Teď, řekl si v duchu Niall. Teď je čas hodit kostky. Naskočila mu husí kůže, jako by byl uprostřed bitvy, a náhle si uvědomil, že každý muž na sto kroků kolem je nepřítel. Velící kapitán nemohl skončit pod katovou sekerou, ale o nejednom bylo známo, že zemřel zcela náhle a nečekaně, byl rychle oplakán a ještě rychleji nahrazen mužem s méně nebezpečnými nápady.
„Dítě Carridine,“ pravil pevně, „zajistíš, aby tento falešný Drak nezemřel. A jestli snad některá Aes Sedai půjde proti němu, místo s ním, tak použiješ ty svoje ‚nože v temnotě'.“
Inkvizitor otevřel užasle ústa. Ale rychle se vzpamatoval a přemýšlivě se na Nialla zadíval. „Zabíjet Aes Sedai je povinnost, ale... Dovolit falešnému Drakovi volně pobíhat? To... to by byla... zrada. A rouhání.“
Niall se zhluboka nadechl. Už cítil neviděné nože číhající ve stínech. Ale teď už nemohl ustoupit. „Udělat něco, co je třeba, není zrada. A dokonce i rouhám lze kvůli velké věci připustit.“ Tyto dvě věty stačily na to, aby ho zabily. „Víš, jak sjednotit lidi za sebou, dítě Carridine? Co nejrychleji? Ne? Vypustíš lva – vzteklého lva – do ulic. A až lidi zachvátí panika, jak se jim roztřesou kolena, klidně jim sdělíš, že to vyřídíš. Pak ho zabiješ a nařídíš jim, aby mrtvolu pověsili někde všem na očích. Než mají čas si to promyslet, vydáš další rozkaz, a oni poslechnou. A když dáváš rozkazy dál, oni pořád poslouchají, protože ty jsi ten, kdo je zachránil, a kdo jiný je může lépe vést?“
Carridin nejistě potřásl hlavou. „Ty chceš... dostat všechno, můj velící kapitáne? Nejen Almothskou pláň, ale i Tarabon a Arad Doman?“
„Co chci, je moje věc. Tvoje věc je poslechnout, jak jsi přísahal. Doufám, že uslyším, jak dneska v noci byli na pláň vysláni poslové na rychlých koních. Jsem si jistý, že víš, jak napsat zprávu, aby nikdo nevytušil, co by neměl. A jestli už musíš na někoho zaútočit, tak se obrať na Tarabonské a Domanské. Nechci, aby mi zabili toho lva oni. Ne, pod Světlem, musíme jim vnutit mír.“
„Jak můj kapitán velí,“ řekl Carridin klidně. „Já slyším a poslouchám.“ Až příliš klidně.
Niall se chladně usmál. „V případě, že tvoje přísaha není dost silná, věz tohle. Jestli ten falešný Drak zemře dřív, než nařídím jeho smrt, nebo jestli ho dostanou tarvalonské čarodějnice, najdou tě ráno s dýkou v srdci. A kdyby se mi... něco stalo – i kdybych jen zemřel stářím – nedožiješ měsíce.“
„Můj velící kapitáne, přísahal jsem uposlechnout –“
„To jsi přísahal.“ Niall ho uťal. „Tak na to nezapomínej. Teď jdi!"
„Jak můj kapitán velí.“ Tentokrát neměl Carridin tak pevný hlas.
Dveře se za inkvizitorem zavřely. Niall si zamnul ruce. Byla mu zima. Kostky se otáčely a nedalo se poznat, jaká čísla ukážou, až se zastaví. Poslední bitva se opravdu blížila. Ne Tarmon Gai’don z pověstí, kdy se Temný dostane z vězení, aby čelil Draku Znovuzrozenému. Ten ne, tím si byl jist. Aes Sedai z věku pověstí možná udělali díru do věznice Temného v Shayol Ghulu, ale Luis Therin Rodovrah a stovka rytířů ji zase uzavřeli. Protiúder navždy pošpinil mužskou polovici pravého zdroje a oni z toho zešíleli a tak začalo rozbití, ale jeden či jedna z těch starých Aes Sedai dokázali to, co dneska nedokáže deset čarodějnic z Tar Valonu. Zámky, které vytvořili, vydrží.
Pedron Niall byl mužem chladné logiky a už přišel na to, jak bude Tarmon Gai’don vypadat. Hordy příšerných trolloků se vyhrnou na jih z Velké Morny, jako za trollockých válek před dvěma tisíci lety, s myrddraaly – půllidmi – v čele, a možná i s novými lidskými hrůzopány mezi temnými druhy. Lidstvo, rozdělené do států hašteřících se mezi sebou, by se tomu nemohlo postavit. Ale on, Pedron Niall, sjednotí lidstvo pod vlajkou dětí Světla. Budou se vyprávět nové pověsti o tom, jak Pedron Niall bojoval v Tarmon Gai’donu a zvítězil.
„Nejdřív,“ zamumlal si, „vypustit do ulic vzteklého lva.“
„Vzteklého lva?“
Niall se otočil na patě a zpoza jednoho ze zavěšených praporců vyklouzl kostnatý mužík s nosem jako zoban. Když se prapor vracel na místo, na okamžik bylo vidět posuvnou dřevěnou desku klouzající zpátky.
„Ukázal jsem ti ten průchod, Ordeithe,“ vyštěkl Niall, „abys mohl přijít, když tě povolám, aniž by o tom hned věděla půlka pevnosti, ne abys mohl naslouchat soukromým slyšením.“
Ordeith se podlézavě uklonil a přistoupil blíž. „Poslouchal, velký pane? Něco takového bych nikdy neudělal. Právě jsem dorazil a prostě jsem nemohl přeslechnout tvá poslední slova. Nic víc než to.“ Trochu posměšně se usmíval, ale Niall dobře věděl, že tak se Ordeith tváří vždycky, i když netuší, že ho někdo pozoruje.
Před měsícem, za třeskutých mrazů, dorazil hubený mužík do Amadicie, celý rozedraný a málem zmrzlý, a nějak se mu podařilo dostat se přes stráže až k samotnému Pedronu Niallovi. Zřejmě toho věděl dost o událostech na Tomově Hlavě, víc, než bylo obsaženo v objemných, byť nejasných, zprávách Carridinových či v Byarově příběhu nebo v ostatních zprávách a povídačkách, které se k Niallovi dostaly. Ordeith samozřejmě nebylo jeho pravé jméno. Ve starém jazyce znamenalo ordeith „pelyněk". Když se ho na to ale Niall zeptal, muž odpověděl jen: „Kdo jsme byli, je ztraceno pro všechny lidi a život je hořký.“ Ale byl mazaný. To on pomohl Niallovi pochopit vzor vynořující se ze změti událostí.
Ordeith přistoupil ke stolu a zvedl jednu z kreseb. Když ji rozvinul, aby byl vidět obličej mladého muže, jeho úsměv se změnil téměř ve škleb.
Niall se stále zlobil, že mužík přišel nepozván. „Tobě připadá falešný Drak k smíchu, Ordeithe? Nebo tě děsí?“
„Falešný Drak?“ opáčil tiše Ordeith. „Ano, ano, ovšem, tak to musí být. Kdo jiný by to byl.“ A zachechtal se tak pronikavě, až to Nialla vyvedlo z míry. Občas měl Niall dojem, že Ordeith je přinejmenším napůl šílený.
Ale je mazaný, ať už je šílený nebo ne. „Co tím chceš říci, Ordeithe? Mluvíš, jako bys ho znal.“
Ordeith sebou trhl, jako by na přítomnost velícího kapitána úplně zapomněl. „Že ho znám? Ó, ano, znám ho. Jmenuje se Rand al’Thor. Pochází z Dvouříčí na hranicích Andoru a je temným druhem tak hluboko zabředlým do Stínu, že kdybys toho o něm věděl jen polovinu, scvrkla by se ti dušička.“
„Dvouříčí,“ zadumal se Niall. „Někdo se mi zmiňoval o jiném temném druhu z toho kraje, o jiném mladíkovi. Zvláštní pomyšlení, že temní druzi pocházejí z takového místa. Ale pravda je, že jsou všude."
„Jiný, velký pane?“ ozval se Ordeith. „Z Dvouříčí? Že by Matrim Cauthon nebo Perrin Aybara? Ti jsou stejně staří jako on a skoro stejně špatní.“
„Jeho jméno bylo Perrin,“ řekl zamračeně Niall. „Říkáš, že jsou tři? Z Dvouříčí pochází jen vlna a tabák. Pochybuji, že existuje jiné místo, kde lidé žijí tak odděleně od zbytku světa.“
„Ve městě se temní druzi musejí skrývat. Musejí se stýkat s jinými lidmi, s cizinci, kteří přicházejí z jiných míst, a tam, kam jdou, vyprávějí o tom, co viděli. Ale v tichých vesničkách, odříznutých od světa, kam přijde jen málo cizích... Jaké lepší místo by si temní druzi mohli vybrat?“
„Jak to, že znáš jména tří temných druhů, Ordeithe? Tři temní druzi z konce světa. Necháváš si pro sebe příliš mnoho tajemství, Pelyňku, a z rukávu vytahuješ víc překvapení než kejklíř.“