Ozvalo se rozhodné zaklepání a vzápětí se dveře otevřely. Mat se prudce otočil. Vstupovala amyrlin a kronikářka. Mat by je byl poznal i bez amyrlininy široké pruhované štóly a kronikářčiny úzké modré. Jednou, a pouze jednou, je už viděl, daleko od Tar Valonu, ale na dvě nejmocnější ženy mezi Aes Sedai by zapomenout nedokázal.
Amyrlin při pohledu na něj, jak tam stojí s pokrývkou na ramenou a peněženkou a pohárky na kostky v rukou, zvedla obočí. „Myslím, že tohle ještě chvíli nebudeš potřebovat, můj synu,“ podotkla suše. „Dej to zpátky a vrať se do postele, než upadneš.“
Mat zaváhal a narovnal se, ale právě v té chvíli se mu podlomila kolena, a navíc na něho hleděly obě Aes Sedai, tmavé a modré oči, jako by si přečetly každou jeho vzpurnou myšlenku. Udělal tedy, co mu řekly, a pokrývku si u těla držel oběma rukama. Ležel rovný jako prkno a nebyl si jíst, co jiného by mohl udělat.
„Jak se cítíš?“ zeptala se rázně amyrlin, když mu kladla ruku na čelo. Matovi naskočila husí kůže. Dělala něco s jedinou silou, nebo stačil pouhý dotyk Aes Sedai, aby ho zamrazilo?
„Je mi dobře,“ řekl jí. „No, vlastně můžu hned vyrazit. Jenom mě nechte se rozloučit s Egwain a Nyneivou, a přestanu vás otravovat. Chci říct, že odejdu... ehm, matko.“ Moirain a Verin zřejmě nijak zvlášť nezáleželo na jeho mluvě, ale tohle byla koneckonců amyrlin.
„Nesmysl,“ prohlásila amyrlin. Přitáhla si křeslo blíž k lůžku, posadila se a obrátila se na Leanu. „Muži jaksi vždycky odmítají přiznat, že jim není dobře, dokud nejsou tak nemocní, že s nimi potom mají ženy dvakrát tolik práce. Pak prohlašují, že je jim lépe, příliš brzy, a výsledek je stejný.“
Kronikářka se zadívala na Mata a kývla. „Ano, matko, i když tenhle nemůže tvrdit, že je mu dobře, když skoro nedokáže stát. Aspoň že snědl všechno, co tu bylo.“
„Překvapilo by mě, kdyby nechal dost drobků i pro sýkorku. A jestli se nemýlím, tak má pořád hlad.“
„Můžu někoho poslat pro koláč, matko. Nebo nějaké sušenky.“
„Ne. Myslím, že zatím snědl tolik, kolik v sobě udrží. Kdyby to všechno vyzvrátil, rozhodně by mu to neprospělo.“
Mat se zamračil. Měl pocit, že když onemocníte, stanete se pro ženy neviditelní, pokud náhodou nemluví přímo s vámi. A pak vám na věku uberou přinejmenším deset let. Nyneiva, jeho matka, sestry, amyrlin, všechny to dělaly.
„Vůbec nemám hlad,“ prohlásil tedy. „Je mi dobře. Jestli mě necháte se oblíknout, ukážu vám, že je to pravda. Zmizím dřív, než si to uvědomíte.“ Teď se na něho dívaly obě ženy. Mat si odkašlal. „Ehm... matko.“
Amyrlin si odfrkla. „Snědl jsi jídla, že by to stačilo pro pět lidí, a tolik teď budeš ještě hezkých pár dní jíst aspoň třikrát nebo čtyřikrát denně, jinak umřeš hladem. Právě jsi byl vyléčen ze spojení se zlem, které v Aridholu zabilo všechny muže, ženy a děti do jednoho, a za těch skoro dva tisíce let, kdy čekalo, až ho vyhmátneš, nijak nezesláblo. Zabíjelo tě stejně jistě, jako zabíjelo je. To není jako když ti zaskočí rybí kostička, chlapče. Skoro jsme tě zabily, když jsme se tě snažily zachránit.“
„Nemám hlad,“ trval na svém Mat. Hlasitě mu zakručelo v žaludku, což ho obvinilo ze lži.
„Měla jsem tě přečteného, hned jak jsem tě uviděla,“ prohodila amyrlin. „Už tenkrát jsem věděla, že se budeš cukat jako polekaný rybařík, jestli budeš mít pocit, že se tě někdo snaží zadržet. Ještě že jsem podnikla vhodná opatření.“
Ostražitě se na ni zadíval. „Opatření?“ Ony se zase dívaly na něho a byly smrtelně vážné. Mat měl pocit, jako by ho jejich pohledy přibodávaly k posteli.
„Tvoje jméno a popis jsou na cestě ke všem strážným na mostech,“ řekla amyrlin, „a správcům přístavů. Nebudu se tě snažit udržet ve Věži, ale Tar Valon neopustíš, dokud nebudeš v pořádku. Kdyby ses pokusil skrýt ve městě, hlad tě nakonec vyžene ven, a pokud ne, my si tě včas najdeme, než zemřeš.“
„Proč mě tu tolik chcete udržet?“ chtěl vědět Mat. Uslyšel Seléné. Chtějí tě využít. „Proč by vám mělo záležet na tom, jestli umřu hladem nebo ne? Já se umím nakrmit sám.“
Amyrlin se poněkud pousmála, ale vesele to nevypadalo. „Se dvěma stříbrnými markami a hrstkou měďáků, můj synu? S těmi kostkami bys opravdu musel mít štěstí, aby sis koupil dost jídla, kolik budeš v příštích dnech potřebovat. My neléčíme lidi, abychom je pak nechaly promarnit naši námahu tím, že zemřou, když ještě potřebují naši péči. Navíc možná budeš potřebovat další léčení.“
„Další? Říkalas, že jste mě vyléčily. Proč bych potřeboval další léčení?“
„Milý synu, tu dýku jsi u sebe měl celé měsíce. Myslím, že jsme z tebe dostaly i tu nejmenší stopu, ale kdyby nám unikl jenom kousíček, mohlo by to pořád být smrtící. A kdo ví, jaký vliv na tebe mohlo tak dlouhé držení mít? Za půl roku, možná za rok, si můžeš přát, abys měl po ruce Aes Sedai, která by tě znovu vyléčila.“
„Chcete, abych tu zůstal celej rok?“ zeptal se Mat nevěřícně a hodně nahlas. Leana přešlápla a ostře se na něho zadívala, ale amyrlin se stále tvářila nepohnutě.
„Možná ne tak dlouho, synu. Ale dost dlouho, abychom si mohly být jisté. Ty přece chceš to samé. Copak bys vyplul v člunu na vodu, kdybys nevěděl jistě, jestli je dobře utěsněný, nebo jestli náhodou nemá nahnilý kýl?“
„Já toho o člunech moc nevím,“ zavrčel Mat. Mohla to být pravda. Aes Sedai nikdy nelžou, ale pro něho v tom bylo příliš mnoho kdyby a možná. „Už jsem dlouho pryč z domu, matko. Táta s mámou si nejspíš myslí, že jsem mrtvej.“
„Jestli chceš, napiš jim dopis. Zařídím, aby jej poslali do Emondovy Role."
Mat čekal ještě na něco víc, ale amyrlin už nic dalšího neřekla. „Děkuju, matko.“ Krátce se zasmál. „Jenom se divím, že mě táta nepřišel hledat. Je to ten druh chlapa, co by to moh udělat.“ Nebyl si jist, ale měl dojem, že než amyrlin odpověděla, chviličku váhala.
„Přišel. Leana s ním mluvila.“
Kronikářka se hned chopila slova. „Tehdy jsme nevěděli, kde jsi, Mate. To jsem mu taky řekla, a tak odešel, než začalo sněžit. Dala jsem mu trochu zlata, aby se mohl snáze vrátit domů.“
„Nepochybně,“ dodala amyrlin, „ho zpráva od tebe velice potěší. A tvoji matku určitě taky. Až ten dopis napíšeš, dej mi jej, a já to zařídím.“
Řekly mu to, ale musel se zeptat. A o Randově tátovi se nezmínily. Možná si myslely, že mi na něm nezáleží, možná... Ať shořím, já nevím. Kdo ví, u Aes Sedai? „Jel jsem s přítelem, matko. Randem al’Thorem. Určitě si na něj vzpomínáš. Nevíš, jestli je v pořádku? Sázím se, že jeho táta si taky dělá starosti.“
„Pokud vím,“ odvětila amyrlin hladce, „tak je docela v pořádku, ale kdo ví? Viděla jsem ho jednou, tenkrát s tebou, ve Fal Daře.“ Obrátila se ke kronikářce. „Možná by mu prospěl kousek koláče, Leano. A něco na krk, jestli bude pořád tolik mluvit. Zařídíš, aby mu sem něco přinesli?“
Vysoká Aes Sedai odešla s tichým: „Jak přikazuješ, matko.“
Když se amyrlin obrátila zpátky k Matovi, usmívala se, ale oči měla jako modrý led. „O některých věcech je pro tebe nebezpečné mluvit, dokonce i před Leanou. A to, že moc mluvili, zabilo víc lidí než krupobití.“
„Nebezpečný, matko?“ Náhle mu vyschlo v ústech, ale odolal nutkání olíznout si rty. Světlo, kolik toho o Randovi ví? Kdyby jenom Moirain pořád nedělala se vším tolik tajností. „Matko, já ani o ničem nebezpečným nevím. A na to, co vím, si ani pořádně nevzpomínám.“