pár se před odchodem naučí dost, aby si neublížily. A jenom hrstka je přijata, a ještě méně jich dostane šátek. Je to těžký život a tvrdá disciplína, a přesto každá novicka bojuje, aby vydržela, aby získala prsten a šátek. I když se bojí tak, že každý večer usínají s pláčem, bojují, aby mohly zůstat. A vy tři, které máte vrozeno víc schopností, než jsem čekala, že spatřím za celý svůj život dohromady, opustíte bez dovolení Věž, utečete uprostřed výcviku jako nezodpovědná děcka a zůstanete pryč celé měsíce. A teď si přijedete, jako by se nechumelilo, jako kdybyste zítra mohly klidně pokračovat ve výcviku.“ Dlouze vydechla, jako by jinak musela vybuchnout. „Faolain!“
Tři přijaté novicky nadskočily, jako kdyby byly přichyceny při odposlouchávání, a jedna z nich, žena s tmavší pletí a kudrnatými vlasy, přistoupila blíž. Všechny tři byly mladé ženy, i když byly starší než Nyneiva. Nyneivino rychlé přijetí bylo dost neobvyklé. Za normálních okolností trvalo celá léta, než si novicka vysloužila prsten s Velkým hadem, a další léta trvalo, než mohla doufat, že bude pozvednuta mezi hotové Aes Sedai.
„Odveďte je do pokojů,“ nařídila Sheriam, „a držte je tam. Budou dostávat chléb, polévku a vodu, dokud amyrlin neřekne jinak. A jestli jedna z nich pronese jediné slovíčko, můžete ji odvést do kuchyně a nechat ji drhnout kotle.“ Když se pak otočila k odchodu, i z jejích zad vyzařoval hněv.
Faolain si Egwain a ostatní prohlédla téměř s nadějí, zvláště Nyneivu, která se mračila jako kakabus. Podle toho, jak se tvářila, nechovala Faolain žádné sympatie k nikomu, kdo tak ohromně porušil pravidla, natož když je to někdo jako Nyneiva, divoženka, která si vysloužila prsten, aniž kdy byla novickou, a která uměla usměrňovat dřív, než vůbec vstoupila do Bílé věže. Když bylo zřejmé, že se Nyneiva vyprovokovat nenechá, pokrčila Faolain rameny. „Až pro vás amyrlin pošle, nejspíš vás utiší.“
„Nech toho, Faolain,“ ozvala se jiná z přijatých. Byla z těch tří nejstarší, měla dlouhou labutí šíji a měděnou pleť a půvabné pohyby. „Odvedu tě,“ řekla Nyneivě. „Jmenuji se Theodrin a jsem také divoženka. Dohlédnu na splnění rozkazu Sheriam Sedai, ale nekousnu tě. Pojď.“
Nyneiva se ustaraně ohlédla na Egwain s Elain, potom si povzdechla a nechala se Theodrin odvést.
„Divoženky,“ zamumlala Faolain. Od ní to znělo jako nadávka. Obrátila se k Egwain.
Třetí přijatá, hezoučká mladá žena s tvářemi jako jablíčka, se postavila vedle Elain. Koutky úst měla stočené nahoru, jako by se ráda smála, ale vážný pohled, který upřela na Elain, jasně říkal, že teď žádné hlouposti nepřipustí.
Egwain opětovala Faolainin pohled co nejklidněji a, jak doufala, také s oním povýšeným tichým opovržením, které odkoukala od Elain. Červené adžah, pomyslela si. Tahle si určitě vybere červené adžah. Ale bylo těžké nemyslet na vlastní problémy. Světlo, co s námi udělají? Myslela Aes Sedai, Bílou věž, ne tyhle ženy.
„No, tak jdeme,“ štěkla Faolain. „Už je dost špatné, že musím stát na stráži u tvých dveří, abych ještě celý den musela stát tady. Tak půjdeme.“
Egwain se zhluboka nadechla, stiskla Elain ruku a následovala Faolain. Světlo, ať vyléčí Mata.
12
Amyrlinin stolec
Siuan Sanche přecházela pomalu po své pracovně a každou chvíli se zastavila a upřela modré oči na předmět, jenž vyrážel dech i králům, totiž na truhlici z vyřezávaného ebenového dřeva, stojící na velkém stole uprostřed pokoje. Doufala, že nebude muset použít žádný z pečlivě stylizovaných dokumentů ve skříňce uložených. Připravila a zapečetila je v tajnosti vlastní rukou pro nejrůznější případy. Na truhlici umístila ochranu, takže kdyby ji otevřel někdo jiný, obsah by se vmžiku změnil v popel. Nejspíš by se vzňala i skříňka sama.
„A spálila by toho zlodějského ptáčka, ať by to byl kdokoliv, takže by na to ta ženská nikdy nezapomněla. Aspoň doufám,“ zamumlala. Už posté od chvíle, kdy jí oznámili, že se Verin vrátila, si bezmyšlenkovitě upravila štólu na ramenou. Široká štóla jí visela pod pás a byly na ní pruhy v barvách všech sedmi adžah. Amyrlinin stolec byl ze všech adžah a z žádného, bez ohledu na to, z kterého adžah sama amyrlin pocházela.
Místnost byla vyzdobená, neboť patřila pokolením žen, které tuto štólu nosily. Vysoký nový krb a široký starý byly obloženy zlatým mramorem z Kandoru a šestihranné kachle na podlaze byly z leštěné krevele pocházející z pohoří Oparů. Stěny byly obloženy nějakým světlým pruhovaným dřevem tvrdým jako železo, do nějž byla vyřezána divoká zvířata a ptáci s neuvěřitelným peřím. Desky přivezli obchodníci Mořského národa ze zemí za Aielskou pustinou dávno předtím, než se vůbec narodil Artuš Jestřábí křídlo. Vysoké oblouky oken, jež byla nyní otevřená, aby dovnitř mohla vůně květin, vedly na balkon, z něhož bylo vidět do malé soukromé zahrady, kde amyrlin měla tak málo času se procházet.
Všechna ta nádhera byla ve zcela ostrém protikladu k nábytku, který si sem přinesla Siuan Sanche. Jediný stůl a pevná židle za ním byly obyčejné, i když je léta leštili včelím voskem, stejně jako jediná další židle v místnosti. Ta stála stranou, dost blízko, aby ji mohla přitáhnout, pokud si přála, aby se návštěvník mohl posadit. Před stolem ležel malý tairenský kobereček s vetkanými prostými vzory v modré, hnědé a zlaté barvě. Nad starým krbem pak visel jediný obrázek, maličké rybářské čluny v rákosí. Jinak tu bylo rozestavěno na půl tuctu stojanů s otevřenými knihami. To bylo všechno. Dokonce i lampy by zapadly do domu nějakého sedláka.
Siuan Sanche se narodila v chudé rodině v Tearu a pracovala na otcově rybářské bárce, právě takové, jaké byly na obrázku, v širokém ústí řeky nazývaném Dračí Prsty, a ani se jí nesnilo, že skončí v Tar Valonu. Dokonce ani po těch deseti letech od chvíle, kdy byla zvolena na stolec, se mezi vším tím přepychem necítila dobře. Její ložnice byla ještě prostší.
Deset let se štólou, pomyslela si. Skoro dvacet od chvíle, kdy jsem se rozhodla vyplout na tyto nebezpečné vody. A jestli teď uklouznu, budu si přát, abych zase vytahovala sítě.
Cosi se ozvalo a ona se otočila. Do místnosti vklouzla jiná Aes Sedai, žena s měděnou pletí a nakrátko přistřiženými tmavými vlasy. Amyrlin se vzpamatovala včas a promluvila vyrovnaným hlasem. Řekla jen to, co se od ní čekalo: „Co se děje, Leano?“