Arkadij Strugackij
Boris Strugackij
Dravci mého století
Je jen jeden jediný skutečný problém.
Navrátit lidem duchovní význam, duchovní neklid.
ANTOINE DE SAINT — EXUPÉRY
Dravci mého století
(ze sborníku Miliardu let před koncem světa)
přeložil Libor Dvořák, 1985
Vydalo Nakladatelství Svoboda
Vydání první. Praha 1985.
Kapitola první
Z hladké a kulaté celníkovy tváře se linuly jen ty nejušlechtilejší pocity. Byl blahosklonně zdvořilý a přívětivý.
„Vítám vás,“ oslovil mě vláčným hlasem. „Jak se vám líbí naše slunce?“ Pohlédl na pas v mé pravici. „Nádherné ráno, není-liž pravda?“
Podal jsem mu pas a položil svůj kufr na bílou přepážku. Celník dlouhými opatrnými prsty zběžně prolistoval stránky cestovního dokladu. Na sobě měl bělostný stejnokroj se stříbrnými knoflíky a stříbrnými šňůrami na ramenou. Odložil pas a špičkou ukazováku se dotkl kufru.
„No to se povedlo,“ poznamenal, „ještě nestačil uschnout. Ani si pomalu nedokážu představit, že by někde mohlo být pošmourno.“
„Máte pravdu, u nás už je podzim,“ povzdechl jsem si a otevřel své zavazadlo.
„S naším sluncem nad hlavou si podzim prostě nedokážeme představit,“ pokračoval muž v bílém. „Děkuji vám, to je v pořádku... Déšť, mokré střechy, vítr...“
„A co kdybych měl něco ukryto pod šaty?“ zeptal jsem se. Nenávidím debaty o počasí.
Upřímně se rozesmál.
„Tohle je naprostá formalita,“ vysvětlil mi. „Tradice. Podmíněný reflex všech celníků, chcete-li.“ Podal mi formulář na tvrdém papíře. „A měli bychom tu ještě jeden podmíněný reflex. Přečtěte si to, je to dosti neobvyklé. A podepište, pokud vám to nebude proti mysli.“
Přečetl jsem si to. Byl to imigrační zákon, vysazený elegantní kurzívou ve čtyřech jazycích. Přistěhovalectví se kategoricky zakazovalo. Celník si mě prohlížel.
„Zajímavé, není-liž pravda?“
„Každopádně poněkud provokující,“ odpověděl jsem a vytáhl propisovačku. „Kde to mám podepsat?“
„Kde chcete a jak chcete. Třeba napříč.“
Podepsal jsem se šikmo pod ruskou verzi poznámky: „S přistěhovaleckým zákonem jsem se seznámil(a).“
„Děkuji vám,“ řekl celník a schoval prohlášení do stolu. „Teď už znáte o našem právním řádu prakticky všechno. A po celou dobu... Jak dlouho se u nás chcete zdržet?“
Pokrčil jsem rameny.
„Momentálně těžko říct. Podle toho, jak mi práce půjde od ruky.“
„Řekněme měsíc?“
„Asi tak. Ano, napište měsíc.“
„Tak po celý ten měsíc ...,“ naklonil se ke mně přes pas, do kterého zrovna cosi poznamenával, „po celý ten měsíc nebudete žádné jiné zákony potřebovat.“ Podal mi doklad. „A to už vůbec nemluvím o tom, že si pobyt u nás můžete prodloužit na jakoukoli rozumnou dobu. Ale zatím zůstaneme při těch třiceti dnech, ano? Pokud se budete chtít zdržet déle, zajděte šestnáctého května na policii a zaplaťte dolar... Dolary, doufám, máte...“
„Ano.“
„No výborně. Samozřejmě to nemusí být jedině dolary, u nás se berou každé peníze — ruble, libry, cruzeira...“
„Cruzeira nemám,“ přerušil jsem ho. „Přivezl jsem jen ruble, dolary a pár anglických liber. Bude to v pořádku?“
„Rozhodně. Ostatně, abych nezapomněl. Složte, prosím, devadesát dolarů dvaasedmdesát centů.“
„Velmi rád,“ souhlasil jsem. „A proč?“
„To je u nás takový zvyk. Příspěvek na zabezpečení základních sociálních potřeb. Ještě se nám nestalo, že by sem přijel člověk, který by během svého pobytu vůbec nic nepotřeboval.“
Odpočítal jsem devadesát jeden dolar a on mi rovnou vestoje začal vyplňovat stvrzenku. Z té nepohodlné polohy mu krk malinově naběhl krví. Rozhlédl jsem se. Bílá přepážka se táhla přes celou dvoranu. Za ní se přívětivě zubili, smáli a cosi důvěrně vysvětlovali bílí celní úředníci. Na mé straně přepážky netrpělivě přešlapovali, cvakali zámky kufrů a příjemně vzrušeni zvědavě pokukovali kolem turisticky pestře přiodění cestující. Celou cestu horečně listovali reklamními brožurami, hlučně kuli rozmanité plány, potajmu i docela otevřeně se těšili na nadcházející sladké dny a teď bažili po tom, aby bílou přepážku překonali co nejrychleji — unylí londýnští úředníci a jejich sportovně vyhlížející nevěsty, turínští dělníci se svými ruměnými ženami a četnými dětmi, neomalení oklahomští farmáři ve strakatých košilích přes kalhoty, širokých pumpkách a sandálech naboso, bezvýznamní katoličtí duchovní ze Španělska, finští dřevorubci s delikátně vyhaslými dýmkami v zubech, italské košíkářky, íránští studenti, odboroví funkcionáři ze Zambie...
Celník mi podal stvrzenku a odpočítal osmadvacet centů zpátky.
„A formality máte za sebou. Doufám, že jsem vás příliš nezdržel. Přeji vám příjemný pobyt.“
Poděkoval jsem a chopil se svého kufru.
Celník sklonil hladkou usměvavou tvář ke straně a naposledy na mě pohlédl.
„Tímhle turniketem bych prosil. Na shledanou a dovolte mi popřát vám ještě jednou příjemný pobyt.“
Vyšel jsem na náměstí hned za párkem Italů se čtyřmi dětmi a dvěma automatickými nosiči.
Slunce stálo vysoko nad šedivými horami. Na náměstí bylo všechno lesklé, jasné a barevné. Dokonce trochu moc jasné a barevné, jak už to v lázeňských městech bývá. Lesklé červené a oranžové autobusy, u nichž se tísní turisté. Lesklá, jako naleštěná zeleň parků s bílými, modrými, žlutými a zlatými pavilóny, stánky a kiosky. Zrcadlově hladké vodorovné, svislé i šikmé plochy, rozhazující na všechny strany oslnivě žhnoucí odlesky. Hladké matové mírně pružící šestiúhelníky — rudé, černé, šedé — pod nohama a pod koly jemně tlumily i sebemenší náznak hluku... Postavil jsem kufr na zem a nasadil si tmavé brýle.
Šlo zřejmě o nejslunečnější ze všech slunečných měst, která jsem kdy navštívil. To nemuselo být. Býval bych se cítil mnohem lépe, kdyby bylo špinavé a ublácené, tenhle pavilón by mohl být fádně šedivý a ze šedého vlhkého betonu stěn by se na mě mohla šklebit nějaká sprosťárna. Taková ta utahaná a nesmyslná, zrozená z nudy. V takovém případě by se mi určitě chtělo pustit se do práce hned. Rozhodně bych se do ní jen hnal, protože tahle atmosféra člověka okamžitě popíchne, ba přinutí k nějaké činnosti... Marná sláva, na to, že i bída může být majetná, se zvyká těžko... To proto postrádám obvyklý zápal pro věc a do ničeho se nehrnu; o to víc se mi chce usednout do jednoho z autobusů, třeba do toho červenomodrého, vyrazit na pláž, zaplavat si v potápěčské výzbroji, zapinkat si s místní omladinou nebo najít Peka, lehnout si s ním někde ve stinné místnosti na podlahu a zavzpomínat na všechno dobré, co nás potkalo — on by se mě mohl poptat na Bykova, na Transpluta, na nové lodě, ve kterých už se já sám moc nevyznám, ale přece jen o poznání lépe než on, a taky by se mohl zmínit o vzpouře a pochlubit se svými šrámy a svým společenským postavením... Bylo by pro mě moc a moc výhodné, kdyby se ukázalo, že Pek se dopracoval slušného společenského postavení. Báječné by bylo, kdybych například zjistil, že se z něj stal zdejší primátor...