„No, to ani ne, matko, ale –"
„Dokud ho nebudeš mít, budeme se věnovat těm pilounům u našich sítí, než nám prohryžou díry do člunu.“
Verin váhavě zavřela notes a zastrčila si jej zase za pás. „Jak pravíš, matko. Jestli se smím zeptat, co hodláš udělat s Nyneivou a těmi dvěma dívkami?“
Amyrlin zaváhala a zamyslela se. „Než s nimi skončím, budou si přát, aby mohly dojít k řece a prodat se jako návnada.“ Byla to prostá pravda, ale bylo možné ji chápat více způsoby. „Takže se posaď a pověz mi všechno, co ty tři řekly nebo udělaly za tu dobu, cos byla s nimi. Všechno."
13
Tresty
Egwain ležela na úzké posteli a mračila se na mihotavé stíny, které na strop házela její jediná lampa. Moc ráda by vymyslela nějaký plán, nebo aspoň uhodla, co může čekat. Nic ji nenapadalo. Stíny měly víc nápadů než ona. Ani si nedokázala dělat starosti kvůli Matovi, a přesto se za to skoro nestyděla. Všechno v místnosti na ni padalo.
Místnost byla strohá, bez oken, jako všechny pokojíky novicek, malá, vylíčená na bílo. Do jedné stěny byly zatlučeny kolíčky, kam si mohla věšet věci, u druhé stálo lůžko a na třetí visela polička, na níž mívala pár knih vypůjčených z věžové knihovny. Stojan s umyvadlem a třínožka vybavení pokoje doplňovaly. Prkna na podlaze byla téměř bílá od neustálého drhnutí. To dělala každý den, co tu bydlela, kromě ostatních povinností a učení. Novicky žily prostě, ať už to byly dcery hostinského, nebo dědičky Andoru.
Znovu měla bílý oděv novicky – dokonce i opasek a měšec měla bílé – ale nijak ji netěšilo, že se mohla konečně zbavit té nenáviděné šedé. Její pokoj se vlastně změnil v žalářní kobku. A co kdyby mě tu chtěly držet. V tomhle pokoji. Jako v kobce. Jako s obojkem a...
Podívala se na dveře – věděla, že tmavá přijatá novicka pořád stojí na druhé straně – a obrátila se blíž ke stěně. Těsně nad slamníkem byla malá dírka, téměř neviditelná, pokud jste nevěděli, kde hledat, vyvrtaná před dávnými časy novickami skrz zeď do vedlejšího pokoje. Egwain zašeptala.
„Elain?“ Žádná odpověď. „Elain? Spíš?“
„Jak můžu spát?“ ozvala se Elainina odpověď, slaboučký šepot z druhé strany zdi. „Myslela jsem, že bychom se mohly dostat do potíží, ale něco takového jsem vskutku nečekala. Egwain, co s námi udělají?"
Na to Egwain odpověď neznala a své dohady rozhodně nechtěla slyšet vyslovené nahlas. Dokonce na to ani nechtěla myslet. „Vlastně jsem si myslela, že z nás budou hrdinky, Elain. Přece jsme bezpečně přinesly Valerský roh. A objevily jsme, že Liandrin je z černého adžah.“ Teď jí uklouzl hlas. Aes Sedai vždycky popíraly existenci černého adžah, adžah, které sloužilo Temnému, a kdykoliv někdo jenom naznačil, že snad opravdu existuje, velice se zlobily. Ale my víme, že existuje. „Měly by z nás být hrdinky, Elain."
„‚Kdyby byly v kapse ryby, nemusely by být rybníky,'“ ocitovala Elain. „Světlo, vždycky jsem nenáviděla, když mi to máti říkala, ale je to pravda. Verin říkala, že o rohu ani o Liandrin nesmíme mluvit s nikým jiným než s ní nebo s amyrlin. A podle mě to stejně nebude fungovat tak, jak jsme si to představovaly. Není to spravedlivé. Tolik jsme toho prožily, hlavně ty. Prostě to není spravedlivé."
„Verin říkala. Moirain říkala. Vím, proč si lidi myslí, že Aes Sedai jsou loutkářky. Skoro cítím, jak mám na rukou a na nohou provázky. Ať udělají cokoliv, bude to něco, co budou považovat za nejlepší pro Bílou věž, ne to, co je správné a dobré pro nás.“
„Stejně ale chceš být Aes Sedai, viď?“
Egwain zaváhala, ale odpověď pro ni vlastně vždycky existovala jen jedna jediná. „Ano,“ řekla. „Pořád to chci. Je to jediný způsob, jak můžeme kdy být v bezpečí. Ale něco ti povím. Nenechám se utišit.“ To byla nová myšlenka, vyslovená v okamžiku, kdy ji napadla, ale Egwain si uvědomila, že to nechce vzít zpátky. Vzdát se pravého zdroje? Cítila ho, dokonce i teď, jeho záři těsně za hlavou, svítil těsně mimo dosah. Odolala touze dotknout se ho. Vzdát se možnosti nechat se naplnit jedinou silou, cítit se víc naživu než kdykoliv předtím? Nikdy! „Ne bez boje.“
Na druhé straně zdi bylo dlouho ticho. „Jak bys je mohla zastavit? Sice jsi možná silnější než ony všechny dohromady, ale ani jedna z nás toho neví dost, aby zarazila byť jedinou Aes Sedai, která by nám chtěla zabránit dotknout se zdroje, a jich jsou zde tucty.“
Egwain to uvážila a nakonec řekla: „Mohla bych utýct. Tentokrát opravdu utýct.“
„Šly by po nás, Egwain. Tím jsem si jistá. Jakmile jednou ukážeš ždibeček schopnosti, nenechají tě odejít, dokud se nenaučíš dost, aby ses nezabila. Leda bys při učení zemřela.“
„Já už nejsem obyčejná holka z vesnice. Viděla jsem kus světa. Dokázala bych se držet z dosahu Aes Sedai, kdybych chtěla.“ Snažila se přesvědčit sebe stejně jako Elain. A co jestli toho ještě nevím dost? Dost o světě, dost o síle? Co jestli mě může usměrňování pořád zabít? Odmítla na to myslet. Tolik jsem se už naučila. Nenechám je, aby mě zastavily.
„Máti by nás mohla ochránit,“ řekla Elain, „Jestli je pravda to, co říkali ti bělokabátníci. Nikdy by mě nenapadlo, že si budu přát, aby něco takového byla pravda. Ale jestli není, tak by nás máti nejspíš poslala zpátky v řetězech. Naučíš mě, jak žít na vsi?“
Egwain zamrkala. „Ty chceš jít s sebou? Totiž, jestli dojde až na tohle?“
Následovalo dlouhé ticho, pak tichá odpověď: „Nechci, aby mě utišily, Egwain. To nedopustím. Nedopustím!“
Dveře se rozlétly, až narazily na zeď, a Egwain se prudce posadila. Z druhé strany zdi také zaslechla prásknutí dveří. Do pokoje vstoupila Faolain a usmívala se, když jí zrak padl na dírku ve zdi. Většinu pokojů novicek spojovaly obdobné dírky. Každá žena, která kdy byla novickou, o nich věděla.
„Špitáš si s přítelkyní, co?“ řekla kudrnatá přijatá novicka překvapivě vřele. „No, musí tě tížit samota, když tu tak sama čekáš. Popovídaly jste si hezky?“ Egwain otevřela ústa, ale hned je zavřela. Může odpovídat Aes Sedai, řekla Sheriam. Nikomu jinému. Vyrovnaně se na Faolain zadívala a čekala.
Falešný soucit zmizel Faolain z tváře, jako voda stékající ze střechy. – „Vstávat. Amyrlin takové, jako vy, nenechávají čekat. Máte štěstí, že jsem nepřišla včas, abych vás zaslechla. Pohyb!“
Od mladších novicek se očekávalo, že přijatou novicku poslechnou stejně rychle jako samotnou Aes Sedai, ale Egwain se zvedala jen pomalu a dala si na čas, když si uhlazovala šaty. Udělala před Faolain pukrle a pousmála se. Mrak, který se objevil na tváři přijaté novicky, způsobil, že se Egwain usmála víc, než se vzpamatovala. Nemělo smysl Faolain příliš dráždit. Proto se narovnala, přičemž se snažila, aby se jí netřásla kolena, a vyšla před Faolain z pokoje.
Elain už byla venku s přijatou novickou s tvářemi jako jablíčka a snažila se tvářit se odhodlaně a srdnatě. Nějak se jí podařilo, že přijatá novicka vedle ní vypadala jako komorná, která jí nese rukavičky. Egwain doufala, že si vede stejně dobře.
Balkony před pokoji novicek, chráněné zábradlím, se zvedaly do výše jako dutý sloup, a stejně tolik podlaží bylo pod nimi a končilo na Nádvoří novicek. Na dohled se neobjevila jediná žena. Avšak i kdyby tu byly všechny novicky, které se v současné době cvičily ve Věži, do jediné, nebyla by plná ani čtvrtina pokojů. Čtveřice žen kráčela prázdnými arkádami dolů po točitých rampách mlčky. Žádná by nesnesla, aby její hlas zdůraznil tu prázdnotu.