„Jak by mohl někdo vypovědět všechno, co ví, velký pane,“ prohlásil úlisně mužík. „Jenom by pořád žvanil a k ničemu by to nebylo. Povím ti ale tohle, velký pane. Tenhle Rand al’Thor, tenhle Drak, zapustil ve Dvouříčí hluboké kořeny.“
„Falešný Drak!“ opravil ho Niall ostře a druhý muž se uklonil.
„Ovšem, velký pane, přeřekl jsem se.“
Náhle si Niall uvědomil, že se kresba v Ordeithových rukou kroutí a trhá. I když měl mužík obličej až na ten sardonický úsměv klidný, rukama křečovitě trhal pergamen.
„Přestaň!“ nařídil mu Niall. Sebral mu kresbu, a pokud to šlo, ji uhladil. „Nemám moc jeho podobizen, abych mohl nechat tyhle zničit.“ Obrázek byl teď většinou rozmazaný a mladý muž měl na prsou trhlinu, ale obličej zůstal jako zázrakem nepoškozený,
„Odpusť, velký pane.“ Ordeith se hluboce poklonil, ale úsměv mu ze rtů nezmizel. „Nenávidím temné druhy.“
Niall se zadíval do křídové tváře. Rand al’Thor z Dvouříčí. „Možná bych měl ohledně Dvouříčí něco vymyslet. Až roztaje sníh. Možná.“
„Jak si velký pán přeje,“ řekl Ordeith mírně.
Při pohledu na to, jak se Carridin cestou pevností tváří, mu lidé uhýbali z cesty, i když jen málokdo vyhledával společnost tazatelů. Sluhové, spěchající za svými úkoly, se snažili splynout s kamennými stěnami, a dokonce i muži se zlatými uzly vyšších hodností na bílých pláštích zahýbali do bočních chodeb, když uviděli jeho výraz.
Carridin rozrazil dveře do svých komnat a s prásknutím je za sebou zase zavřel. Měkké koberce z Tarabonu a Tearu v zářivých červených, zlatých a modrých barvách ho tentokrát nepotěšily, ani zrcadla z Illianu, ani umně vyřezávaný pozlacený stůl uprostřed místnosti. Řezbářský mistr z Lugardu na něm pracoval skoro rok. Tentokrát ho Carridin téměř nevnímal.
„Sharbone!“ Pro jednou se jeho osobní sluha neobjevil. Měl připravovat komnaty. „Světlo tě spal, Sharbone! Kde jsi?“
Koutkem oka zachytil pohyb a otočil se připraven zahrnout Sharbona nadávkami. Ale nadávky se mu zadrhly v hrdle, když myrddraal udělal další krok s hadím půvabem.
Vypadal jako člověk, nebyl nijak nadprůměrně velký, ale tady veškerá podobnost s lidmi končila. Pohřebně černé šaty a plášť se ani nezvlnily, když šel, a jeho pleť, bílá jako rybí břicho, byla vedle nich ještě bledší. A neměl oči. Ten bezoký pohled naplnil Carridina strachem jako již tisíckrát předtím.
„Co...“ Carridin se zarazil, aby si mohl olíznout rty, a snažil se mluvit normálním hlasem. „Co tady děláš?“ Znělo to příliš pronikavě.
Půlčlověk zvlnil bezkrevné rty do úsměvu. „Kde je stín, tam mohu jít.“ Jeho hlas připomínal hada plazícího se po suchém listí. „Rád si hlídám ty, co mi slouží.“
„Já slou...“
K ničemu to nebylo. Carridin s námahou odtrhl oči od toho hladkého, sádrově bílého obličeje a otočil se k myrddraalovi zády. Po zádech mu přeběhl mráz, když ho měl za sebou. V zrcadle na stěně byl jasně vidět celý pokoj. Všechno až na půlčlověka. Myrddraal byl jen rozmazanou šmouhou. Ten pohled sice nebyl nijak uklidňující, ale bylo to lepší, než se mu dívat do tváře. Carridinovi se do hlasu vrátila trocha pevnosti.
„Já sloužím...“ Zarazil se, protože si náhle uvědomil, kde vlastně je. V srdci pevnosti Světla. Jenom náznak toho, co se chystal vyslovit, by ho okamžitě dostal do spárů ruky Světla. I poslední voják dětí Světla by ho bez milosti srazil na potkání k zemi, kdyby to zaslechl. Byl tu sám až na myrddraala, možná až na Sharbona – kde ten zatracený chlap vězí? Bylo by dobré mít tu někoho u sebe, i když by pak bylo nutné se ho zbavit – ale přesto ztišil hlas. „Já sloužím Velkému pánu Temnoty jako i ty. Oba mu sloužíme.“
„Jestli to chceš brát takhle.“ Myrddraal se zasmál a při tom zvuku se Carridin zachvěl! „No, stejně chci vědět, co děláš tady místo na Almothské pláni.“
„Já... dostal jsem to nařízeno od velícího kapitána.“
Myrddraal zavrčeclass="underline" „Příkazy tvého velícího kapitána jsou prázdná sláma! Tys dostal nařízeno najít člověka jménem Rand al’Thor a zabít ho. To především. Především! Proč neposloucháš?“
Carridin se zhluboka nadechl. Ten pohled v jeho zádech byl jako nůž přejíždějící mu po páteři. „Věci... se změnily. Některé věci prostě nemůžu ovládat tak jako dřív.“ Ostré zaskřípění ho přimělo se otočit.
Myrddraal jel rukou po desce stolu a od nehtů se mu odvíjely tenké hobliny. „Nic se nezměnilo, člověče. Odpřísáhl ses přísah složených Světlu a složil jsi nové přísahy, a ty teď musíš poslechnout.“
Carridin zíral na rýhy v leštěné stolní desce a ztěžka polkl. „Ty to nechápeš. Proč je najednou tak důležité ho zabít? Myslel jsem, že Velký pán Temnoty ho chce využít.“
„Ty mi kladeš otázky? Měl bych ti vytrhnout jazyk. Ty se nemáš co ptát. Ani chápat. Ty máš poslouchat! A budeš poslouchat na slovo. Rozumíš tomuhle? K noze, pse, a poslechni svého pána.“
Hněv se prodral skrze strach a Carridin hmátl k opasku, ale meč tam nebyl. Ležel teď ve vedlejším pokoji, kde jej nechal, než šel navštívit Pedrona Nialla.
Myrddraal se pohnul rychleji než útočící zmije. Carridin otevřel ústa k výkřiku, když mu zápěstí sevřela drtící ruka. Kosti se mu dřely o sebe a bolelo ho to až v rameni. Ale vykřiknout nedokázal, protože ho půlčlověk popadl za bradu a přitiskl mu čelisti k sobě. Carridina pak myrddraal zvedl na špičky, potom úplně nad zem, a inkvizitor tam visel a dusil se v jeho sevření.
„Poslouchej mě, člověče. Ty toho mladíka najdeš a zabiješ ho, jak nejrychleji to půjde. A nemysli si, že se můžeš chovat pokrytecky. Jsou tu další z tvých dětí, kteří mi povědí, jestli couvneš před svým úkolem. Ale abych tě povzbudil, řeknu ti tohle. Jestli nebude tenhle Rand al’Thor do měsíce mrtvý, vezmu si někoho z tvé krve. Syna, dceru, sestru, strýce. Nebudeš vědět koho, až s křikem zemře. A jestli se dožije dalšího měsíce, vezmu si dalšího. A pak dalšího a dalšího. A až nebude z tvých příbuzných kromě tebe žádný naživu, a ten Rand al’Thor bude pořád mezi námi, odnesu do Shayol Ghulu tebe.“ Usmál se. „A budeš umírat celé roky, člověče. Je ti to už jasné?“
Carridin zachrčel, napůl to bylo zasténání, napůl zakňučení. Měl pocit, jako by mu měl každou chvíli prasknout vaz.
Myrddraal ho s prsknutím odhodil přes pokoj. Carridin narazil na protější zeď a zpola v bezvědomí se sesul na koberec. Zůstal ležet na břiše a snažil se znovu popadnout dech.
„Je ti to jasné, člověče?“
„Já... slyším a poslouchám,“ podařilo se Carridinovi vypravit do koberce. Odpovědi se nedočkal.
Po chvíli otočil hlavu a trhl sebou, jak ho zabolelo v krku. Pokoj byl až na něj prázdný. Půllidé jezdí na stínech jako na koních, tak se pravilo v bájích, a když se otočí bokem, zmizí. Nezadrží je žádná stěna. Carridinovi bylo do pláče. Zvedl se a zaklel, jak mu bolest projela zápěstím.
Otevřely se dveře a dovnitř spěchal Sharbon, baculatý muž, s košem v náručí. Zastavil se a zůstal zírat na Carridina. „Pane, jsi v pořádku? Odpusť, že jsem tu nebyl, pane, ale šel jsem ti koupit nějaké ovoce –“
Carridin mu zdravou rukou vyrazil koš z rukou, až se zimní jablka rozlétla po kobercích, a hřbetem ruky udeřil sluhu do tváře.
„Odpusť mi, pane,“ zašeptal Sharbon.
„Sežeň mi papír a inkoust,“ vyštěkl Carridin. „A hni sebou, hlupáku! Musím poslat rozkazy.“ Ale které? Které? Sharbon odběhl splnit pánův rozkaz a Carridin se zahleděl na rýhy na stolní desce a zachvěl se.