„Odpusť, Verin Sedai, ale jestli tohle, –“ Egwain ukázala na čáry v prachu – „nemá nic společného se snílky, tak proč mi o tom vykládáš?“
Verin na ni zírala, jako by byla schválně natvrdlá. „Nic? Ovšemže to s tím má něco společného, dítě. Totiž – kromě Stvořitele a Temného existuje ještě třetí konstanta. Existuje svět, který leží uvnitř každého z ostatních zároveň. Nebo je možná obklopuje. Pisatelé ve věku pověstí ho nazývali Tel’aran’rhiod, ‚neviděný svět'. Nebo možná ‚svět snů' je lepší překlad. Mnoho lidí – obyčejných lidí, kteří neumějí usměrňovat – občas zahlédnou Tel’aran’rhiod ve svých snech. Ale snílek, dítě – pravý snílek – ten může do Tel’aran’rhiodu vstoupit.“
Egwain se pokusila polknout, ale měla v krku knedlík, který jí v tom zabránil. Vstoupit do něj? „Já... já si nemyslím, že jsem snílek, Verin Sedai. Anaiya Sedai dělala zkoušky –“
Verin ji umlčela. „– a neprokázala nic, co by ukazovalo jedním nebo druhým směrem. A Anaiya stále věří, že bys jím být mohla."
„Předpokládám, že to nakonec zjistím,“ zamumlala Egwain. Světlo, chci jím přece být, ne? Chci se učit! Chci všechno.
„Ty nemáš času nazbyt, dítě. Amyrlin tobě s Nyneivou svěřila ohromný úkol. Musíš použít všechno, co by ti mohlo pomoci.“ Verin ze změti na stole vylovila krabičku z červeného dřeva. Krabička byla dost velká, aby se do ní vešly papíry, ale když Aes Sedai pootevřela jen na škvírku víko, vytáhla odtamtud prsten vyřezaný z nějakého kamene. Prsten byl posetý tečkami modré, hnědé a červené barvy a byl příliš velký, aby se dal nosit na prstě. „Na, dítě.“
Egwain posunula nějaké papíry, aby si jej mohla vzít, a oči se jí překvapením rozšířily. Prsten opravdu vypadal jako z kamene, ale na omak byl tvrdší než ocel a těžší než olovo. A byl zkroucený, takže když jela prstem po jedné hraně, objela vlastně celý kroužek dvakrát, zvenku stejně jako zevnitř. Měl ve skutečnosti jenom jednu hranu. Dvakrát po ní přejela prstem, jen aby se ujistila, že je tomu opravdu tak.
„Corianin Nedeal,“ vykládala Verin, „vlastnila tento ter’angrial většinu života. Teď ho budeš mít ty.“
Egwain prsten málem upustila. Ter’angrial? Já mám mít ter’angrial?
Verin si jejího úžasu nevšímala. „Podle ní to usnadňuje průchod do Tel’aran’rhiodu. Tvrdila, že pro ty bez nadání funguje stejně jako pro Aes Sedai, pokud se jej dotýkáš ve spánku. Samozřejmě tu jsou jistá nebezpečí. Tel’aran’rhiod není jako jiné sny. Co se tam stane, může být skutečné. Opravdu se tam ocitneš, není to, jako by ses na něj jenom dívala.“ Ohrnula si rukáv a ukázala Egwain blednoucí jizvu na předloktí. „Jednou, před mnoha lety, jsem to zkusila sama. Anaiyno léčení nefungovalo tak dobře, jak by mělo. Na to nesmíš zapomenout.“ Aes Sedai si zase shrnula rukáv přes jizvu.
„Budu opatrná, Verin Sedai.“ Skutečný? Moje sny jsou už tak dost hrozné. Nechci žádné sny, které zanechávají jizvy! Dám ho do pytlíku a ten strčím někam na dno skříně a nechám ho tam. Udělám – Ale chtěla se učit. Chtěla se stát Aes Sedai, a žádná Aes Sedai nebyla snílkem už skoro pět set let. „Budu velice opatrná.“ Zasunula prsten do měšce a zatáhla šňůrky. Pak zvedla papíry, které jí Verin dala.
„Nezapomínej, že jej musíš mít schovaný, dítě. Žádná novicka, dokonce ani přijatá, by neměla mít u sebe něco takového. Ale tobě by mohl pomoci. Tak jej měj schovaný.“
„Ano, Verin Sedai.“ Vzpomněla si na Verininu jizvu a skoro si přála, aby přišla jiná Aes Sedai a hned jí prsten sebrala.
„Dobrá, dítě. A teď zmiz. Připozdívá se a ty musíš ráno brzy vstávat, abys mohla pomoci se snídaní. Hezky se vyspi.“
Verin ještě dlouho jen tak seděla a dívala se na dveře, které se za Egwain zavřely. Sovička za ní tiše zahoukala. Verin si přitáhla červenou skříňku, otevřela víko dokořán a zamračila se na to, co ji vyplňovalo málem po okraj.
Stránka za stránkou, popsané pečlivou rukou, na nichž černý inkoust po téměř pěti stech letech již dost vybledl. Poznámky Corianin Nedeal, všechno, co zjistila za padesát let studia onoho zvláštního ter’angrialu. Pěkná tajnůstkářka, ta Corianin. Větší část svých znalostí nesdělila nikomu a svěřila je pouze těmto papírům. Jedině díky náhodě a tomu, že se s oblibou hrabala ve starých papírech v knihovně, je Verin získala. Pokud věděla, žádná Aes Sedai o tom ter’angrialu nevěděla. Corianin se podařilo vymazat jeho existenci ze záznamů.
Znovu uvážila, zda má rukopis spálit, nebo ho dát Egwain. Ale zničit vědomosti, jakékoliv vědomosti, bylo pro ni tou nejhorší věcí, jakou si uměla představit. A pro jiné... Ne. Nejlepší bude nechat všechno při starém. Co se má stát, stane se. Zase víko zavřela. Tak kam jsem dala tu stránku?
Zamračila se a začala mezi hromádkami knih a papírů hledat kožené pouzdro. Na Egwain už zapomněla.
22
Cena za prsten
Egwain ušla jenom kousek od Verininých pokojů, když ji potkala Sheriam. Správkyně novicek se zaneprázdněné mračila.
„Kdyby si někdo nevzpomněl, že s tebou mluvila Verin, tak jsem tě nenašla.“ Aes Sedai mluvila mírně podrážděně. „Tak pojď, dítě. Jenom všechno zdržuješ! Co to máš za papíry?“
Egwain je stiskla pevněji. Snažila se mluvit poddajně a uctivě. „Verin Sedai si myslí, že bych si je měla prostudovat, Aes Sedai.“ Co by dělala, kdyby ji Sheriam požádala, aby jí je ukázala? Jaký důvod k odmítnutí by uvedla, jak by vysvětlila, že na těch stránkách je všechno o třinácti ženách z černého adžah a ter’angrialech, které ukradly?
Ale Sheriam zřejmě na papíry úplně zapomněla ve chvíli, kdy se zeptala. „Zapomeň na to. Je po tobě velká sháňka a všichni ostatní čekají.“ Vzala Egwain za loket a přiměla ji vykročit rychleji.
„Sháňka, Sheriam Sedai? Čekají na co?“
Sheriam se na ni podrážděně podívala. „Copak jsi zapomněla, že máš být přijata? Až přijdeš zítra do mé pracovny, budeš mít prsten, i když pochybuji, že ti to příliš pomůže.“
Egwain se chtěla zastavit, ale Aes Sedai ji táhla dál a zabočila na úzké schodiště, které se stáčelo mezi zdmi knihovny. „Dneska v noci? Už? Ale mně se chce hrozně spát, Aes Sedai, a jsem špinavá, a... Myslela jsem, že to bude až za pár dní. Abych se připravila. Abych se mohla připravit.“
„Hodina nečeká na žádnou ženu,“ řekla Sheriam. „Kolo tká, jak si kolo přeje, kdy si kolo přeje. Kromě toho, jak by ses chtěla připravit? Už víš všechno, co potřebuješ vědět. Víc, než věděla tvoje přítelkyně Nyneiva.“ Strčila Egwain do maličkých dvířek u paty schodiště a protáhla ji další chodbou k rampě stáčející se dolů.
„Poslouchala jsem při výuce,“ namítala Egwain, „a pamatuju si to, ale... nemohla bych se aspoň přes noc vyspat?“ Točitá rampa jako by neměla konce.
„Amyrlinin stolec rozhodl, že nemá smysl čekat.“ Sheriam se na Egwain podívala úkosem. „Její slova byla: ‚Když už se jednou rozhodneš vykuchat rybu, nemá smysl čekat, až začne zahnívat.' Elain už touto dobou oblouky prošla a amyrlin chce, abys to zvládla dneska v noci taky. Ne že bych viděla k takovému spěchu nějaký důvod,“ připojila napůl k sobě, „ale když amyrlin přikáže, my posloucháme.“