Perrin se zachvěl, nikoliv zimou, jak něco v jeho hlavě vyštěklo výzvu smrti. Zhouba srdce. V jiné zemi jiné jméno – Zhouba duše a Jedovatý jazyk, Pán hrobu a Pán soumraku – a všude Otec lží a Temný, jen aby se lidé vyhnuli pojmenovat ho skutečným jménem a tak přivolat jeho pozornost. Temný často využíval krkavce a vrány, ve městech krysy. Perrin z toulce na boku, který vyvažoval jeho sekeru na druhé straně, vytáhl další šíp se širokou hlavicí.
„Možná je velký jako palice,“ prohodil obdivně Ragan s pohledem upřeným na Perrinův luk, „ale střílí dobře. Hrozně nerad bych viděl, co to udělá s člověkem v brnění.“ Shienarci teď sice měli jen lehké kroužkové košile pod prostými kabátci, ale obvykle bojovali v plné zbroji, a to jak muži, tak koně.
„Na koně je moc dlouhý,“ Odfrkl si Masema. Trojúhelníková jizva na líci se mu při opovržlivém šklebu zkřivila ještě víc. „Dobrý pancíř zastaví hromadu šípů, pokud nejsou vystřelené z velké blízkosti, a když se pak první střelou netrefíš, muž, po kterém střílíš, tě rozpáře.“
„To je právě ono, Masemo.“ Ragan se poněkud uvolnil, když obloha zůstávala prázdná. Krkavec tu musel být sám. „S tímhle dvouříčským lukem se sázím, že nemusíš být tak blízko.“ Masema otevřel ústa.
„Přestaňte si vy dva pouštět pusu na špacír!“ vyjel na ně Uno. Na levé líci se mu táhla dlouhá jizva a chybělo mu i oko, takže i na Shienarce vypadal neobvykle tvrdě. Když na podzim jeli do hor, získal klípec s namalovaným červeným okem. Neustále zamračené oko vyvedené v ohnivě rudé barvě jeho výraz nijak nevylepšilo. „Jestli se zatraceně nedokážete soustředit na svůj zatracenej úkol, tak proklatě dohlídnu na to, abyste v noci dostali hlídku navíc, abyste se zatraceně uklidnili.“ Ragan s Masemou se podvolili jeho pohledu. Uno se na ně ještě naposledy zamračil, ale nechal toho, když se obrátil na Perrina. „Už jsi něco zahlíd?“ Mluvil sice poněkud ostřejším tónem, než by se slušelo při hovoru s velitelem, jehož byl dosadil shienarský král či urozený pán z Fal Dary, ale přesto bylo vidět, že je připraven udělat to, co Perrin navrhne.
Shienarci věděli, jak daleko vidí, ale brali to jako samozřejmost, stejně jako jinou barvu jeho očí. Nevěděli sice všechno, vlastně ani polovinu, ale brali Perrina takového, jaký byl. Jaký si mysleli, že je. Zřejmě přijímali všechno a cokoliv. Svět se mění, říkali. Všechno se otáčí na kolech šancí a změn. Jestli měl člověk náhodou barvu očí, jako předtím žádný člověk neměl, co na tom teď záleželo?
„Přijíždí,“ řekl Perrin. „Už byste ji měli vidět. Támhle.“ Ukázal do údolí a Uno se předklonil v sedle a přimhouřil oko. Nakonec pochybovačně kývl.
„Něco se tam proklatě pohybuje.“ Někteří další vojáci přikyvovali a souhlasně mručeli. Uno se na ně zamračil a oni znovu začali obhlížet oblohu a hory.
Náhle si Perrin uvědomil, co jasné barvy na vzdáleném jezdci znamenají. Pod jasně červeným pláštěm vykukovala jedovatě zelená suknice. „Patří k Toulavému lidu,“ řekl překvapeně. Nikdo jiný, pokud věděl, se do tak jasných barev v tak nemožných kombinacích neoblékal, aspoň ne dobrovolně.
Ženy, s nimiž se občas setkali a jež doprovodili hlouběji do hor, byly nejrůznějších národností a společenského postavení. Jednou to byla žebračka v hadrech, deroucí se pěšky sněhovou bouří. Jindy obchodnice vedoucí řadu nákladních koní. Dáma v hedvábu a jemných kožišinách, jejíž mimochodník měl otěže zdobené červenými střapci a sedlo vykládané zlatem. Žebračka od nich odjela s váčkem stříbra – víc, než si Perrin myslel, že mohou postrádat, ale dáma jim nechala ještě naditější váček zlata. Ženy všech možných společenských tříd, všechny samotné, z Tarabonu a Ghealdanu, některé dokonce z Amadicie. Ale Perrina by nikdy nenapadlo, že uvidí některou z Tuatha’anek.
„Zatracená Cikánka?“ vyjekl Uno. Ostatní také vyjadřovali překvapení.
Raganovi se rozlétl uzel na temeni, jak potřásal hlavou. „Cikánka by se do tohohle nezapletla. Buď není Cikánka, nebo není ta, co, máme potkat.“
„Cikáni,“ zavrčel Masema. „Zbabělci k ničemu.“
Uno přimhouřil oko, až ho měl jako malou škvírku, takže s rudě namalovaným okem na klípci vypadal jako pěkný zloduch. „Zbabělci, Masemo?“ prohodil tiše. „Kdybys byl žena, měl bys zatraceně tolik odvahy jet sem nahoru, sám a bez nějaký zatracený zbraně?“ Nebylo pochyb, že žena nemá zbraň, pokud to byla, opravdu Cikánka. Masema už nic neříkal, ale jizva na líci mu zbělela.
„Ať shořím, jestli bych to udělal,“ ozval se Ragan. „A ať shořím, jestli bys to udělal ty, Masemo.“ Masema si přitáhl plášť a schválně se zadíval na oblohu.
Uno si Odfrkl. „Světlo dej, aby ten prokletej mrchožrout byl zatraceně sám,“ zamumlal.
Hnědobílá huňatá kobylka se pomalu propracovávala blíž a blíž, držíc se holé země mezi zbylými závějemi. Jednou se jasně oděná žena zastavila a zadívala se na cosi na zemi. Pak si stáhla kapuci pláště hlouběji do čela a pobídla koně do kroku. Ten krkavec, uvědomil si Perrin. Přestaň zírat na toho ptáka, ženská, a pojeď dál. Možná nám neseš zprávu, že konečně můžeme odjet. Jestli Moirain vůbec chce, abychom odsud do jara odjeli. Světlo ji spal! Na chvíli si nebyl jist, míní-li tím Aes Sedai či Cikánku, která si zřejmě dávala na čas.
Pokud pojede pořád stejným směrem, měla by projet dobrých třicet kroků stranou od jejich houštiny. S očima upřenýma na zem, kam šla její strakatá kobylka, nedávala žena najevo, že by si jich všimla.
Perrin pobídl hřebce patami a šedák skočil dopředu, až mu od kopyt odlétl sníh. Za ním tiše rozkázal Uno: „Vpřed!“
Tanečník už byl v půli cesty k ní, než si jich žena všimla, a pak s trhnutím zastavila kobylku. Dívala se, jak se muži řadí do půlkruhu a blíží se k ní. Na červeném plášti měla vyšit vzor nazývaný tairenské bludiště tak jasně modrou barvou, až oči přecházely, díky čemuž oděv vypadal ještě přeplácanější. Nebyla již nejmladší – vlasy, které jí vyčnívaly zpod kapuce, měla prošedivělé – ale v obličeji měla málo vrásek, jen se nesouhlasně zamračila při pohledu na jejich zbraně. Pokud ji setkání s ozbrojenými muži v srdci horské divočiny polekalo, nedala to na sobě znát. Ruce měla volně položené na vysoké sedlové hrušce odřeného, ale pečlivě udržovaného sedla. A nebyl z ní cítit strach.
Přestaň! nařídil si Perrin. Pak promluvil, tiše, aby ji nepolekal. „Jmenuju se Perrin, dobrá ženo. Pokud potřebuješ pomoct, udělám, co půjde. Jestli ne, tak jdi ve Světle. Ale pokud Tuatha’ani nezměnili zvyky, jsi daleko od vašich vozů.“
Žena si je chvíli prohlížela, než promluvila. V tmavých očích měla laskavý výraz, což u příslušnice Toulavého lidu nebylo zas tak překvapivé. „Hledám... jednu ženu...“
Zadrhla se jen nakratičko, ale zadrhla se. Nehledala nějakou ženu, ale Aes Sedai. „Jmenuje se nějak, dobrá ženo?“ zeptal se Perrin. Za posledních pár měsíců už to dělal tolikrát, že její odpověď vlastně nepotřeboval, ale železo rezaví, když se o ně nepečuje, a bylo třeba mít se na pozoru.
„Jmenuje se... Občas se jmenuje Moirain. Já jsem Leya.“
Perrin kývl. „Odvedeme tě k ní, paní Leyo. Máme oheň a s trochou štěstí i něco k jídlu.“ Ale otěže ještě nezvedl. „Jak jsi nás našla?“ Už se na to ptal, pokaždé, když je Moirain poslala, aby čekali na místě, které určila, na ženu, o níž věděla, že přijde. Odpověď bude stejná jako vždy, ale zeptat se musel.