Egwain najednou cosi napadlo. „Odpusť, Sheriam Sedai,“ řekla rychle, „ale musím si dojít pro plášť. Je mi zima." – Odběhla po ochoze dřív, než Aes Sedai stačila něco říci.
Kdyby Sheriam našla tu střelu před jejími dveřmi, kladla by příliš mnoho otázek. Už by nemohly předstírat, že toho muže našly, že s nimi neměl nic do činění. Ale když došla ke dveřím do svého pokoje, těžká šipka byla pryč. Jedině zubatá rýha vedle dveří dosvědčovala, že tu kdy byla.
Egwain naskočila husí kůže. Jak ji mohl někdo vzít, aniž bychom ho viděly... Jiný šedý muž! Dřív než si to uvědomila, se natáhla po saidaru, a teprve sladké proudění jediné síly ji upozornilo, co vlastně udělala. Přesto jednou z nejtěžších věcí, které v životě udělala, bylo otevřít ty dveře a vstoupit do pokoje. Nikdo tam nebyl. Egwain sebrala bílý plášť z háčku a vyběhla ven. Saidar nepustila, dokud nebyla na půl cestě k ostatním.
Když byla pryč, cosi se mezi oběma ženami přihodilo. Nyneiva se snažila vypadat pokorně, ale podařilo se jí tvářit se pouze, jako kdyby ji bolelo břicho. Sheriam měla ruce v bok a podrážděně podupávala. Oči, které upírala na Nyneivu, připomínaly zelené mlýnské kameny připravené ke mletí ječné mouky, a Egwain obdařila podobným pohledem.
„Odpusť, Sheriam Sedai,“ omlouvala se Egwain spěšně, udělala pukrle a zároveň si upravovala plášť na ramenou. „Tohle... najít mrtvého muže – šedého muže! – úplně mě rozrazila zima. Teď už můžeme jít?“
Sheriam je krátkým kývnutím propustila a Nyneiva udělala stejně krátké pukrle. Egwain ji popadla za loket a táhla ji pryč.
„Copak na nás chceš přivolat ještě víc potíží?“ chtěla vědět, když byly o dvě poschodí níž a bezpečně z doslechu Sheriam, jak doufala. „Cos jí ještě řekla, že se tak mračila? Na něco ses vyptávala, co? Doufám, žes aspoň zjistila něco užitečnýho.“
„Ona mi nic neřekla,“ zamumlala Nyneiva. „Musíme se ptát, jestli máme něčeho dosáhnout, Egwain. Budeme muset trochu riskovat, nebo nic nezjistíme.“
Egwain si povzdechla. „No, buď aspoň trochu opatrná.“ Podle toho, jak se Nyneiva tvářila, to rozhodně nehodlala udělat, ani se nehodlala vyhýbat riziku. Egwain si povzdechla znovu. „Ta střela z kuše byla pryč, Nyneivo. Musel tady být jiný šedý muž, a ten ji vzal.“
„Takže proto jsi... Světlo!“ Nyneiva se zamračila a prudce trhla za svůj cop.
Po chvíli se Egwain ozvala: „Čím to zakryla tu... tu mrtvolu?“ Nechtěla na mrtvého myslet jako na šedého muže. To jí připomínalo, že jich tu bylo víc. V té chvíli prostě nechtěla myslet vůbec na nic.
„Vzduch,“ odpověděla Nyneiva. „Použila vzduch. Hezkej trik, a já myslím, že vím, jak ho využít.“
Jediná síla se dělila na pět sil. Tvořily je země, vzduch, oheň, voda a duch. Různá nadání vyžadovala různé kombinace pěti sil. „Nechápu některý způsoby, jak je pět sil propojeno. Vezmi si třeba léčení. Chápu, proč to vyžaduje ducha, a možná vzduch, ale proč vodu?“
Nyneiva se k ní otočila. „O čem to žbleptáš? Copak jsi zapomněla, co děláme?“ Rozhlédla se kolem. Dorazily do obydlí přijatých novicek. Arkády tu byly nižší než v obydlí mladších novicek a obklopovaly spíš zahradu než nádvoří. Na dohled byla jen jediná přijatá, která spěchala po jiném ochozu, ale Nyneiva ztišila hlas. „Copak jsi zapomněla na černé adžah?“
„Snažím se na ně zapomenout,“ odsekla ohnivě Egwain. „Aspoň na chvilku. Snažím se zapomenout, že jsme právě opustily mrtvého člověka. Snažím se zapomenout, že mě málem zabil a že měl společníka, který to může zkusit znova.“ Dotkla se ucha. Kapka krve již zaschla, ale škrábnutí stejně bolelo. „Měly jsme štěstí, že nejsme obě mrtvé.“
Nyneivin výraz změkl, ale když promluvila, v hlase se jí ozývalo něco z toho, co používala, když byla ještě vědmou v Emondově Roli, když říkala něco, co bylo třeba pro dobro toho, s kým mluvila. „Nezapomeň na to tělo, Egwain. Nezapomeň, že se nás snažil zabít. Zabít nás. A taky nezapomeň na černý adžah. Na ně nesmíš zapomenout. Protože jestli to uděláš, jenom na chvilku, tak tam příště možná budeš ležet mrtvá ty.“
„Já vím,“ povzdychla si Egwain. „Ale stejně se mi to nemusí líbit.“
„Všimla sis, o čem se Sheriam nezmínila?“
„Ne. O čem?“
„Vůbec ji nezajímalo, kdo ho bodl. Tak a teď pojď. Můj pokoj je hned tady dole. Promluvíme si. Můžeš si přitom dát nohy na stůl."
16
Tři na lovu
Nyneivin pokoj byl o hodně větší než pokoje novicek. Měla tu také skutečné lůžko, ne kavalec přiražený ke stěně, dvě křesla místo stoličky a na šaty dokonce skříň. Nábytek byl sice prostý, zapadl by do slušného hospodářství, ale ve srovnání s mladšími novickami si přijaté žily vyloženě v přepychu. Byl tu dokonce i malý kobereček, s vetkanými žlutými a červenými spirálami na modrém podkladě. Když Egwain s Nyneivou vstoupily, místnost nebyla prázdná.
U krbu stála se zkříženýma rukama Elain a oči měla, aspoň částečně, zrudlé hněvem. V křeslech seděli dva vytáhlí mladí muži, samá ruka samá noha. Jeden, v tmavozeleném kabátci, který měl rozepnutý, aby byla vidět sněhobílá košile vespod, měl Elaininy modré oči a rudozlaté vlasy a široce se zubil, takže to byl jasně její bratr. Ten druhý, asi v Nyneivině věku, v šedém kabátci úhledně dopnutém ke krku, byl štíhlý, ale svalnatý, s tmavými vlasy i očima. Když Egwain s Nyneivou vešly, vstal se sebejistým půvabem. Egwain nikoliv poprvé napadlo, že je to ten nejhezčí muž, jakého kdy viděla. Jmenoval se Galad.
„Rád vás zase vidím,“ řekl a vzal Egwain za ruku. „Dělal jsem si kvůli vám velké starosti. Dělali jsme si starosti.“
Egwain se zrychlil tep a ona rychle stáhla ruku zpátky, aby si toho nevšiml. „Děkuju, Galade,“ zamumlala. Světlo, ale že je to krasavec. V duchu si zakazovala takhle myslet. Nebylo to ale snadné. Přistihla se, že si uhlazuje šaty a přeje si přitom, aby na sobě místo prosté bílé vlny měla hedvábí. Třeba jedny z těch domanských šatů, o kterých jí vyprávěla Min. Ty, které lnou k tělu a jsou tak tenké, až vám připadají průhledné, i když nejsou. Zrudla a rychle tu představu zaplašila. Přála si přitom, aby se na ni Galad přestal dívat. Rozhodně jí nepomáhalo, že se na něho dobrá polovina žen ve Věži, od kuchtiček po samotné Aes Sedai, dívá, jako by měla přesně stejné představy. A taky jí nepomohlo, že se usmíval jakoby jenom pro ni. Vlastně to ten úsměv ještě zhoršil. Světlo, jestli někdy vytuší, co mě napadá, tak umřu!
Zlatovlasý mládenec se předklonil. „Otázkou zůstává, kde jste byly? Elain před otázkami uhýbá, jako by měla kapsu plnou fíků a nechtěla mi žádný dát.“
„Už jsem ti to říkala, Gawyne,“ zavrčela Elain, „nic ti do toho není. Přišla jsem sem,“ obrátila se na Nyneivu, „protože jsem nechtěla být sama. Oni mě uviděli a šli za mnou. Ne za odpověď nevzali.“
„To se divím,“ prohodila Nyneiva bezvýrazně.
„Ale nám do toho něco je, sestřičko,“ namítl Galad. „Tvoje bezpečnost je naše starost.“ Podíval se na Egwain a ona ucítila, jak jí poskočilo srdce. „Bezpečnost vás všech je pro mne velice důležitá. Pro nás.“
„Já nejsem tvoje sestra,“ odsekla Elain.
„Jestli toužíš po společnosti,“ usmál se Gawyn na Elain, „my jsme stejně dobří jako kdokoliv jiný. A po tom, čím jsme prošli, jenom abychom mohli být tady, si zasloužíme nějaké vysvětlení, kde jste byly. Raději bych, aby mě Galad celý den proháněl po cvičišti, než abych znovu musel čelit máti třebas na jedinou minutu. Raději bych, aby se na mě hněval Coulin.“ Coulin byl učitel šermu a mezi mladými muži, kteří se přišli učit do Bílé věže, ať už na strážce nebo se jenom něčemu naučit, udržoval tuhou disciplínu.