U hlavy Matovi stála amyrlin a v nohách Leana. Po jedné straně stolu stály ještě čtyři další Aes Sedai, a tři na druhé. Sheriam se postavila k těm třem. Jednou z nich byla Verin. Egwain poznala ještě Serafelle, další hnědou sestru, Alannu Mosvani ze zeleného adžah a Anaiyu z modrého, jež bylo také Moiraininým adžah.
Alanna s Anaiyou je obě učily, jak se otevřít pravému zdroji, jak se poddat saidaru, aby jej bylo možné ovládat. A od jejich prvního příjezdu do Bílé věže do odjezdu musela Anaiya Egwain aspoň padesátkrát zkoušet, jestli není snílek. Zkoušky sice nic neprokázaly, ale mírná a laskavá Anaiya, jejíž jedinou krásou byl její hřejivý úsměv, si ji pořád volala k dalším zkouškám, stejně neúprosná jako balvan, valící se dolů horou.
Ostatní Aes Sedai Egwain neznala, jen jednu ženu s chladnýma očima, kterou pokládala za bílou adžah. Amyrlin a kronikářka měly samozřejmě své štóly, ale žádná z ostatních neměla šátek, který by je označoval, pouze prsten a tu bezvěkou tvář pro Aes Sedai typickou. Žádná také neuznala Egwain a ostatní za hodny pohledu.
Přes vnější klid měla Egwain dojem, že u žen kolem stolu zahlédla známky nejistoty. Anaiya měla kolem úst napjaté vrásky. Alanna se maličko mračila. Žena s chladnýma očima si neustále uhlazovala světle modré šaty na bocích, aniž si zřejmě uvědomovala, co vlastně dělá.
Jedna z těch Aes Sedai, které Egwain neznala, položila na stůl prostou protáhlou skříňku z leštěného dřeva a otevřela ji. Uvnitř byla skříňka vyložena rudým hedvábím. Amyrlin z ní vyňala bílou dutou hůlku zhruba o délce předloktí. Mohla to být kost nebo slonovina, ale nebylo to ani jedno, ani druhé. Nikdo živý nevěděl, z čeho byla hůlka vyrobena.
Egwain takovou hůlku nikdy neviděla, ale poznala ji podle lekcí, které novickám dávala Anaiya. Jeden ze sa’angrialů, a možná ten nejmocnější, který Věž vlastnila. Sa’angrialy samozřejmě neměly samy o sobě žádnou moc – byly to jenom nástroje k soustředění a zesílení proudu síly, kterou Aes Sedai usměrnily – ale s tou hůlkou by silná Aes Sedai dokázala strhnout hradby Tar Valonu.
Egwain stiskla ruku Nyneivě na jedné straně a Elain na druhé. Světlo! Ony ani nevědí, jestli ho dokážou vyléčit, dokonce ani se sa’angrialem – s tímhle sa’angrialem! Jakou naději bychom pak měly my? Pravděpodobně bychom ho byly zabily, a sebe nejspíš taky. Světlo!
„Spojím proudy,“ promluvila amyrlin. „Dávejte pozor. Síla, potřebná k tomu, aby bylo zlomeno pouto s dýkou a vyléčeny škody, které to pouto napáchalo, bude dost blízká tomu, aby ho zabila. Soustřeďuji sílu. Pozor.“ Oběma rukama podržela hůlku před sebou nad Matovým obličejem. Ten, stále v bezvědomí, začal házet hlavou a pevněji stiskl jílec dýky. Přitom si mumlal cosi, co znělo jako odmítnutí.
Kolem všech Aes Sedai se objevila záře, to měkké bílé světlo, které viděla pouze žena, která sama mohla usměrňovat. Světlo, vyzařující z každé ženy, se pomalu šířilo, až se setkalo se září ženy vedle a spojilo se, takže bylo jen jedno světlo, světlo, vedle něhož, alespoň podle Egwain, lampy úplně pohasínaly. A ve všem tom jasu bylo jedno světlo ještě silnější. Tyč z ohně bílého jako ohlazená kost. Sa’angrial.
Egwain zoufale bojovala s touhou také se otevřít saidaru a přidat svůj proud k záplavě. Táhlo ji to tak silně, že ji to málem shodilo na zem. Elain jí tiskla ruku čím dál tím pevněji. Nyneiva udělala krok ke stolu, ale pak se zarazila a rozzlobeně potřásla hlavou. Světlo, pomyslela si Egwain, já bych to dokázala. Ale nevěděla, co by dokázala. Světlo, je to tak silné. Je to tak – nádherné. Elain se začala třást ruka.
Na stole se Mat zmítal uprostřed veškeré té záře, házel sebou ze strany na stranu a nesrozumitelně si mumlal. Ale dýku stále nepouštěl z ruky a oči měl zavřené. Pomalu, velice pomalu se začal prohýbat v zádech, a svaly měl tak napjaté, až se celý chvěl. Ale pořád sebou házel a kopal, až se stolu dotýkal jen patami a rameny. Náhle prudce otevřel ruku a pomaličku, roztřeseně ji odtahoval od jílce. Jako by mu ji někdo odtahoval násilím. Rty měl ohrnuté a zuby vyceněné v úšklebku, byl to však škleb bolesti, a namáhavě lapal po dechu.
„Ony ho zabíjejí,“ zašeptala Egwain. „Amyrlin ho zabíjí! Musíme něco udělat.“
Právě tak tiše Nyneiva odvětila: „Jestli je přerušíme – kdybychom to dokázaly – on zemře. Nemyslím, že bych zvládla jen polovinu té síly.“ Odmlčela se, jako by si teprve teď uvědomila, co právě řekla – že dokáže usměrnit polovinu toho, co deset hotových Aes Sedai s pomocí sa’angrialu – a hlas jí ještě zeslábl. „Světlo mi pomoz, ale chtěla bych.“
Náhle se odmlčela. Myslela tím, že chce pomoci Matovi, nebo že by chtěla usměrňovat ten proud síly sama? Egwain to nutkání cítila také, bylo jako píseň, která ji nutí do tance.
„Musíme jim důvěřovat,“ prohlásila nakonec Nyneiva důrazným šeptem. „Mat jinou šanci nemá.“
Najednou Mat zařval, hlasitě, zplna hrdla. „Muad’drin tia dar allende caba’drin rhadiem!" Prohnul se v zádech, oči měl pevně zavřené a zcela zřetelně řvaclass="underline" „Los Valdar Cuebiyari! Los! Carai an Caldazar! Al Caldazar!"
Egwain se zamračila. Naučila se dost, aby poznala starý jazyk, i když rozuměla jen pár slovům. Carai an Caldazar! Al Caldazar! „Za čest Rudého Orla! Za Rudého Orla!“ Prastarý válečný pokřik Manetherenu, státu, který zmizel za trollockých válek. Státu, který se rozkládal tam, kde nyní leželo Dvouříčí. Tolik věděla. Ale nějakým způsobem jí připadalo, že na okamžik rozumí i tomu ostatnímu, jako by význam slov byl těsně mimo dosah, a ona se musela jenom otočit, aby se to dozvěděla.
S hlasitým lupnutím praskající kůže se dýka ve zlaté pochvě utrhla od Matova opasku a vznesla se na půl sáhu nad jeho vzpínající se tělo. Rubín se třpytil a vrhal karmínové jiskry, které jako by také bojovaly proti léčení.
Mat otevřel oči a zlobně se mračil na ženy stojící kolem něho. „Mia ayende, Aes Sedai! Caballein misain ye! Inde muagdhe Aes Sedai misain ye! Mia ayende!" A pak začal ječet, řval vzteky a nebralo to konce, až se Egwain divila, kde na to bere dech.
Anaiya se rychle sehnula a vytáhla zpod stolu truhličku z nějakého tmavého kovu. Podle toho, jak ji vlekla, byla zřejmě dost těžká. Když ji položila vedle Mata a otevřela víko, mezi dva couly silnými stěnami už moc místa nezbývalo. Anaiya se sehnula znovu a vytáhla kleště, jaké by se klidně hodily do kuchyně obyčejné hospodyně. Kleštěmi opatrně, jako by to byl smrtelně jedovatý had, zachytila vznášející se dýku.
Matův křik zesílil a byl ještě zoufalejší. Rubín jasně zazářil a jeho barva teď připomínala krev.
Aes Sedai strčila dýku do skříňky a prudce zavřela víko. Když zacvaklo, slyšitelně si oddechla. „Hnusná věc,“ prohodila.
Jakmile byla dýka schována, Mat umlkl a zhroutil se, jako by se mu svaly a kosti změnily ve vodu. O chvíli později záře, obklopující Aes Sedai a stůl, pohasla.
„Hotovo,“ zachraptěla amyrlin, jako by také celou dobu křičela. „Je to hotovo.“
Některé Aes Sedai viditelně poklesly v kolenou a nejedné se na čele perlil pot. Anaiya si z rukávu vyndala obyčejný lněný kapesníček a otevřeně si otírala obličej. Bílá sestra s chladnýma očima si oťukávala líčka kouskem lugardské krajky.