Místnost jasně osvětlovaly voskovice, čtyři na každém z vysokých svícnů se zrcátkem za plamínky. Větší zrcadlo viselo na stěně nad silně lakovaným stojanem s umyvadlem a džbánem na vodu. Když se do něj podíval, uviděl svůj odraz. Byl vyhublý, s propadlými tvářemi a zapadlýma očima s černými kruhy, vlasy měl propocené, ohnutý byl jako stařec nad hrobem a kymácel se jako třtina ve větru. Narovnal se, ale přílišné zlepšení to nebylo.
Na stole před jeho rukama ležel velký zakrytý podnos. Ucítil vůni jídla. Strhl látku a objevily se dva velké stříbrné džbány a mísy z tenkého zeleného porcelánu. Slyšel, že Mořský národ si za tento porcelán žádá jeho váhu ve stříbře. Čekal hovězí vývar, případně brzlíky a podobné jídlo, které se obvykle nutí invalidům. Místo toho byly na jednom talíři silné plátky hovězího s tmavou hořčicí a křenem. Na dalších byly opékané brambůrky, fazole s cibulkou, klobásy a hrách. Nakládaná zelenina a kousky žlutého sýra. Silné krajíce křupavého chleba a miska másla. V jednom džbánu bylo mléko a džbán byl zvenčí ještě orosený, v druhém bylo něco, co vonělo jako svařené víno. Dohromady toho bylo pro čtyři dospělé muže. V ústech se mu začaly sbíhat sliny a zakručelo mu v žaludku.
Nejdřív zjistím, kde to jsem. Ale stejně smotal plátek hovězího a namočil si jej do hořčice, než se odstrčil od stolu a vydal se ke třem úzkým vysokým oknům.
Okna byla zakryta dřevěnými okenicemi vyřezávanými jako krajka, ale otvory viděl, že venku je noc. Světla z ostatních oken tvořila tečky na tmavém pozadí. Na chvíli se v zoufalství sesul na bílý kámen parapetu, ale pak začal myslet.
Jeho otec vždycky říkával, že to, co přichází, lze obrátit ke svému prospěchu, jen když člověk myslí, a Abell Cauthon byl ten nejlepší koňský handlíř v celém Dvouříčí. Vždy, když to vypadalo, že někdo na Matova otce vyzrál, nakonec to dopadlo tak, že mu zůstala kratší slámka. Ne že by Abell Cauthon někdy udělal něco nečestného, ale dokonce ani lidi z Tarenského Přívozu na něj nikdy nevyzráli, a každý věděl, jací to jsou ostří hoši. A to všechno jen díky tomu, že si všechno vždycky promyslel ze všech stran.
Tar Valon. Musel to být Tar Valon. Tento pokoj se hodil do paláce. Jenom ten květovaný domanský koberec sám stál tolik, co slušný statek. Navíc si byl jist, že už není nemocný, a podle toho, co mu řekli, byl Tar Valon jeho jedinou nadějí na uzdravení. Nikdy se sice necítil skutečně nemocen, alespoň si na to nevzpomínal, dokonce ani když Verin – z oparu se vynořilo další jméno – říkala někomu poblíž, že umírá. Teď se cítil slabý jako moucha a hlad měl jako vlk, ale nějak si byl jist, že léčení již bylo dokončeno. Cítím se – celý a zdravý, to je všechno. Jsem vyléčený. Zamračil se na okenice.
Vyléčený. To znamenalo, že na něj použily jedinou sílu. Z toho pomyšlení mu naskočila husí kůže, ale věděl, že to udělaly. „Lepší než umřít,“ řekl si. Vzpomněl si na některé z příběhů, které o Aes Sedai slyšel. „Musí to být lepší než umřít. Dokonce i Nyneiva si myslela, že umřu. No, je to hotovo, a dělat si teď kvůli tomu starosti ničemu nepomůže.“ Uvědomil si, že dojedl plátek hověziny a olizuje si z prstů šťávu.
Na nejistých nohou se vrátil ke stolu. Pod ním byla zasunutá stolička. Vytáhl si ji a posadil se. Nenamáhaje se s nožem a vidličkou, stočil si další plátek masa. Jak by mohl změnit to, že je v Tar Valonu – v Bílé věži. Musí to být ona – ke svému prospěchu?
Tar Valon znamenal Aes Sedai. To rozhodně nebyl důvod zůstávat tu třeba jen o hodinu déle. Právě naopak. Co si pamatoval z doby strávené s Moirain a později s Verin, mu moc nepomáhalo. Nevzpomínal si, že by některá udělala něco skutečně hrozného, ale on se na většinu té doby nepamatoval vůbec. Stejně, ať už Aes Sedai dělaly cokoliv, dělaly to ze svých vlastních důvodů.
„A ty nejsou vždycky takové, za jaké je považuješ,“ zamumlal s ústy plnými brambor. Polkl. „Aes Sedai nikdy nelžou, ale pravda, kterou ti Aes Sedai řekne, nemusí být vždycky taková, za jakou ji pokládáš. Na to nesmím zapomenout. Nemůžu si jimi být jistý ani tehdy, když si myslím, že pravdu skutečně znám.“ Nebyl to zrovna povzbudivý závěr. Dal si do úst lžíci hrachu.
Jak tak myslel na Aes Sedai, trochu se rozpomněl na to, co o nich ví. Sedm adžah: modré, červené, zelené, hnědé, žluté, bílé a šedé. Červené adžah byly nejhorší. Až na černé, o kterých ale ty ostatní tvrdí, že neexistují. Ale červené adžah by pro něj neměly znamenat hrozbu. Ty zajímali jenom muži, kteří dokázali usměrňovat jedinou sílu.
Rand. Ať shořím, jak jsem na něj mohl zapomenout? Kde je? Je v pořádku? Lítostivě si povzdechl a natřel si máslem kousek stále ještě teplého chleba. Rád bych věděl, jestli už zešílel.
I kdyby ale znal odpověď, nemohl by udělat nic, co by Randovi pomohlo. A nebyl si ani jistý, jestli by to udělal, kdyby mohl. Rand mohl usměrňovat a Mat vyrostl na příbězích o mužích, kteří to uměli, na příbězích, které se používaly ke strašení dětí. Děsily však také dospělé, protože některé z nich byly až příliš pravdivé. Když Mat zjistil, co Rand dokáže, bylo to jako zjistit, že váš nejlepší přítel trhá mouchám křidélka a zabíjí malé děti. Jakmile jste se však jednou přiměli tomu uvěřit, bylo těžké ho nadále nazývat přítelem.
„Musím se postarat o sebe,“ řekl rozzlobeně. Obrátil džbán s vínem nad stříbrným pohárem a překvapilo ho zjištění, že je džbán prázdný. Místo toho si nalil mléko. „Egwain a Nyneiva se chtějí stát Aes Sedai.“ Nevzpomněl si na to, dokud to nevyslovil nahlas. „Rand chodí za Moirain jako pejsek a říká si Drak Znovuzrozený. Světlo ví, co má za lubem Perrin. Od tý doby, co se mu tak divně změnily oči, se chová jako blázen. Musím se o sebe postarat sám.“ Ať shořím, musím! Jsem poslední z nás, kdo je ještě duševně v pořádku. Takže je to jenom na mně.
Tar Valon. No, mělo to být nejbohatší město na světě a bylo střediskem obchodu mezi Hraničními státy a jihem, střediskem moci Aes Sedai. Mat si nemyslel, že by dokázal přimět Aes Sedai, aby si s ním zahrály. Nebo že by věřil kostkám nebo kartám, kdyby to některá udělala. Ale museli tu přece být kupci a další lidé s kapsami plnými zlata a stříbra. Město samo bude stát za pár dní jeho času. Věděl, že od chvíle, kdy opustil Dvouříčí, toho hodně procestoval, ale kromě několika matných vzpomínek na Caemlyn a Cairhien si z velkých měst nevzpomínal na nic. Vždycky chtěl vidět nějaké velké město.
„Ale ne takový, který je plný Aes Sedai,“ zabručel kysele a vyškrábal poslední hrášek. Spolykal ho a vzal si další kus masa.
Maně zauvažoval, jestli by mu Aes Sedai nenechaly alespoň ten rubín z dýky ze Shadar Logothu. Na tu dýku si vzpomínal jen velice matně, ale bylo to jako vzpomínat si na hrozné zranění. Stáhl se mu žaludek a ve spáncích mu zabušila bolest. Rubín přesto jasně viděl, byl velký jako nehet na palci a tmavý jako kapka krve a leskl se jako karmínové oko. Rozhodně na něj měl větší právo než ony, a takový rubín by doma musel stát snad tucet statků.