„Pardon,“ omluvil se. „Já hledám Riemayera.“
„Toho tady hledáme všichni,“ uklidnila ho Ilina. „Posaďte se a můžete čekat s náma.“
Neznámý, sklonil hlavu, posadil se ke stolu a přehodil nohu přes nohu.
Patrně tu nebyl poprvé. Vůbec se po pokoji nerozhlížel, oči mrtvě upřel do zdi před sebou. Možná prostě nebyl zvědavý. Ani Ilina, ani já jsme ho v žádném případě nezajímali. Připadalo mi to trochu nepřirozené: podle mého názoru by takový párek jako já a Ilina měl vyvolat zvědavost každého normálního člověka. Ilina se přizvedla na lokti a začala si příchozího pátravě prohlížet.
„Vás už jsem někde viděla,“ prohlásila nakonec.
„Opravdu?“ odtušil neznámý.
„Jak se jmenujete?“
„Oscar. Jsem Riemayerův přítel.“
„No príma,“ řekla Ilina. Mužova lhostejnost jí bezpochyby lezla na nervy, ale zatím se držela při zdi. „Támhleten je taky Riemayerův kamarád,“ a ukázala na mě prstem. „Neznáte se náhodou?“
„Ne,“ pospíšil jsem si s odpovědí. „A tohle je Riemayerova přítelkyně. Jmenuje se Ilina a právě jsme si spolu připili na tykání.“
Oscar víceméně bez zájmu pohlédl na Ilinu a zdvořile se uklonil. Ilina s očima ulpělýma na Oscarovi popadla láhev.
„Eště tu trochu zůstalo,“ řekla. „Nedáte si, Oscare?“
„Ne, děkuji,“ odmítl ledově.
„Na tykání?“ nedala si pokoj Ilina. „Nechcete? Děláte chybu!“
Cákla do mé sklenice, zbytek nalila sobě a bleskurychle ho do sebe zvrátila.
„V životě by mě nenapadlo, že Riemayer může mít nějaký kamarády, který nepijou,“ zabručela. „Ale stejně už jsem vás někde viděla.“
Oscar pokrčil rameny.
„Sotva.“
Ilina se vůčihledně rozpalovala.
„To bude nějaká kurva,“ oznámila mi nahlas. „Hele, Oscar, nejste náhodou intl?“
„Ne.“
„Jak to, že ne?“ zařvala Ilina. „Ty jseš jasnej intl. Porvali jste se v Pohlazeníčku s plešatým Leisem, roztřískali jste tam zrcadlo a Modi vám pak voběma natrhla zpěvník...“
Kamenná Oscarova tvář lehce zrůžověla.
„Ujišťuji vás,“ pronesl nesmírně vybraně, „že nejsem intl a nikdy jsem nebyl v Pohlazeníčku.“
„Takže já podle vás kecám,“ konstatovala Ilina temně.
Láhev jsem pro každý případ ze stolku odstranil a ukryl ji pod křeslo.
„Nepocházím odtud,“ řekl. „Jsem turista.“
„Jste tu už dlouho?“ otázal jsem se, abych poněkud otupil napětí chvíle.
„Ne, chvíli,“ odpověděl Oscar a dál zrakem rentgenoval zeď. Tomu říkám ocelové nervy.
„Ááá,“ rozpomněla se najednou Ilina. „Už to mám... Jsem já to ale popleta!“ rozchechtala se. „No jasně, kdepak vy a intl... Vy jste přece předevčírem byl u nás v Kanceláři. Obchodní cestující, že? Nabízel jste šéfovi dodávku nějakýho prevítu... Něco jako Dugogne... nebo Dupont...“
„Devon,“ napověděl jsem jí. „To je takový repelent, devon se to jmenuje.“
Oscar se poprvé usmál.
„Velice správně,“ přisvědčil. „Já ovšem nejsem žádný obchodní cestující. Prostě jsem plnil přání jednoho svého příbuzného.“
„To je jiná,“ řekla Ilina a rychle se zvedla. „Ivane, musíme si všichni dát eště jednu. Taky jste to moh říct hned. A já teď zavolám... Nebo ne, radši tam doběhnu. A vy si zatím povykládejte, jsem tu hned...“
Vyběhla z místnosti a práskla za sebou dveřmi.
„Veselá dáma,“ řekl jsem.
„To ano, mimořádně veselá. Vy jste místní?“
„Ne, taky jsem teprve nedávno přicestoval... Ten váš příbuzný ale měl zvláštní nápady...“
„Co konkrétně máte na mysli?“
„Copak tady, v přímořských lázních, někdo potřebuje repelent?“
Oscar pokrčil rameny.
„Těžko říct, nejsem odborník. Ale uznejte sám — někdy je těžké vyznat se ve skutcích našich bližních, natožpak v jejich rozmarech... No vida, tak ten devon... Jak že jste to prve říkal...? Repe...“
„Repelent.“
„To je něco s komáry, že?“
„Ani ne tak s komáry, jako spíš proti komárům.“
„Mám takový dojem, že se v tom docela slušně vyznáte,“ zalichotil mi Oscar.
„Už jsem měl příležitost ho používat.“
„Ach tak, dokonce takhle...“
Co to má znamenat, přemítal jsem horečně. Co tím vším chce naznačit? Už se nedíval do zdi. Hleděl mi přímo do očí a usmíval se. Pokud ovšem měl v úmyslu něco říct, tak už se to stalo. Dlouhán vstal.
„Myslím, že déle čekat nebudu,“ pronesl klidně. „Jestli jsem tomu dobře rozuměl, tak ta rozkošná dáma mě chce nutit, abych si s ní připil na tykání. Jenže já sem nepřijel pít, já se přijel léčit. Vyřiďte prosím Riemayerovi, že mu večer zavolám. Nezapomenete?“
„Nezapomenu,“ slíbil jsem. „Spolehněte se. A pochopí o koho jde, když mu řeknu, že tu byl Oscar?“
„Přirozeně. Je to moje skutečné jméno.“
Lehce kývl hlavou a rozvážným, odměřeným krokem odešel — bez jediného ohlédnutí, rovný, jaksi nepřirozeně vzpřímený. Zašátral jsem prsty v popelníku, vybral si nedopalek bez rtěnky, škrtl jsem sirkou a několikrát zhluboka vtáhl kouř. Tabák mi nechutnal, a tak jsem zbytek s odporem zamáčkl. Oscar mi taky nebyl po chuti. Ani Ilina. A Riemayer už vůbec ne. Přehrabal jsem ještě jednou láhve, ale všechny byly prázdné.
Kapitola čtvrtá
Riemayera jsem se nedočkal. Ilina už se taky nevrátila. Když mě přestalo bavit sedět v zakouřeném pokojí, sešel jsem dolů do vestibulu. Chtěl jsem se naobědvat, a tak jsem se rozhlédl po nějaké restauraci. Okamžitě si mě povšiml recepční.
„K službám,“ zaševelil jemně. „Co si pán bude přát? Vůz? Oběd? Bar? Salón?“
„Jaký salón?“ zajímalo mě.
„Kadeřnický.“ Delikátně pohlédl na můj účes. „Dnes tam přijímá mistr Gaoey. Toho vám mohu vřele doporučit.“
Vzpomněl jsem si, že Ilina mě počastovala nějakým nelichotivým přídomkem, chlupatý perš, či jak to bylo, proto jsem řekclass="underline" „Vlastně máte pravdu.“ — „Račte za mnou,“ vybídl mě recepční. Prošli jsme vestibulem. Recepční pootevřel nízké široké dveře a tiše zavolal do prázdnoty rozlehlé místnosti:
„Omlouvám se, mistře, ale máte tady klienta.“
„Že prosím,“ ozval se klidný hlas.
Vešel jsem dovnitř. V salónu bylo světlo a příjemně to tu vonělo, všude se blýskal chróm, zrcadla a staré parkety. Od stropu visely na třpytivých tyčích naleštěné polokoule. Uprostřed sálu stálo obrovské bílé křeslo. Mistr mi kráčel vstříc. Měl zpytavé nehybné oči, hákovitý nos a šedivou španělskou bradku. Ze všeho nejvíc připomínal starého zkušeného chirurga. Plaše jsem pozdravil. On jen odměřeně pohnul hlavou, prohlédl si mě od hlavy až k patě a jal se mě pomalu obcházet a kriticky hodnotit. Padala z toho na mě úzkost.
„Udělejte se mnou něco, abych šel s módou,“ řekl jsem a snažil se neztratit ho ze zorného pole. On mě však měkce chytil za rukáv, pár vteřin dýchal za mými zády a mumlal si: „Nepochybně... O tom není pochyb...“ Pak jsem pocítil, jak se dotkl mého ramene.
„Projděte se laskavě,“ požádal mě přísně. „Takových pět šest kroků, pak se zastavte a prudce se obraťte čelem vzad.“
Vyhověl jsem. Zádumčivě si mě měřil pohledem a mnul si bradku. Měl jsem pocit, že je na vážkách.