„Co si pamatuješ o Valerském rohu?“
„Co je to za roh, matko?“
Postavila se a naklonila se nad něj tak rychle, že ji málem neviděl se pohnout. „Budeš si se mnou zahrávat, chlapče, a já zařídím, že budeš plakat a volat svoji mámu. Já na takové hrátky nemám čas, a ty taky ne. A teď, vzpomínáš – si?“
Mat si přitiskl pokrývku k tělu a musel polknout, než ze sebe vypraviclass="underline" „Vzpomínám, matko.“
Amyrlin se uvolnila, i když jen trošičku, a Mat stísněně pokrčil rameny. Měl pocit, jako by mu právě dovolila vstát z popravčího špalku.
„Dobře. To je dobře, Mate.“ Amyrlin se znovu posadila a prohlížela si ho. „Víš, že jsi teď s rohem spojen?“ Mat tiše zopakoval „spojen“ a zděšeně přikývl. „Nemyslela jsem, že to budeš vědět. Tys první zadul na roh poté, co byl nalezen. Pro tebe teď povolá mrtvé hrdiny z hrobů. Pro všechny ostatní je to jenom roh – dokud jsi naživu ty.“
Mat se zhluboka nadechl. „Dokud jsem naživu,“ řekl otupěle a amyrlin kývla. „Mohlas mě nechat umřít.“ Amyrlin znovu kývla. „Pak bys na něj mohla nechat zatroubit, koho bys chtěla, a roh by pak pracoval pro něho.“ Další přikývnutí. „Krev a popel! Ty chceš, abych na něj pro tebe zatroubil. Až přijde Poslední bitva, chceš, abych já povolal hrdiny z hrobu, aby za tebe bojovali proti Temnému. Krev a zatracenej popel!“
Amyrlin se loktem opřela o lenoch křesla a podepřela si bradu. Ani na okamžik z něho nespouštěla oči. „Líbila by se ti ta druhá možnost?“
Mat se zamračil a rozpomněl se, co to je. Kdyby na roh zatroubil někdo jiný... „Chceš, abych na roh zatroubil? Tak na něj zatroubím. Nikdy jsem přece neřekl, že to neudělám, ne?“
Amyrlin si vyčerpaně povzdechla. „Připomínáš mi mého strýčka Huana. Toho taky nikdo nedokázal zadržet. Taky moc rád hrál hazardní hry a mnohem raději se bavil, než pracoval. Zemřel, když vytahoval děti z hořícího domu. Dokud byl někdo uvnitř, pořád se tam vracel. Jsi jako on, Mate? Budeš tam, až budou plameny šlehat nejvýš?“
Nedokázal se jí podívat do očí. Nervózně popotahoval za pokrývku a zrak upíral na své prsty. „Já nejsem žádnej hrdina. Udělám, co budu muset, ale nejsem hrdina.“
„Většina z těch, kterým říkáme hrdinové, dělali jenom to, co museli. Asi to bude muset stačit. Prozatím. Kromě se mnou se nesmíš o rohu s nikým bavit, můj synu. Ani o svém spojení s ním.“
Prozatím? pomyslel si Mat. To je taky zatraceně všechno, co dostaneš, teď i potom. „Zatraceně, nechtěl jsem to povídat kaž –“ Amyrlin zvedla obočí a on se rychle sebral. „Nechtěl jsem to nikomu povědět. Přál bych si, aby to nikdo nevěděl. Proč to chceš uchovat v tajnosti? Copak ty svým Aes Sedai nevěříš?“
Dlouhou dobu si myslel, že zašel příliš daleko. Amyrlinin výraz ztvrdl a pohledem by mohla štípat dříví.
„Pokud bych to mohla zařídit tak, abychom o tom věděli jen my dva,“ řekla chladně, „udělala bych to. Čím víc lidí o něčem ví, tím větší je šance, že to někdo prozradí, i když třeba nechtě. Většina světa si myslí, že Valerský roh je jenom pověst, a ti, kteří vědí pravdu, si pořád myslí, že jej musí najít některý z hledačů. Ale Shayol Ghul ví, že byl již nalezen, a to znamená, že to vědí aspoň někteří z temných druhů. Ti ale nevědí, kde je, a jestli na nás Světlo svítí, nevědí, žes na něj zatroubil ty. Opravdu chceš, aby po tobě šli temní druzi? Půllidé, nebo nějací jiní zplozenci Stínu? Oni chtějí roh. To ti musí být jasné. Pro Stín bude fungovat stejně jako pro Světlo. Ale jestli má fungovat pro ně, musejí dostat i tebe, nebo tě zabít. Chceš tohle riskovat?“
Mat zatoužil po další pokrývce, a možná i hodně nacpané peřině. V místnosti jako by se náhle velice ochladilo. „Chceš mi snad říct, že temní druzi si pro mě můžou přijít i sem? Myslel jsem, že Bílá věž dokáže temný druhy zahnat.“ Vzpomněl si, co Seléné říkala o černých adžah, a napadlo ho, co by na to asi řekla amyrlin.
„To je dobrý důvod, abys zůstal, nemyslíš?“ Vstala a uhladila si suknice. „Odpočívej, můj synu. Brzy ti bude mnohem lépe. Odpočívej.“ Tiše za sebou zavřela dveře.
Mat dlouhou dobu jenom zíral do stropu. Skoro si nevšiml, když mu služebná přinesla závin a další džbán mléka a při odchodu odnesla podnos s prázdnými talíři. Když ucítil vůni teplých jablek a koření, zakručelo mu v břiše, ale to také nevnímal. Amyrlin si myslela, že ho má jako ovci v košáru. A Seléné... Kdo to, pro Světlo, je? Co chce? Seléné měla v některých věcech úplnou pravdu. Ale amyrlin mu řekla, že ho chce využít a jak. Jistým způsobem. V tom, co řekla, bylo příliš mnoho děr, aby mu to stačilo, příliš mnoho děr, kterými mohla prostrčit něco smrtelně nebezpečného. Amyrlin něco chtěla, Seléné něco chtěla, a on byl lanem, kterým se mezi sebou přetahovaly. Napadlo ho, že by raději čelil trollokům, než se dostat mezi ty dvě.
Musel přece existovat nějaký způsob, jak uniknout z Tar Valonu, způsob, jak uniknout z dosahu jich obou. Jakmile by se dostal za řeku, mohl by vyklouznout z rukou Aes Sedai, Seléné i temných druhů. Tím si byl jist. Nějaký způsob musel existovat. Musel to jenom promyslet ze všech stran.
Závin na stole chladl.
21
Svět snů
Egwain si cestou nejasně osvětlenou chodbou utírala ruce do ručníku. Už dvakrát si je umývala, ale pořád měla pocit, že je má mastné. Nikdy by ji nenapadlo, že je na světě tolik hrnců. A dneska byl den, kdy se peklo, takže bylo třeba vytahat z pecí vědra popele. A vyčistit krby. A stoly se musely vydrhnout doběla jemným pískem a podlahy se myly pěkně na kolenou. Bílé šaty měla celé od popela a mastné špíny. Bolelo ji v kříži a chtěla jít do postele, ale do kuchyně za nimi přišla Verin, zdánlivě aby si odnesla jídlo do pokoje, ale cestou jí pošeptala, že ji má přijít navštívit.
Verin měla pokoje nad knihovnou v chodbách, které používalo jenom pár dalších hnědých sester. Tady byl v chodbách zatuchlý vzduch, jako by ženy, které tu bydlely, měly příliš mnoho práce s jinými věcmi, než aby ještě stačily honit sloužící, aby tu častěji uklízeli, a chodby se navíc divně kroutily a zatáčely a občas znenadání stoupaly či klesaly. – Nástěnných koberců tu bylo pomálu a jejich barvy byly vybledlé, zřejmě také nebyly čištěny příliš často, jako všechno tady. Mnoho lamp ani nebylo zapáleno, takže většinou bylo v chodbě dost šero. Egwain měla dojem, že ji má jenom sama pro sebe, jen vepředu se mihlo cosi bílého. Možná novicka nebo služka spěchající za nějakým úkolem. Boty jí klapaly na holých černobílých dlaždicích, až se tvořila ozvěna. Nebylo to příhodné místo, aby si tu člověk vzpomněl na černé adžah.
Našla přesně to, co jí Verin řekla, že má hledat. Tmavé dveře na vrcholku stoupání vedle zaprášeného nástěnného koberce zobrazujícího krále sedícího na koni, jak přijímá kapitulaci od jiného krále. Verin jí řekla jejich jména – oba zemřeli dávno předtím, než se narodil Artuš Jestřábí křídlo. Verin zřejmě tyhle věci vždycky věděla – jenže Egwain si na ně nedokázala vzpomenout, ani na dávno zmizelé země, kterým vládli. Ona viděla jenom koberec, který odpovídal Verininu popisu.
Kromě zvuků jejích vlastních kroků byly chodby ještě pustější než předtím, a mnohem hrozivější. Zaťukala na dveře, a jakmile se ozvalo nepřítomné: „Kdo je to? Dále,“ rychle vstoupila.
Když se ocitla v pokoji, ztuhla a vytřeštila oči. Stěny byly lemovány kolem dokola policemi, až na dveře, které zřejmě vedly do vnitřních pokojů, pověšené mapy, občas i v několika vrstvách, a někdy zřejmě zobrazující hvězdnou oblohu. Poznala jména některých souhvězdí – Oráč a Žebřiňák, Lukostřelec a Pět sester – ale další neznala. Skoro každá rovná plocha byla pokryta knihami, papíry a svitky, a mezi hromádkami a občas i na nich byly rozloženy různé zvláštní předměty. Podivně tvarované kousky skla či kovů, propojené koule a trubičky, kruhy držené uvnitř jiných kruhů, to všechno stálo mezi kostmi a lebkami všech možných tvarů. Cosi, co vypadalo jako vycpaná hnědá sova o velikosti Egwaininy dlaně, stálo na něčem, co připomínalo vybělenou ještěří lebku, což byl ale nesmysl, protože ta lebka byla delší než paže a měla zahnuté zuby dlouhé jako Egwaininy prsty. Ledabyle tu byly rozestavěny svícny, takže jasné světlo střídaly stíny, a někdy málem hrozilo, že od plamenů chytnou papíry. Sova na Egwain zamrkala a dívka nadskočila.