1
Čekání
Kolo času se otáčí, věky přicházejí a odcházejí a zanechávají vzpomínky, které se stávají pověstmi. Pověsti vyblednou do mýtů, a dokonce i mýty jsou dávno zapomenuty, když věk, který je zrodil, přijde znovu. V jednom věku, některými nazývaném třetím, věkem, který teprve přijde, věkem dávno minulým, se v pohoří Oparů zvedl vítr. Ten vítr nebyl začátek, neboť otáčení kola nemá začátek ani konec. Ale byl to nějaký začátek.
Vítr dul údolími, údolími modrými, jak ve vzduchu ještě visela ranní mlha. V některých údolích se zelenaly jehličnany, jiná byla holá, brzy tu však měla vyrašit tráva a květiny. Vítr vyl mezi polozasypanými troskami a kolem rozpadlých památníků, jež byly všechny zapomenuty stejně jako ti, kdo je postavili. Vítr sténal v průsmycích, zvětralých výsecích mezi štíty se sněhovými čepicemi, které nikdy neroztávaly. Kolem vrcholků hor visela hustá mračna, až sníh a bílá oblaka splývaly.
V nížině již bylo po zimě, ale tady, vysoko v horách, se ještě chvíli udrží, horská úbočí byla stále ještě pokryta velkými bílými pásy. Jen na neopadavých stromech stále drželo listí či jehličí. Všechny ostatní větve byly holé, hnědé či šedé, na pozadí skal a zatím neprobuzené hlíny. Kromě ostrého hvízdání větru na sněhu a kamení se neozýval jediný zvuk. Země jako by čekala. Čekala, až něco vyrazí.
Perrin Aybara, sedící na koni v háji kalin a borovic, se zachvěl a přitáhl si kožišinou podšitý plášť těsněji k tělu, co nejtěsněji mohl s dlouhým lukem v ruce a velkou sekerou s půlměsíčnou čepelí u pasu. Byla to dobrá sekera z chladné oceli. Perrin tahal měchy v den, kdy ji pantáta Luhhan vyrobil. Vítr ho zatahal za plášť, strhl mu z hustých kudrn kapuci a profoukl mu oděvem. Perrin zavrtěl prsty na nohou, aby si je trochu ohřál, a poposedl v sedle s vysokými rozsochami, ale chlad mu právě teď starosti nedělal. Prohlížel si svých pět společníků a uvažoval, jestli to také cítili. Ne to čekání, kvůli kterému sem byli posláni, ale něco víc.
Tanečník, jeho kůň, přešlápl a pohodil hlavou. Pojmenoval šedáka podle jeho rychlého kroku, ale teď Tanečník zřejmě vycítil jezdcovo podráždění a netrpělivost. Už mě všechno tohle čekání unavuje, všechno tohle posedávání, zatímco Moirain nás tu udržuje v napětí jako tětivy. Ať všechny Aes Sedai shoří! Kdy to skončí?
Bez přemýšlení zavětřil. Ve větru převládal pach koní a lidí a lidského potu. Mezi stromy nedávno proběhl králík poháněný strachem, ale liška, která šla po jeho stopě, ho nechytila. Perrin si uvědomil, co dělá, a přestal. Člověk by řekl, že při tak silném větru budu mít ucpaný nos. Málem si přál, aby tomu tak bylo. A Moirain s tím taky nenechám nic udělat.
Cosi ucítil. Odmítl si to připustit. Ani svým společníkům se o svých pocitech nezmínil.
Pět mužů, kteří byli s ním, sedělo v sedlech, krátké jezdecké luky měli připravené a pátrali po obloze stejně jako po řídce zalesněných stráních dole. Vítr, povlávající jejich plášti jako praporci, jim zřejmě nevadil. Každý muž měl na ramenou v plášti otvor a jím měl prostrčen jílec obouručního meče. Při pohledu na jejich holé hlavy, vyholené až na pramen na temeni, byla Perrinovi ještě větší zima. Pro ně bylo tohle počasí již začínajícím jarem. Veškerou měkkost z nich vyhnalo tvrdší prostředí, než jaké kdy Perrin zažil. Byli to Shienarci z Hraničních států podél Velké Morny, kde mohlo každou noc dojít ke vpádu trolloků, a dokonce i kupci a sedláci tam nosili meče a luky. A tihle muži nebyli žádní sedláci, tihle byli vojáky skoro od kolébky.
Perrin občas hloubal nad způsobem, jakým mu vzdávali úctu a následovali jeho vedení. Bylo to, jako by si mysleli, že má nějaká zvláštní práva, nějaké znalosti, které jim byly upřeny. Nebo to je možná mými přáteli, pomyslel si hořce. Nebyli tak vysocí jako on, ani tak mohutně stavění – po letech učení u mistra kovářského měl Perrin paže a ramena jako dva normálně rostlí muži – ale on se začal každý den holit, aby si z něj aspoň přestali utahovat kvůli jeho mládí. Byly to sice přátelské žerty, ale přesto žerty. Nechtěl, aby se mu zase smáli jen proto, že má nějaké tušení.
Perrin si náhle uvědomil, že by měl také dávat pozor. Zkontroloval si šíp nasazený na tětivě dlouhého luku a zadíval se do údolí vedoucího k západu. Kotlina se směrem dolů rozšiřovala a země byla posetá širokými klikatými stuhami sněhu, který tu zbyl po zimě. Většina roztroušených stromů měla stále ještě holé větve, ale na svazích i na dně údolí rostlo také dost vždyzelenů – borovic, kalin, jedlí a horských cesmín, dokonce i několik vysokánských sekvojí – poskytujíce tak vhodný úkryt každému, kdo věděl, jak toho využít. Nikdo, kdo by tu neměl nějaký zvláštní cíl, by tam však nebyl. Doly byly příliš daleko na jih a dokonce ještě dál na sever. Většina lidí si navíc myslela, že pohoří Oparů je prokleté, a jen málokdo, kdo se mu mohl vyhnout, by tam šel. Perrinovi se oči leskly jako leštěné zlato.
Ten nepříjemný pocit, který měl, ještě zesílil. Ne!
Podráždění si mohl nevšímat, ale ten pocit očekávání tam byl pořád. Jako by vrávoral na okraji srázu. Jako by se všechno kymácelo. Napadlo ho, jestli v horách kolem nich snad neleží něco nepříjemného. Možná existoval způsob, jak se přesvědčit. Na takovýchto místech, kam lidé přicházívali jen zřídka, bývali téměř vždy vlci. Perrin tu myšlenku zahnal dřív, než vlastně měla čas se pořádně utvořit. Lepší nebýt si jistý. Lepší než to. Vlků nebylo moc, ale měli zvědy. Pokud tam něco bylo, zvědové by to našli. Tohle je prostředí, kde žiju já. A já se starám o své věci, ať se oni starají o svoje.
Dohlédl dál než ostatní, takže jezdce přijíždějícího směrem od Tarabonu zahlédl první. I pro něho však byl jezdec jen jasnou barevnou skvrnkou na koni, když v dálce projížděl mezi stromy. Občas byl vidět, občas zmizel. Strakatý kůň, řekl si. A právě včas! Otevřel ústa, aby ji ohlásil – bude to žena, každý jezdec před ní byl – když náhle Masema zamumlaclass="underline" „Krkavec!“ Znělo to jako nadávka.
Perrin prudce zvedl hlavu. Nad vrcholky stromů, ani ne o sto kroků dál, kroužil velký černý pták. Jeho kořistí mohla být zdechlina na sněhu či nějaké menší zvíře, ale Perrin to nehodlal riskovat. Pták si jich zatím zřejmě nevšiml, ale blížící se jezdec bude brzy na dohled. Jak Perrin krkavce zahlédl, zvedl luk a natáhl tětivu – opeření měl až u ucha – a pustil, vše jediným plavným pohybem. Jen matně si uvědomoval pleskání tětiv okolo, ale pozornost cele věnoval černému opeřenci.
Ten se náhle zřítil dolů v oblaku půlnočního peří, jak si ho našel Perrinův šíp, a dva další prolétly místem, kde byl ještě před chviličkou. Se zpola nataženými luky se ostatní Shienarci rozhlíželi po obloze, jestli nenajdou další krkavce.
„Musí se hlásit,“ ozval se tiše Perrin, „nebo... on... vidí, co oni?“ Nechtěl, aby to někdo zaslechl, ale Ragan, nejmladší ze Shienarců, jen o deset let starší než Perrin, nasadil na tětivu další šíp a odpověděl.
„Musí se hlásit. – Obvykle půlčlověku.“ V Hraničních státech byla na krkavce vypsána odměna. Tam nikdo neriskoval, aby považoval krkavce jen za ptáka. „Světlo, kdyby Zhouba srdce viděl, co vidí krkavci, byli bychom všichni mrtví dávno předtím, než bychom dorazili k horám.“ Ragan mluvil klidně. Pro shienarského vojáka to byl každodenní chleba.