Egwain nikdy nebyla v té části Věže, kde měla pokoje amyrlin. Chodby zde byly dost široké, aby jimi projel vůz, a na výšku měly víc než na šířku. Na stěnách tu visely barevné nástěnné koberce v tuctech různých stylů, od květinových vzorů a lesních výjevů po hrdinské činy a složité vzory. Některé byly tak staré, až se zdálo, že se při nejmenším doteku rozpadnou. Na šestihranných dlaždicích v barvách sedmi adžah jejich boty hlasitě klapaly.
V dohledu bylo jen pár žen – občas se objevila některá Aes Sedai a majestátně proplula kolem, nemajíc čas všímat si přijatých a mladších novicek, pět či šest přijatých novicek důležitě spěchalo za svými úkoly či za studiem, pár služebných neslo podnosy, mopy či náruče povlečení a ručníků, několik novicek chvátalo vyřídit nějaké pochůzky, ještě rychleji než služebné.
Připojily se k nim Nyneiva se svým doprovodem s dlouhou šíjí, Theodrin. Žádná nepromluvila. Nyneiva teď na sobě měla šat přijaté novicky, bílé šaty se sedmi pruhy na lemu, ale opasek a měšec byly její vlastní. Povzbudivě se na Egwain s Elain usmála a objala je – Egwain se tak ulevilo, že vidí další přátelskou tvář, že její objetí opětovala, aniž si uvědomila, že Nyneiva jako by uklidňovala malé holčičky – ale když vykročily, Nyneiva se čas od času prudce zatahala za cop.
Do této části Bílé věže přišlo jen málo mužů. Egwain zahlédla jenom dva. Byli to strážci a šli zabraní do hovoru. Jeden měl meč u pasu, druhý na zádech. Jeden byl pomenší a štíhlý, dokonce útlý, druhý skoro tak široký, jako byl vysoký, a přesto se oba pohybovali s nebezpečným půvabem. Díky jejich měňavým plášťům, kdy jednotlivé části tohoto kusu oděvu jako by občas splynuly se stěnou za nimi, se na strážce nedalo dívat dlouho, aby se člověku nezvedl žaludek. Egwain si všimla, jak na ně Nyneiva upřeně hledí, a potřásla hlavou. Musí s Lanem něco udělat. Jestli po dnešku bude některá z nás vůbec schopná něco udělat.
Předpokoj pracovny amyrlin byl tak velký, že by se klidně hodil do paláce, i když židle, jež tu byly rozestavěné pro lidi čekající na rozhovor s amyrlin, byly zcela prosté. Egwain však měla oči jenom pro Leanu Sedai. Kronikářka měla úzkou štólu svého úřadu, modrou, aby bylo vidět, že je z modrých adžah, a obličej jako by měla vytesaný z hladkého nahnědlého kamene. Nikdo jiný tu nebyl.
„Dělaly nějaké potíže?“ Kronikářka mluvila úsečně a nebylo poznat, hněvá-li se, či cítí-li s nimi.
„Ne, Aes Sedai,“ odpověděly Theodrin a přijatá novicka s tvářemi jako jablíčka.
„Tuhle jsem musela vytáhnout za uši, Aes Sedai,“ řekla Faolain, ukazujíc na Egwain. Přijatá mluvila rozhořčeně. „Vzpírá se, jako by zapomněla, jaká je v Bílé věži disciplína.“
„Vést,“ prohodila Leana, „neznamená ani tlačit, ani táhnout. Zajdi za Marris Sedai, Faolain, a požádej ji, ať ti o tom dovolí rozjímat při hrabání chodníčků v Jarní zahradě." – Propustila Faolain i druhé dvě přijaté, které před odchodem provedly hluboké pukrle. Faolain při úkloně vrhla rozzuřený pohled na Egwain.
Kronikářka jim už nevěnovala pozornost. Místo toho si prohlížela ženy, které zůstaly, a poklepávala si ukazováčkem na rty, až Egwain nabyla dojmu, že je všechny zvažuje do nejmenších podrobností. Nyneivě se nebezpečně zablesklo v očích a pevně si stiskla cop.
Nakonec Leana zvedla ruku a ukázala na dveře do amyrlininy pracovny. Velký had požírající vlastní ocas dobrého půl sáhu v průměru byl vyobrazen na obou křídlech dveří. „Vstupte,“ vyzvala je Leana.
Nyneiva hbitě vykročila a otevřela dveře. To stačilo, aby se pohnula i Egwain. Když vstupovaly, Elain pevně držela Egwain za ruku, a Egwain ji také tiskla. Leana je následovala a postavila se stranou na půl cestě mezi nimi a stolem uprostřed místnosti.
Amyrlin seděla za stolem a prohlížela nějaké papíry. Když vstoupily, ani nevzhlédla. Nyneiva jednou otevřela ústa, ale když se na ni kronikářka ostře podívala, zase je zavřela. Tři dívky stály v řadě před amyrlininým stolem a čekaly. Egwain dalo dost práce, aby se neošívala. Minuty se vlekly – zdálo se, že uplynuly celé hodiny – než amyrlin zvedla hlavu, ale když postupně na každou upřela své modré oči, Egwain si řekla, že by klidně čekala dál. Při amyrlinině pohledu jí bylo, jako by se jí do srdce zabodly dva rampouchy. V místnosti bylo poměrně chladno, ale Egwain tekl po zádech pot.
„Takže!“ promluvila po delší době amyrlin. „Naše uprchlice se vrátily.“
„My jsme neuprchly, matko.“ Nyneivě dalo očividně spoustu práce zůstat klidná, ale hlas se jí třásl. Egwain věděla, že hněvem. Tato silná mladá žena se hněvala velmi často. „Liandrin nám řekla, že máme jít s ní a –“ Hlasité prásknutí, když amyrlin uhodila do stolu, ji zarazilo.
„Už nikdy tady nevyšlovuj Liandrinino jméno, dítě!“ štěkla amyrlin. Leana je všechny sledovala s klidnou vážností.
„Matko, Liandrin je z černého adžah,“ vybreptla Egwain.
„To já vím, dítě. Přinejmenším jsem to tušila, a byla to pravda. Liandrin opustila Věž před mnoha měsíci, a dvanáct dalších – žen – odešlo s ní. Žádnou od té doby nikdo neviděl. Než odešly, pokusily se vloupat do skladu, kde jsou uschovány angrialy a sa’angrialy, a podařilo se jim dostat do místnosti, kde jsou menší ter‘angrialy. Ukradly jich dost, včetně několika, o jejichž použití nemáme ponětí.“
Nyneiva v hrůze sledovala amyrlin a Elain si náhle zamnula ruce, jako by jí byla zima. Egwain věděla, že se sama také chvěje. Mnohokrát si představovala, jak se vrátí, postaví se Liandrin a obviní ji, jak ji uvidí odsouzenou k nějakému trestu – jen si nikdy neuměla představit trest dost hrozný, aby odpovídal zločinům, jichž se Aes Sedai s tváří panenky dopustila. Dokonce si uměla představit i to, že se vrátí a Liandrin mezitím uprchne – v jejích představách prchala obvykle v hrůze z Egwainina návratu. Jestli Liandrin a ty ostatní – ani se jí nechtělo věřit, že jich bylo víc – ukradly pozůstatky z věku pověstí, tak se nedalo říci, co s nimi mohou napáchat. Díky Světlu, že nedostaly žádný sa’angrial, pomyslela si. To ostatní bohatě stačilo.
Sa’angrialy byly jako angrialy, umožňovaly Aes Sedai usměrňovat více síly, než by bezpečně zvládla bez pomoci, ale byly mnohem mocnější než angrialy, a také mnohem vzácnější. Ter'-angrialy byly ovšem něco jiného. Existovalo jich mnohem víc než angrialů či sa’angrialů, i když nebyly doslova běžné, a jedinou sílu spíš používaly, než že by ji pomáhaly usměrňovat, a nikdo jim pořádně nerozuměl. Mnohé fungovaly jen pro někoho, kdo uměl usměrňovat, potřebovaly usměrňování jediné síly, aby něco udělaly, zatímco jiné fungovaly pro každého. Všechny angrialy a sa’angrialy, o kterých kdy Egwain slyšela, byly malé, ter’angrialy se zřejmě vyskytovaly ve všech možných velikostech. Každý byl Aes Sedai před třemi tisíci lety pravděpodobně vytvořen k nějakému konkrétnímu úkolu, aby dělal jednu jedinou věc, a Aes Sedai od té doby umíraly, aby zjistily, jakou. Umíraly, nebo ztrácely schopnost usměrňovat. Některé sestry z hnědého adžah zasvětily studiu ter’angrialů celý život.