„To ráda slyším,“ řekla Egwain, a pak se zasmála, když viděla, jak se Elain tváří. „Třeba bych ho mohla přimět, aby něco z toho řekl mně, místo aby to vykládal tobě.“
„Mohla by ses rozhodnout pro zelené adžah, víš. Zelené sestry se občas vdávají. Gawyn je opravdu zamilovaný až po uši a ty by ses k němu skvěle hodila. Kromě toho bych tě měla docela ráda za sestru."
„Jestli jste vy dvě už skončily s těmi holčičími řečmi,“ přerušila je Nyneiva, „tak si musíme konečně promluvit o důležitějších věcech."
„Ano,“ pravila Elain, „jako třeba o tom, co vám řekla amyrlin, když jsem odešla.“
„O tom bych radši nemluvila,“ odmítla Egwain nešikovně. Nechtěla Elain lhát. „Neříkala nic veselýho.“
Elain se netvářila, že ji to přesvědčilo. „Většina lidí si myslí, že se ze všeho dostanu líp, protože jsem dědička Andoru. Ale pravdou je, že to spíš odnáším mnohem hůř než ostatní, protože jsem dědička Andoru. Ani jedna z vás neudělala nic, co jsem já neudělala taky, a jestli na vás byla amyrlin tvrdá, tak na mě bude tvrdá dvojnásob. Takže co říkala?“
„Tohle musí zůstat jen mezi námi třemi,“ řekla Nyneiva. „Černé adžah –“
„Nyneivo!“ vyjekla Egwain. „Amyrlin říkala, že z toho máme Elain vynechat!“
„Černé adžah!“ Elain málem křičela a klekla si na posteli. „Nemůžete mě vynechat teď, když jste mi řekly tohle. To vám prostě nedovolím.“
„To jsem ani nikdy nechtěla,“ ujišťovala ji Nyneiva. Egwain na ni jenom užasle hleděla. „Egwain, Liandrin viděla hrozbu v tobě a mně. A nás dvě taky právě málem zabili –“
„Málem zabili?“ zašeptala Elain.
„– možná proto, že pořád znamenáme hrozbu, a možná taky už věděli, že jsme zůstaly samy s amyrlin, a možná dokonce i věděli, o čem s námi mluvila. Potřebujeme někoho, o kom nevědí, a jestli o ní neví ani amyrlin, tak tím líp. Nejsem si jistá, jestli amyrlin můžeme důvěřovat kromě tý věci s černýma adžah. Ona nás chce nějak využít pro svý cíle, a já nechci, aby nás využívala vůbec. Je to jasný?“
Egwain váhavě kývla a stejně váhavě řekla: „Bude to nebezpečný, Elain, stejně nebezpečný, jako to bylo ve Falme. Možná víc. Tentokrát se do toho nemusíš nechat zatáhnout.“
„Já vím,“ prohlásila Elain tiše. Odmlčela se a po chvíli pokračovala. „Když jde Andor do války, první kníže mečů sice velí vojskům, ale královna s nimi jede také. Před sedmi sty lety, v bitvě u Cuallin Dhen, byli Andořané zatlačeni zpátky, když královna Modrellein, sama a neozbrojená, vjela se Lví zástavou přímo doprostřed tairenského vojska. Andořané se přeskupili a znovu zaútočili, královnu zachránili a v bitvě zvítězili. Taková odvaha se čeká od královny andorské. Jestli jsem se ještě nenaučila ovládat svůj strach, musím to rozhodně zvládnout do chvíle, než zaujmu matčino místo na Lvím trůnu.“ Náhle její vážnost zmizela a Elain se zahihňala. „Kromě toho, copak si vážně myslíte, že bych si nechala ujít nějaké dobrodružství a místo toho drhla hrnce?“
„Stejně budeš muset,“ zchladila ji Nyneiva, „a doufej, že si budou všichni myslet, že taky nic jiného neděláš. A teď pozorně poslouchej."
Elain poslouchala s otevřenými ústy, jak před ní Nyneiva odhalovala, co jim amyrlin svěřila, jaký úkol vložila na jejich bedra a jak se je někdo pokusil zavraždit. Při vyprávění o šedém muži se roztřásla a ohromeně si přečetla dokument, který Nyneivě dala amyrlin. Když ho vracela, podotkla: „Přála bych si, abych to měla, až zase uvidím máti.“ Ale když Nyneiva domluvila, tvářila se pobouřeně.
„To je, jako by vám řekla, abyste se vydaly do kopců a našly lvy, jenomže vy vůbec nevíte, jestli tam nějací lvi jsou. A pokud ano, tak by mohli klidně lovit oni vás a mohli by přitom být převlečení za keře. Ó, a kdybyste na nějaké lvy narazily, nenechte se jimi sežrat dřív, než zjistíte, kde vlastně jsou.“
„Jestli se bojíš,“ prohlásila Nyneiva, „můžeš se držet stranou. Jak jednou začneme, tak už bude pozdě.“
Elain pohodila hlavou. „Ovšemže se bojím. Nejsem hloupá. Ale nebojím se natolik, abych přestala, když už jednou začnu.“
„Je tu ještě něco,“ řekla Nyneiva. „Bojím se, že amyrlin chce nechat Mata umřít.“
„Ale Aes Sedai by měly uzdravit každého, kdo o to požádá.“ Dědička se tvářila částečně pobouřeně a částečně nevěřícně. „Proč by nechávala Mata umřít? Tomu nevěřím! Nevěřím!“
„Já taky ne!“ vydechla Egwain. To přece nemohla myslet vážně! Amyrlin ho nemůže nechat zemřít! „Celou cestu sem Verin říkala, že amyrlin dohlédne na to, aby ho vyléčily.“
Nyneiva zavrtěla hlavou. „Verin říkala, že amyrlin ‚na něj dohlédne'. To není to stejné. A amyrlin se vyhýbala tomu říct ano nebo ne, když jsem se jí zeptala přímo. Možná se ještě nerozhodla.“
„Ale proč?" chtěla vědět Elain.
„Protože Bílá věž dělá to, co dělá, ze svých vlastních důvodů.“ Při zvuku Nyneivina hlasu se Egwain zachvěla. „Já nevím proč. Jestli Matovi pomůžou žít nebo zemřít záleží na tom, co jim víc poslouží. Žádná ze tří přísah je nezavazuje k tomu, že ho musejí vyléčit. Mat je v amyrlininých očích jenom nástroj. My ostatně taky. Použije nás k hledání černých adžah, ale když rozbiješ nástroj tak, že už nejde spravit, tak nad tím rozhodně nebrečíš. Prostě si pořídíš jiný. Obě byste na to neměly zapomínat.“
„Co s ním uděláme?“ zeptala se Egwain. „Co můžeme udělat?“
Nyneiva došla ke skříni a chvíli se v ní hrabala. Když se narovnala, držela pruhovaný pytlík s bylinkami. „Se svými bylinkami – a s trochou štěstí – ho možná vyléčím sama.“
„Verin to nedokázala,“ poukázala Elain. „Ani Moirain a Verin dohromady, a Moirain měla angrial. Nyneivo, jestli vytáhneš moc jediné síly, mohla bys sama shořet na popel. Nebo sama sebe utišit, když budeš mít štěstí. Jestli se tomu vůbec dá říkat štěstí.“
Nyneiva pokrčila rameny. „Pořád mi říkají, že se ze mě možná stane nejmocnější Aes Sedai za posledních tisíc let. Třeba přišel čas zjistit, jestli mají pravdu.“ Zatahala se za cop.
Bylo však zřejmé, že i přes svá srdnatá slova má Nyneiva strach. Ale nenechá Mata zemřít, i kdyby to znamenalo riskovat vlastní život. „Pořád nám vykládají, jak jsme my tři silné – nebo jak silné budeme. Možná když to zkusíme společně, mohly bychom mezi sebou to proudění rozdělit.“
„Ještě nikdy jsme nezkusily pracovat společně,“ připomněla pomalu Nyneiva. „Nejsem si jistá, jestli vím, jak naše schopnosti zkombinovat. Když to zkusíme, mohlo by to být stejně nebezpečné jako natáhnout příliš mnoho jediné síly.“
„Hmm, jestli to máme udělat,“ řekla Elain a slezla z postele, „tak do toho. Čím déle o tom budeme mluvit, tím vystrašenější budeme. Mat je v hostinských pokojích. Nevím, v kterém přesně, ale tolik mi Sheriam řekla.“
Jako tečka za její větou se náhle s třesknutím otevřely dveře a do místnosti vstoupila Aes Sedai, jako by to byl její pokoj a ony tři byly narušitelky.
Egwain udělala hodně hluboké pukrle, aby zakryla zklamání.
17
Červená sestra
Elaida byla spíš hezká než krasavice, a vážný výraz dodával dospělosti jejím bezvěkým rysům. Nevypadala stará, ale Egwain si nedokázala představit, že někdy byla mladá. Až na nejformálnější příležitosti nosilo šátek lemovaný výšivkou vinné révy a velkou bílou slzou tarvalonského plamene na zádech jen pár Aes Sedai, ale Elaida ten svůj měla, a dlouhé červené třásně oznamovaly její adžah. Na smetanově bílých šatech měla navíc červené pruhy a zpod dlouhých suknic vykoukly červené střevíčky, když přecházela přes pokoj. Upírala na ně tmavé oči, jako když si kos prohlíží žížaly.