„To si umím představit, matko,“ vydechla Elain.
„Myslím, že neumíš, dítě. Málem jsi ukončila tradici, která se začala dřív, než vznikl Andor. Byl to zvyk silnější než většina zákonů. Morgasa odmítla vzít s sebou zpátky Elaidu. Vůbec poprvé nemá královna Andoru Aes Sedai jako rádkyni. Žádala, aby ses ihned vrátila do Caemlynu, jakmile tě najdeme. Přesvědčila jsem ji, že pro tebe bude bezpečnější, když se budeš ještě chvíli učit tady. Taky byla připravena odvést s sebou oba tvé bratry z výcviku na strážce. Ti jí to naštěstí rozmluvili sami. Pořád nevím jak.“
Elain měla náhle nepřítomný pohled, možná viděla rozhněvanou Morgasu. Zachvěla se. „Gawyn je můj bratr,“ prohlásila nepřítomně. „Galad není.“
„Nebuď dětinská,“ napomenula ji amyrlin. „Jelikož máte stejného otce, je i Galad tvým bratrem, ať už se ti to líbí nebo ne. A já ti žádné dětinskosti nedovolím, děvče. U mladší novicky se jistá míra hlouposti dá tolerovat, u přijaté ale rozhodně ne.“
„Ano, matko,“ řekla ponuře Elain.
„Královna pro tebe u Sheriam zanechala dopis. Kromě toho, že tě v něm nejspíš hubuje, tak v něm myslím stojí, že se máš vrátit domů, jakmile to pro tebe bude bezpečné. Je si jistá, že při nejhorším za pár měsíců budeš schopná usměrňovat, aniž by ses při tom zabila.“
„Ale já se chci učit, matko.“ Do Elainina hlasu se vrátilo ostří. „Chci se stát Aes Sedai.“
Amyrlinin nový úsměv byl ještě pochmurnější než ten předešlý. „To rozhodně budeš, dítě, protože já tě nehodlám přenechat Morgase. Máš možnost stát se jednou z nejsilnějších Aes Sedai za posledních tisíc let, a já tě nenechám odejít, dokud nedostaneš kromě prstenu i šátek. Nepustím tě, i kdybych tě měla namlít do klobás, abys to zvládla. Nenechám tě odejít. Je to jasné?“
„Ano, matko.“ Elain teď znejistěla, a Egwain se jí ani nedivila. Ocitnout se mezi Morgasou a Bílou věží, mezi královnou Andoru a amyrlininým stolcem, bylo jako stát se kostí, o kterou se perou dva psi. Pokud Egwain někdy Elain záviděla bohatství a trůn, na který jednoho dne usedne, v této chvíli to rozhodně nebylo.
Amyrlin důrazně prohlásila: „Leano, odveď ihned Elain do pracovny Sheriam. S těmihle dvěma si ještě musím o něčem promluvit. O něčem, co se jim, myslím, nebude moc líbit.“
Egwain si vyměnila poplašený pohled s Nyneivou. Na okamžik se obě zatvářily nesmírně ustaraně. Co ještě musí říci nám, ale ne Elain? uvažovala Egwain. Nezáleží mi na tom, pokud mi nebude bránit v učení. Ale proč ne taky Elain?
Elain se při zmínce o pracovně správkyně novicek zamračila, ale pak se sebrala. „Jak přikazuješ, matko,“ řekla obřadně a předvedla dokonalé pukrle, přičemž ladně mávla suknicemi, „tak učiním.“ S tím následovala Leanu, nesouc hlavu vysoko vztyčenou.
14
Bodnutí trnu
Amyrlin nepromluvila hned – s rukama sepjatýma za zády přistoupila k vysokému lomenému oblouku okna a vyhlédla přes balkon do zahrady dole. Uplynula delší doba, než opět promluvila, stále stojíc zády k oběma dívkám.
„Zabránila jsem, aby se ven dostalo to nejhorší, ale jak dlouho to vydrží? Sloužící o ukradených ter’angrialech nevědí, takže si ty mrtvé nespojují s odchodem Liandrin a ostatních. Nebylo snadné to udržet v tajnosti, pořád se vedou řeči. Oni si myslí, že ty mrtvé mají na svědomí temní druzi. A to taky mají. A nějaké řeči už prosákly i do města. Že se temní druzi dostali do Věže a že tu vraždili. Tomu se zabránit nedalo. Naší pověsti to rozhodně neprospělo, ale je to pořád lepší než pravda. Nikdo mimo Bílou věž neví, že byly zabity Aes Sedai, a tady zná pravdu jen pár z nás. Temní druzi v Bílé věži. Pcha! Strávila jsem život tím, že jsem to popírala. Nenechám je tady. Pochytám je, vykuchám a pověsím na slunce usušit.“
Nyneiva se nejistě poohlédla po Egwain – která se také necítila nejlépe – a pak se zhluboka nadechla. „Matko, máme být potrestané ještě víc? Kromě toho, k čemu jsi nás už odsoudila?“
Amyrlin se na ně ohlédla přes rameno. Oči měla zastíněné. „Víc potrestané? Taky se to tak dá říci. Někteří řeknou, že tím povýšením jsem vás obdarovala. Tak teď pocítíte, jak bolí, když se popícháte o růži.“ Rychle se vrátila ke své židli, posadila se, a pak jako kdyby znovu ztratila sílu. Nebo znejistěla.
Při pohledu na amyrlininu nejistotu se Egwain stáhl žaludek. Amyrlinin stolec byl vždy pevný, vždy věděl, kudy se dát. Amyrlin byla zosobněná síla. Přes všechnu svou obrovskou moc měla žena na druhé straně stolu dost vědomostí a zkušeností, aby se dokázala vyhnout překážkám. Vidět ji náhle na vážkách – jako dívenku, která ví, že musí skočit po hlavě do rybníka, a přitom neví, kolik je tam vody a je-li na dně písek či kamení – z toho pohledu Egwain zamrazilo až do morku kostí. Co tím myslela, že se skutečně popícháme o růži? Světlo, co s námi chce udělat?
Amyrlin přejela prstem po vyřezávané truhličce, která stála na stole před ní, a přitom na ni hleděla, jako by se dívala na něco za ní. „Otázkou je, komu lze věřit,“ pravila tiše. „Měla bych věřit aspoň Leaně a Sheriam. Ale odvážím se toho? Nebo Verin?“ Náhle se otřásla tichým smíchem. „Verin už věřím víc, než je zdrávo, ale jak daleko to ještě zajde? A Moirain?“ Na chvíli se odmlčela. „Vždycky jsem si myslela, že Moirain věřit mohu.“
Egwain přešlápla. Kolik toho amyrlin ví? Na to se ale zeptat neodvážila, ne amyrlinina stolce. Víš, že ten mladý muž z mé vesnice, muž, o kterém jsem si myslela, že se za něj jednoho dne provdám, je Drak Znovuzrozený? Víš, že mu pomáhají dvě ze tvých Aes Sedai? Byla jistá přinejmenším tím, že amyrlin neví, jak se jí o něm včera v noci zdálo, že od Moirain utekl. Byla si tím jistá. Ale neřekla nic.
„O čem to mluvíš?“ chtěla vědět Nyneiva. Amyrlin k ní vzhlédla, a Nyneiva dodala, teď již mírnějším tónem: „Odpusť, matko, ale chceš nás ještě potrestat? Těmhle řečem o důvěře nerozumím. Jestli chceš znát můj názor, tak Moirain se rozhodně věřit nedá.“
„To je tvůj názor, co?“ prohodila amyrlin. „Teprve před rokem jsi opustila svoji rodnou vesnici a myslíš si, že znáš svět natolik, abys věděla, které Aes Sedai můžeš věřit, a které ne? Kapitán lodi, co se teprve naučil vytahovat plachtu!“
„Ona tím nic nemyslela, matko,“ vložila se do hovoru Egwain, ale věděla, že Nyneiva myslela přesně to, co řekla. Vrhla na Nyneivu varovný pohled. Nyneiva se prudce zatahala za cop, ale pusu držela zavřenou.
„No, co k tomu říci,“ zamyslela se amyrlin. „Důvěra je občas kluzká jako vrš plný úhořů. Důležité ale je, že vy dvě s tím máte co do činění, i když jste takové třtiny ve větru.“
Nyneiva stiskla rty, i když hlas měla stále vyrovnaný. „Třtiny ve větru, matko?“
Amyrlin pokračovala, jako by Nyneiva vůbec nepromluvila. „Liandrin se vám nejdřív pokusila nacpat hlavu pod jez, ale možná odjela proto, že se dozvěděla o vašem návratu, a došlo jí, že byste ji odhalily, takže budu muset věřit, že nejste – černé adžah. Raději bych jedla šupiny a rybí hlavy,“ zamumlala, „ale asi si na to jméno budu muset zvyknout.“
Egwain na ni zírala s otevřenými ústy – Černé adžah? My? Světlo! – ale Nyneiva vyštěkla: „To teda rozhodně nejsme! Jak se opovažuješ něco takovýho vůbec říct? Jak se to opovažuješ jenom naznačit?“
„Jestli o tom pochybuješ, dítě, tak jen do toho!“ vybuchla amyrlin přísně. „Možná máš občas sílu jako Aes Sedai, ale ještě Aes Sedai nejsi, ani zdaleka ne. Takže? Mluv, jestli máš ještě co říci. Slibuji ti, že budeš plakat a prosit o odpuštění! ‚Třtina ve větru'? Zlomím tě jako třtinu! Už mi dochází trpělivost.“