„Úžasné,“ poznamenala Verin. „Že stará krev může být i dnes v někom tak silná.“ Se Serafelle daly hlavy dohromady a tiše spolu hovořily, přitom však prudce mávaly rukama.
„Je vyléčený?“ zeptala se Nyneiva. „Bude... žít?“
Mat ležel, jako by spal, ale stále byl málem na kost vyhublý. Egwain ještě nikdy neslyšela, že by léčení nevyléčilo všechno. Pokud pouhé oddělení od tě dýky nespotřebovalo všechnu sílu, kterou použily. Světlo!
„Brendas,“ řekla amyrlin, „dohlédneš na to, aby ho odnesli zpátky do jeho pokoje?“
„Jak přikazuješ, matko,“ odpověděla Aes Sedai s chladnýma očima a její pukrle bylo stejně vyrovnané, jako celé její dosavadní chování. Když odešla, aby zavolala nosiče, několik Aes Sedai odešlo s ní, včetně Anaiyy. Verin se Serafelle je následovaly a stále si cosi povídaly, ale tak velice tiše, že jim Egwain nerozuměla ani slovo.
„Je Mat v pořádku?“ chtěla vědět Nyneiva. Sheriam jen zvedla obočí.
Obrátila se k nim amyrlin. „Je mu tak dobře, jak jen může být,“ pravila chladně. „Teprve se uvidí. Nosit něco pošpiněné dotykem Shadar Logothu tak dlouho při sobě... kdo ví, jak ho to mohlo ovlivnit? Možná vůbec, možná hodně. Uvidíme. Ale pouto s dýkou je přerušeno. Teď potřebuje jen odpočívat a jíst, co se do něj vejde. Měl by to přežít.“
„Co to vlastně křičel, matko?“ zeptala se Elain, a pak rychle dodala: „Jestli se smím zeptat?“
„Rozkazoval vojákům.“ Amyrlin vrhla na mladého muže ležícího na stole zvláštní pohled. Mat se nepohnul, co se zhroutil, ale Egwain měla dojem, že přece jen dýchá lehčeji, a také hruď se mu zvedala a klesala pravidelněji. „V bitvě před dvěma tisíci lety, řekla bych. Stará krev se vrací.“
„Ale všechno to nebylo jenom o bitvě,“ poznamenala Nyneiva. „Slyšela jsem, jak říká Aes Sedai. To nebylo kvůli boji. Matko,“ dodala opožděně.
Amyrlin se na chvíli zamyslela, možná uvažovala o tom, co říci, nebo zda vůbec něco říkat. „Na chvíli,“ pravila nakonec, „Jsem si myslela, že se minulost a přítomnost spojily. Byl tady a byl tam a věděl, kdo jsme. Velel nám, abychom ho propustily.“ Znovu se odmlčela. „‚Jsem volný muž, Aes Sedai. Nejsem žádné maso pro Aes Sedai.' To říkal.“
Leana si hlasitě odfrkla a některé Aes Sedai, které tu ještě zůstaly, si cosi rozzlobeně mumlaly.
„Ale matko,“ namítla Egwain, „nemohl to myslet tak, jak to znělo. Manetheren byl přece spojencem Tar Valonu.“
„Manetheren byl spojencem, dítě,“ prohlásila amyrlin, „ale kdo se vyzná v srdci muže? Mám takový dojem, že dokonce ani on sám. Muž je zvíře, které se nejsnadněji uvazuje na vodítko, a nejhůř se na tom vodítku udržuje. Dokonce i když si je vybere sám.“
„Matko,“ ozvala se Sheriam, „je pozdě. Kuchaři budou čekat na ty, které ti pomáhaly.“
„Matko,“ zeptala se ještě nervózně Egwain, „nemohly bychom zůstat s Matem? Jestli může pořád ještě umřít...“
Amyrlin se tvářila vyrovnaně, bezvýrazně. „Vy máte své povinnosti, dítě.“
Egwain si byla jistá, že tím nemyslela mytí nádobí. „Ano, matko.“ Udělala pukrle a suknicemi se otřela o Nyneivu a Elain, které se také klaněly. Ještě se naposled podívala na Mata a pak vyšla za Sheriam z místnosti. Mat se dosud nepohnul.
19
Probuzení
Mat pomalu otevřel oči a zahleděl se na bíle omítnutý strop. Uvažoval, kde je a jak se sem dostal. Strop byl lemován umným štukem z pozlacených lístků, a matrace, kterou pod sebou cítil, byla hodně nacpaná peřím. Takže u někoho bohatého. U někoho, kdo má hodně peněz. Neměl ale nejmenší ponětí o tom, kde je, jak se sem dostal, a ještě o spoustě dalších věcí.
Něco se mu zdálo a kousky snů se mu v hlavě pořád proplétaly se vzpomínkami. Nedokázal je od sebe oddělit. Divoké útěky a rvačky, zvláštní lidé z druhé strany oceánu, cesty a portálové kameny a kousky jiných životů, příhody rovnou z kejklířských vyprávěnek, to musely být sny. Aspoň si to myslel. Ale Loial žádný sen nebyl, a to byl ogier. Hlavou mu táhly útržky hovorů, rozhovory s otcem, s přáteli a s dobře oblečeným mužem, který s ním mluvil jako otec a uděloval mu moudré rady. To bylo nejspíš skutečné. Ale všechno to byly jenom zlomky a útržky. Jenom se zmateně míhaly.
„Muad’drin tia dar allende caba’drin rhadiem," zamumlal si pro sebe. Ta slova byla jenom zvuky, ale přesto vykřísla – cosi.
Těsné řady oštěpníků se táhly na míli či víc na obě strany, a nad nimi vlály korouhve a praporce měst a menších rodů. Řeka mu zabezpečovala levý bok, napravo měl močály a slatiny. Z kopce přihlížel, jak oštěpníci bojují proti masám trolloků, kteří se snažili prorazit. Trolloků bylo desetkrát víc než lidí. Oštěpy prorážely černé trolločí brnění a sekery s bodci prosekávaly krvavé rány do lidských řad. Vzduchem se nesl křik – a řev. Slunce pálilo na bezmračné obloze a nad bojovníky se chvěl vzduch žárem. Z nepřátelských řad stále létaly šípy a pobíjely trolloky i lidi bez rozdílu. On své lučistníky odvolal, ale hrůzopáni se nestarali o nic jiného, než jak prorazit řadami lidí. Na hřebeni za ním čekala Srdcová garda na jeho rozkaz. Koně netrpělivě podupávali. Brnění na mužích i koních se ve slunci lesklo jako stříbro. Ani lidé, ani zvířata už to vedro o moc děle nevydrží.
Musejí zvítězit, nebo padnout. Byl znám jako hazardní hráč, a teď nadešla chvíle, kdy musel vrhnout kostky. – Hlasem, který se nesl nad vřavu dole, vydal rozkaz a vyhoupl se do sedla. „Pěšáci se připraví pustit jízdu dopředu!“ Jeho praporečník dojel blíž, a jak jeho rozkaz opakovali podél celé řady, nad hlavou mu vlála korouhev s rudým orlem.
Dole se oštěpníci náhle pohnuli a disciplinovaně ustoupili stranou, zúžili formace a tak otevřeli široké mezery. Mezery, do nichž se nahrnuli trolloci jako černá, odporná vlna smrti, vyrážejíce příšerný řev.
On sám tasil meč a zvedl ho nad hlavu. „Kupředu Srdcová gardo!“ Pobídl koně a ten skočil ze svahu. Za nim zaduněla kopyta koní útočících těžkooděnců. – „Kupředu!“ Na trolloky udeřil jako první, máchal mečem, a praporečník se držel těsně za ním. „Za čest Rudého Orla!“ Srdcová garda se vrhla do mezer mezi oštěpníky, rozdrtila černý příliv a zatlačila ho zpátky. – „Rudý Orel!“ Půllidé na něho vrčeli a snažili se ho zasáhnout podivně zakřivenými meči, ale on se prosekával stále hlouběji do jejich řad. Zvítězit, nebo padnout. „Manetheren!"
Když Mat zvedal ruku k čelu, třásla se mu. „Los Valdar Cuabiyari, " mumlal. Byl si téměř jistý, že ví, co to znamená – „Kupředu, Srdcová gardo,“ nebo možná „Srdcová garda postoupí," – ale to přece nebylo možné. Moirain mu řekla pár slov ze starého jazyka, a ta byla jediná, která znal. To ostatní mohla být klidně tajná mluva zlodějů.
„Zvláštní,“ řekl chraplavě. „Nejspíš to ani není starý jazyk. Jenom nějaká hatmatilka. Ta Aes Sedai je blázen. Byl to jenom sen.“
Aes Sedai. Moirain. Náhle si uvědomil, jak má kostnatou ruku a zápěstí, a zadíval se na ně. Byl nemocný. Mělo to něco společného s dýkou. S dýkou s rubínem na jílci a dávno mrtvým, pošpiněným městem nazývaným Shadar Logoth. Všechno to bylo nějak vzdálené a v mlze, nedávalo to dohromady žádný smysl, ale on věděl, že to nebyl sen. Egwain a Nyneiva ho vezly do Tar Valonu na léčení. Tolik si pamatoval.
Pokusil se posadit, ale zhroutil se zpátky, protože byl slabý jako novorozené jehňátko. S námahou se vytáhl do sedu a odhrnul vlněnou pokrývku stranou. Jeho šaty byly pryč, nejspíš v tom šatníku s vyřezávanými liánami, který stál u zdi. Pro tuto chvíli mu ale na šatech ani nezáleželo. Postavil se a překlopýtal po koberci s květinovým vzorem ke křeslu s vysokým opěradlem, kterého se zachytil. Od křesla se odrazil ke stolu, jenž měl na nohách a okrajích desky pozlacené spirály.