Některé ter’angrialy se používaly, byť nejspíš ne k účelům, pro něž byly vytvořeny. Silná bílá hůl, kterou držely přijaté novicky, když skládaly tři přísahy, než byly přijaty mezi Aes Sedai, byl ter’angrial, který je s přísahami svazoval stejně jistě, jako by je měly vrozené. Jiný ter’angrial byl místem konečné zkoušky, než byla mladší novicka přijata. Existovaly další, včetně mnoha, které nikdo nedokázal přimět k jakékoliv práci, a mnohé další, které zřejmě neměly žádné praktické použití.
Proč s sebou braly věci, o kterých nikdo neví, jak je používat? hloubala Egwain. Nebo to možná černé adžah vědí. Při tomto pomyšlení se jí sevřel žaludek. V rukou temných druhů mohly být stejně špatné jako sa’angrialy.
„Krádež," – pokračovala amyrlin hlasem stejně ledovým, jako měla i pohled, „bylo to poslední, co spáchaly. Té noci zemřely tři sestry, spolu se dvěma strážci, sedmi strážnými a devíti sloužícími. Byla to vražda, spáchaná, aby zakryla jejich krádež a útěk. Možná to není dostatečný důkaz, že jsou – černé adžah –,“ ta slova pronesla řezavým tónem – „ale jen málokdo tomu nevěří. A já také ne. Když jsou ve vodě rybí hlavy a krev, nepotřebuješ pilouny vidět, abys věděla, že tam jsou.“
„Tak proč s námi zacházejí jako se zločinci?“ chtěla vědět Nyneiva. „Oklamala nás žena z – z černého adžah. To by nás mělo očistit od všeho zlého.“
Amyrlin se nevesele zasmála. „Ty si to opravdu myslíš, že, dítě? Vaší jedinou záchranou může být, že kromě Verin, Leany a mě nikoho jiného ve Věži ani nenapadlo, že máte s Liandrin něco společného. Kdyby to vešlo ve známost, natož ta malá ukázka, kterou jste předvedly bělokabátníkům – nemusíte se tvářit tak překvapeně, Verin mi všechno řekla – kdyby vešlo ve známost, že jste odešly s Liandrin, sněmovna by určitě odhlasovala vaše utišení dřív, než byste stačily říct rybář.“
„To není spravedlivý!“ vyjela Nyneiva. Leana se pohnula, ale Nyneiva pokračovala. „To není správný! To –!“
Amyrlin povstala. To bylo vše, ale Nyneiva okamžitě zmlkla.
Egwain usoudila, že mlčet bylo moudré. Vždycky Nyneivu považovala za nejsilnější ženu s nejsilnější vůlí. Dokud nepoznala ženu s pruhovanou štólou. Prosím, ovládej se, Nyneivo. Je to, jako bychom byly malé holčičky – a stály před svou matkou, a tahle matka může udělat něco mnohem horšího než nám naplácat.
V tom, co amyrlin říkala, byla zřejmě nějaká cesta ven, jen nemohla přijít na to jaká. „Matko, odpusť, že se ptám, ale co s námi chceš udělat?“
„S vámi udělat, dítě? Hodlám tě s Elain potrestat za opuštění Věže bez dovolení a Nyneivu za opuštění města bez dovolení. Nejdřív si vás všechny zavolá Sheriam Sedai, které jsem řekla, aby vám napráskala, až budete celý týden potřebovat k sezení ten nejměkčí polštář. Už jsem to ohlásila novickám i přijatým.“
Egwain překvapeně zamrkala. Elain hlasitě vyjekla, narovnala se a cosi si pro sebe zamumlala. Nyneiva byla jediná, koho to nepřekvapilo. Trest, ať už práce navíc nebo něco jiného, vždycky zůstal jen mezi správkyní noviček a tím, koho si zavolala. Obvykle to byly mladší novicky, ale také přijaté, které občas překročily hranice. Sheriam si to přece vždycky nechává pro sebe, pomyslela si Egwain zachmuřeně. Nesmí to každému vykládat. Ale pořád je to lepší než být zavřená. Lepší než být utišená.
„Ohlášení je ovšem součástí trestu,“ mluvila amyrlin, jako by četla Egwain myšlenky. „Také jsem nechala vejít ve známost, že jste všechny přiděleny do kuchyně na pomocné práce, dokud nebude rozhodnuto jinak. A nechala jsem rozšířit, že ‚dokud nebude rozhodnuto jinak', může docela dobře znamenat do konce vašeho života. Máte nějaké námitky?“
„Ne, matko,“ vyhrkla Egwain rychle. Nyneiva bude nenávidět drhnutí hrnců ještě víc než to první. Mohlo to být horší, Nyneivo. Světlo, mohlo to být mnohem horší. Nyneivě se chvělo chřípí, ale krátce kývla hlavou.
„A ty, Elain?“ zeptala se amyrlin. „Dědička Andoru je uvyklá na jemnější zacházení.“
„Chci se stát Aes Sedai, matko,“ pravila Elain pevně.
Amyrlin přejela prstem po papíře před sebou a zřejmě ho chvíli studovala. Když zvedla hlavu, její úsměv vůbec nebyl příjemný. „Kdyby byla některá z vás tak hloupá a odpověděla jinak, dodala bych něco, co by způsobilo, že byste proklínaly své matky, že vůbec dovolily otcům, aby je poprvé políbili. Nechat se takhle vylákat z Věže jako hloupá děcka. Dokonce ani nemluvně by nikdy nepadlo do takové pasti. Naučím vás myslet dřív, než něco uděláte, nebo s vámi ucpu díry ve vodní bráně!“
Egwain jí v duchu tiše děkovala. Ale když amyrlin znovu promluvila, zamrazilo ji.
„Teď k tomu, co s vámi plánuji dál. Zdá se, že jste se všechny od té doby, co jste odešly z Věže, výrazně zlepšily v usměrňování. Hodně jste se naučily. Včetně několika věcí,“ dodala ostře, „u kterých bych byla raději, kdybyste se je nebyly naučily!“
Nyneiva Egwain překvapila, když řekla: „Vím, že jsme udělaly... pár věcí... které jsme neměly, matko. Ujišťuju tě, že uděláme, co bude v našich silách, abychom nadále žily, jako bychom už tři přísahy složily.“
Amyrlin zabručela. „To rozhodně,“ procedila suše. „Kdybych mohla, hned dneska v noci bych vám strčila do rukou hůl přísah, ale ta patří do rukou jenom Aes Sedai, a já se musím spolehnout na váš zdravý rozum – totiž jestli vůbec nějaký máte – že se vám nic nestane. Zatím ty, Egwain, a ty, Elain, budete pozvednuty mezi přijaté.“
Elain zalapala po dechu a Egwain šokované vykoktala: „Děkuju, matko.“ Leana přešlápla. Egwain nepřipadalo, že to kronikářka schvaluje. Sice ji to nepřekvapilo – očividně věděla, co přijde – ale ani nepotěšilo.
„Mně neděkuj. Vaše schopnosti jsou příliš velké, abyste zůstaly novickami. Někdo si bude myslet, že byste neměly nosit prsten, ne po tom, co jste provedly, ale pohled na to, jak budete až po lokty v mastné špíně, by měl tyto hlasy umlčet. A pokud si myslíte, že je to nějaká odměna, tak pamatujte, že během prvních týdnů mezi přijatými bývají v košíku odděleny shnilé ryby od zdravých. I ten nejhorší den mladší novicky vám teď bude připadat jako příjemný sen ve srovnání se studiem během dalších týdnů. Mám takové tušení, že některé sestry vám vaše úkoly ztíží víc, než bude nezbytně nutné, ale nemyslím, že si budete stěžovat. Nebo snad ano?“
Budu se učit, řekla si v duchu Egwain. Sama se rozhodnu, co. Chci se učit o snech, učit se o...
Amyrlinin úsměv její myšlenky zarazil. Ten úsměv říkal, že nic, co jim sestry udělají, nebude horší, než má být, pokud zůstanou naživu. Nyneivin výraz byl směsicí hlubokého soucitu a hrůzných vzpomínek na vlastních několik týdnů po přijetí. To spojení stačilo, aby Egwain ztěžka polkla. „Ne, matko,“ řekla slabě. Elain jen chraplavě zašeptala.
„Takže domluveno. Matku tvoje zmizení rozhodně nepotěšilo, Elain.“
„Ona to ví?“ vykvikla Elain.
Leana si odfrkla a amyrlin zvedla obočí se slovy: „To jsem jí mohla těžko zatajit. Ani ne o měsíc jste se minuly, což je pro tebe nejspíš jen dobře. To setkání jsi nemusela přežít. Byla na tebe tak rozzlobená, až byla málem schopná překousnout veslo. Zlobila se i na mě a na Bílou věž.“