Egwain se mlčky nechala táhnout pořád níž a svíral se jí žaludek. Nyneiva nebyla zrovna sdílná ohledně toho, co se při jejím přijímání přihodilo. Vlastně o tom vůbec odmítala mluvit, jen se zamračila a řekla: „Nenávidím Aes Sedai!“ Když rampa konečně vyústila do široké chodby vytesané do kamenného podloží ostrova hluboko pod Věží, Egwain se třásla.
Chodba byla prostá a bez ozdob, světlý kámen byl sice ohlazen, ale jinak s ním dělníci nic dalšího neudělali, a jenom na protějším konci chodby byly dveře z tmavého dřeva, vysoké a široké jako brána do pevnosti, a stejně prosté, i když pečlivě ohlazené, a desky do sebe dokonale zapadaly. Ty velké dveře byly tak dokonale vyvážené, že je Sheriam snadno otevřela. Pak za sebou vtáhla Egwain do velké komnaty s klenutým stropem.
„Ale že vám to trvalo!“ vyštěkla Elaida. Stála stranou ve svém šálu s červenými třásněmi u stolu, na němž stály tři velké stříbrné kalichy.
Místnost osvětlovaly vysoké stojací lampy a to, co stálo uprostřed. Tři kulaté stříbrné oblouky, dost vysoké, aby pod nimi bylo možné projít, stojící na silném stříbrném prstenci a dotýkající se navzájem v místě, kde nasedaly na prstenec. Před každým místem, kde se oblouky dotýkaly prstence, seděla na holém kameni se zkříženýma nohama jedna Aes Sedai, a každá měla svůj šál. Alana Mosvani byla ze zeleného adžah, ale žlutou ani bílou sestru Egwain neznala.
Tři Aes Sedai byly obklopeny září saidaru, který povolaly, a upřeně hleděly na oblouky. Ve stříbrné stavbě se mihotala a sílila odpovídající záře. Ta věc byla ter’angrial, a ať už byl ve věku pověstí postaven z jakéhokoliv důvodu, nyní jím procházely novicky, které měly být přijaty. Uvnitř se Egwain bude muset postavit svému strachu. Třikrát. Bílé světlo v obloucích se již nemihotalo. Zůstávalo v obloucích, jako by je tam něco drželo, a zcela vyplňovalo prostor, který lehce opaleskoval.
„Jen klid, Elaido,“ řekla mírně Sheriam. „Brzy to skončíme.“ Obrátila se k Egwain. „Novicky tady dostávají tři možnosti. Dvakrát můžeš odmítnout vstoupit, ale při třetím odmítnutí tě pošlou z Bílé věže navždy. Tak se to obvykle dělá, a ty máš rozhodně právo odmítnout, ale já nemyslím, že by amyrlin potěšilo, kdybys to udělala.“
„Ona by hlavně vůbec neměla dostávat tuhle šanci.“ V Elaidině hlase se ozýval tvrdý tón a její výraz nebyl o nic měkčí než její hlas. „Mně je jedno, jaké má nadání. Ona by měla být z Věže vyloučena. Anebo by aspoň měla příštích deset let drhnout podlahy.“
Sheriam se na červenou sestru pronikavě zadívala. „Kvůli Elain jsi nebyla tak umíněná. Chtěla ses toho zúčastnit, Elaido – možná kvůli Elain – a pro tuhle dívku uděláš taky to, co je třeba, jak se od tebe očekává, nebo odejdi, a já seženu někoho jiného.“
Obě Aes Sedai se na sebe dívaly tak upřeně, že by Egwain nijak nepřekvapilo, kdyby je obklopila záře jediné síly. Nakonec Elaida pohodila hlavou a hlasitě si odfrkla.
„Jestli se to musí udělat, tak do toho. Dejte té ubohé holce její šanci odmítnout a skoncujeme s tím. Je pozdě.“
„Já neodmítnu.“ Egwain se sice zachvěl hlas, ale hned se vzpamatovala a zvedla vysoko hlavu. „Já chci jít.“
„Dobrá,“ řekla Sheriam. „Dobrá. Teď ti řeknu dvě věci, které žádná žena neuslyší, dokud nestojí tam, co ty. Jakmile jednou začneš, musíš tím projít až do konce. Ve chvíli, kdy odmítneš pokračovat, budeš vyloučena z Věže, jako kdybys odmítla potřetí začít. Za druhé. Hledat, usilovat, znamená poznat nebezpečí.“ Mluvila, jako by tohle říkala už mnohokrát. V očích měla soucit, ale výraz měla skoro stejně vážný jako Elaida. Ten soucit Egwain poděsil víc než vážnost. „Některé ženy, které vstoupily, už nikdy nevyšly ven. Když se ter’angrial uklidnil, ony – tam – nebyly. A už je nikdy nikdo neviděl. Jestli máš přežít, musíš být odhodlaná. Zaváháš, neuspěješ, a...“ Sheriam se odmlčela. Egwain se zachvěla. „Tohle je tvoje poslední možnost. Odmítni teď, a bude se to počítat jako poprvé. Ještě budeš mít dva další pokusy. Jestli teď přijmeš, nebudeš se moci vrátit. Odmítnout není žádná hanba. Já to napoprvé také nezvládla. Vol.“
Už nikdy nevyšly ven? Egwain ztěžka polkla. Chci se stát Aes Sedai. A proto se musím nejdřív stát přijatou. „Přijímám.“
Sheriam kývla. „Tak se připrav.“
Egwain zamrkala a pak se rozpomněla. Musí vstoupit bez šatů. Sklonila se a položila na zem svazek papírů, které jí dala Verin – a zaváhala. Jestli je tu nechá, Sheriam nebo Elaida by si je mohly prohlédnout, zatímco bude uvnitř ter’angrialu. A v jejím váčku by mohly najít ten menší ter’angrial. Jestli odmítne jít dál, mohla by je schovat, možná by je mohla nechat u Nyneivy. Zadržela dech. Teď už nemůžu odmítnout. Už to začalo.
„Už ses rozhodla odmítnout, dítě?“ zeptala se podmračeně Sheriam. „I když víš, co to znamená?“
„Ne, Aes Sedai,“ řekla Egwain rychle. Spěšně se svlékla, složila si šaty a pak je položila na váček a papíry. Bude to muset stačit. Vedle ter’angrialu náhle promluvila Alanna. „Je tu – nějaký souzvuk.“ Celou dobu však neodtrhla oči od oblouků. „Skoro jako ozvěna. Nevím, odkud se to bere.“
„Je to problém?“ zeptala se ostře Sheriam. – Také mluvila překvapeně. „Nepošlu tam ženu, jestli se objevily nějaké problémy.“ Egwain se toužebně zadívala na své složené šaty. Prosím, ano, Světlo, problém. Něco, co mi dovolí schovat tyhle papíry, aniž bych musela odmítnout vstoupit.
„Ne,“ řekla Alanna. „Je to jako kdyby ti kolem uší bzučela kousalka, když se snažíš přemýšlet, ale neruší to. Nezmiňovala bych se o tom, jenomže pokud jsem slyšela, ještě nikdy k ničemu takovému nedošlo.“ Potřásla hlavou. „Už je to pryč.“
„Možná,“ podotkla suše Elaida, „ostatní nepovažovaly za nutné se o takové maličkosti zmiňovat.“
„Budeme pokračovat.“ Sheriam už nehodlala připustit žádné další zdržování. „Pojď.“
S posledním pohledem na své šaty a schované papíry ji Egwain následovala k obloukům. Kámen jí pod bosýma nohama připadal studený jako led.
„Koho sem přivádíš, sestro?“ odříkala Elaida.
Sheriam, pokračujíc v odměřené chůzi, odvětila: „Tu, která sem přichází ucházet se o přijetí mezi sestry.“ Tři Aes Sedai kolem ter’angrialu se ani nepohnuly.
„Je připravená?“
„Je připravená zanechat za sebou, čím byla, a projít svým strachem, aby dosáhla přijetí.“
„Zná svůj strach?“
„Ještě nikdy mu nečelila, ale teď je hotova tak učinit.“
„Nechť tedy čelí tomu, čeho se bojí.“ I při této obřadnosti Elaidě v hlase zaznívalo uspokojení.
„Poprvé,“ řekla Sheriam, „je pro to, co bylo. Cesta zpátky bude jenom jedna. Buď odhodlaná.“
Egwain se zhluboka nadechla a vykročila. Prošla obloukem a vnořila se do záře. Světlo ji celou pohltilo.
„Zastavil se tu Jaim Dawtry. Ten forman přinesl z Baerlonu nějaké divné zprávy.“
Egwain zvedla hlavu od kolébky, kterou houpala. Ve dveřích stál Rand. Na okamžik se jí zatočila hlava. Ohromeně se podívala z Randa – svého manžela – na dítě v kolébce – svoji dcerku – a zpátky.
Cesta zpátky bude jenom jedna. Buď odhodlaná.
To nebyla její myšlenka, ale hlas bez těla, který jí zněl v uších, možná mužský, možná ženský, ale prost citu a nepoznatelný. Nějak jí to nepřipadalo divné.