Nejspíš řeknou, že je taky pošpiněný. Což taky nejspíš byl. Přesto si chvíli představoval, jak rubín vymění s některými Coplinovými za jejich nejlepší pozemky. Většina členů té rodiny – od kolébky buřiči a navíc i zloději a lháři – by si zasloužila, co by se jim přihodilo, i něco horšího. Ale opravdu nevěřil, že by mu jej Aes Sedai vrátily, a rozhodně by ho netěšilo, kdyby jej musel nést až do Emondovy Role, kdyby mu jej daly. A pomyšlení na vlastnictví největšího statku ve Dvouříčí už nebylo tak lákavé jako kdysi. Kdysi to bylo jeho největší touhou, to, a pověst koňského handlíře rovnající se té otcově. Teď mu to připadalo bezvýznamné. Ubohá maličkost, když tam venku čekal celý svět.
Rozhodl se, že nejdřív najde Egwain s Nyneivou. Možná se už vzpamatovaly. Možná se vzdaly toho hloupého nápadu, že se stanou Aes Sedai. Nemyslel si, že to udělaly, ale nemohl odejít, aniž by je předtím nenavštívil. Tím, že odejde, si byl jist. Návštěva u děvčat, den na prohlídku města, možná si trochu zahraje v kostky, aby si vylepšil obsah měšce, a pak odejde někam, kde nejsou žádné Aes Sedai. Než se vrátí domů – jednou se domů vrátím. Jednou se určitě vrátím – chtěl vidět kus světa, a to bez toho, aby ho Aes Sedai nutily tancovat, jak budou pískat.
Prohlížel si podnos, že by ještě něco snědl, a zděšeně si uvědomil, že už zůstaly jen drobky chleba a sýra a trocha mastnoty na talíři. Oba džbány bylý prázdné. Užasle se podíval na své břicho. Po všem, co snědl, by měl být nacpaný k prasknutí, ale měl pocit, jako by skoro nejedl. Prsty vyškrábal poslední kousky sýra. V půli cesty k ústům mu ruka ztuhla.
Zatroubil jsem na Valerský roh. Tiše si zahvízdal kousek melodie, pak si vzpomněl na slova:
„Radši by tam měl být ten zatracenej provaz,“ zašeptal. Nechal drobky spadnout na talíř. Na chvíli se mu zase udělalo zle. Začal myslet, snažil se proniknout mlhou, která mu halila vzpomínky.
Verin přivezla Valerský roh do Tar Valonu, ale nemohl si vzpomenout, jestli ví, že na něj zadul on. Nikdy neřekla nic, co by to potvrzovalo. Tím si byl jist. Aspoň si myslel, že je. A co jestli to ví? Co jestli to vědí všechny? Pokud s ním Verin neudělala něco, o čem nevím, tak mají ten roh. Mě už nepotřebují. Ale kdo mohl říci, o čem si Aes Sedai budou myslet, že to potřebují?
„Jestli se zeptají,“ prohlásil ponuře, „tak jsem se ho nikdy ani prstem nedotkl. Jestli to vědí... Jestli to vědí, tak... tak to vyřídím, až na to dojde. Ať shořím, nemůžou ode mě nic chtít. Nemůžou!“
Ozvalo se tiché zaklepání na dveře. Mat roztřeseně vyskočil, připraven uprchnout. Pokud by tu bylo kam utéci a pokud by dokázal udělat víc než tři kroky. Ale tady nebylo kde se schovat, a on nemohl chodit.
Dveře se otevřely.
20
Návštěvy
Vstoupila žena, oblečená celá v bílém hedvábí a stříbře, zavřela za sebou dveře a opřela se o ně, aby si ho mohla prohlédnout těma nejtmavšíma očima, jaké kdy Mat viděl. Byla tak velice krásná, že málem zapomněl dýchat. Vlasy černé jako noc jí přidržovala jemně tkaná stříbrná čelenka, a i když stála, vypadala tak půvabně, jako jiné ženy při tanci. Mat měl nejasný pocit, že ji zná, ale hned ten nápad zahnal. Na takovou ženu by žádný muž nemohl zapomenout.
„Nejspíš docela ujdeš, až zase přibereš,“ řekla, „ale zatím by sis mohl něco obléknout.“
Mat na ni ještě chvíli jenom zíral. Pak si náhle uvědomil, že tu stojí nahý. S nachovou tváří se dobelhal k posteli a přehodil si přes sebe pokrývku jako plášť, a spíš upadl, než se posadil na okraj postele. „Mrzí mě to... nechtěl jsem... totiž, nečekal jsem... já... já...“ Zhluboka se nadechl. „Omlouvám se, žes mě našla takhle.“
Pořád cítil, jak mu hoří tváře. Na okamžik si přál, aby tu byl Rand, ať už se z něho stalo cokoliv, nebo dokonce Perrin, a poradili mu. Oni to se ženami vždycky uměli. Dokonce i dívky, které věděly, že Rand je téměř zasnouben s Egwain, na něj hledívaly s obdivem, a některé považovaly Perrinovy pomalé způsoby za jemné a přitažlivé. Ale ať se on sám snažil, jak chtěl, vždycky se mu ze sebe před dívkami podařilo udělat hlupáka. Právě jako teď.
„Nechodila bych za tebou takhle, Mate, jenže jsem byla tady v... v Bílé věži –“ Usmála se, jako by ji to jméno pobavilo – „z jiného důvodu a chtěla jsem vás všechny vidět.“ Mat znovu zrudl a přitáhl si pokrývku úžeji k tělu, ale ona si z něho zřejmě neutahovala. Nad labuť půvabnější doplula ke stolu. „Máš hlad. To se dalo čekat při tom, jak to ony dělají. Rozhodně musíš sníst všechno, co ti dají. Budeš překvapen, jak rychle zase přibereš a získáš sílu.“
„Pardon,“ řekl Mat nesměle, „ale neznáme se? Nechci se tě dotknout, ale připadáš mi... povědomá.“ Žena se na něho podívala, až se rozpačitě zavrtěl. Žena jako tahle očekávala, že si ji budou lidé pamatovat.
„Možná jsi mne již viděl,“ pravila nakonec. „Někde. Říkej mi Seléné.“ Lehce naklonila hlavu na stranu. Vypadalo to, jako by čekala, že pozná její jméno.
To se mu také mihlo okrajem paměti. Měl dojem, že už ho musel někde slyšet, ale nemohl si vzpomenout kdy nebo kde. „Ty jsi Aes Sedai, Seléné?“
„Ne.“ Řekla to tiše, ale překvapivě důrazně.
Poprvé, co se na ni díval, dokázal vidět víc než jen její krásu. Byla skoro tak vysoká jako on, štíhlá, a podle toho, jak se pohybovala, také silná. Jejím věkem si nebyl jist – mohla být o rok o dva starší než on, nebo možná o deset – ale líce měla hladké. Měla náhrdelník z hladkých bílých kamenů a tkaného stříbra, který jí ladil se širokým opaskem, ale prsten s Velkým hadem neměla. To ho nemělo překvapit – žádná Aes Sedai by nikdy přímo neřekla, že není Aes Sedai – ale jeho to přesto překvapilo. Bylo na ní něco – sebevědomí, jistota, že její moc se klidně vyrovná královnám, a ještě něco navíc – co si spojoval s Aes Sedai.
„Náhodou nejsi ani novicka, že ne?“ Slyšel, že novicky chodí v bílém, ale stejně mu to na ni nesedělo. Dokonce i Elain vedle ní vypadá jako služtička. Elain. Další jméno se mu vrátilo.
„To těžko,“ prohlásila Seléné se zkřivenými rty. „Řekněme, že jsem někdo, jehož zájmy se shodují s tvými. Tyhle... Aes Sedai tě chtějí využít ke svým cílům, ale myslím, že se ti to asi bude líbit. A přijmeš to. Tebe není nutné přesvědčovat, abys šel hledat slávu.“
„Využít?“ Při tom pomyšlení se mu vrátila další vzpomínka, ale týkala se Randa. Byl to Rand, koho chtěly Aes Sedai využít, ne on. Pro mě žádný zatracený využití nemají. Světlo, nemůžou mít! „Co tím myslíš? Já nejsem nikdo důležitej. Nejsem k ničemu nikomu kromě sebe. Jakou slávu?“
„Věděla jsem, že to na tebe zapůsobí. Tvoji, hlavně.“
Z jejího úsměvu se mu znovu zatočila hlava. Prohrábl si vlasy. Pokrývka mu sklouzla a on ji rychle zachytil, než mu upadne. „Teď poslouchej. Ony se o mě nezajímají.“ A co to, že jsem zatroubil na Valerský roh? „Jsem jenom obyčejnej sedlák.“ Možná si myslí, že jsem nějak ve spojení s Randem. Ne, Verin říkala... Nebyl si jist, co vlastně Verin říkala, nebo Moirain, ale byl přesvědčen, že většina Aes Sedai o Randovi neví nic. A chtěl je nechat při tom, aspoň dokud nebude dávno pryč. „Jsem prostě obyčejnej venkovan. Já chci jenom vidět kousek světa a jednou se vrátit na tátův statek.“ Co myslela tou slávou?