Zařinčela hudba. Chvilku jsem ji poslouchal a pak jsem diktafon vypnul... Ani jeden ze svazků vybraných spisů se mi nepodařilo vytáhnout — buď byly tak těsně do polic nacpány, nebo je dokonce někdo slepil. Jinak jsem v pracovně na nic zajímavého nenarazil, a zamířil jsem do ložnice.
Vždycky jsem si přál takovou ložnici mít, ale ještě nikdy mi nezbyl čas na to, abych se podobným projektem vážně zabýval. Postel byla velká a nízká. Na nočním stolku stál velice elegantní fonor a malé pouzdro s dálkovým ovládáním televizoru. Televizní obrazovka visela na vysokém zadním čele postele. Do hlav tohoto lože vdova pověsila obraz, pozoruhodně věrně zobrazující čerstvé květiny v křišťálové váze. Zátiší bylo vyvedeno ve fluorescenčních barvách a kapky rosy na okvětních plátcích se v šeru ložnice matně leskly.
Nazdařbůh jsem stiskl jedno z tlačítek na voliči kanálů a praštil sebou na lůžko. Bylo měkké, ale zároveň kladlo příjemný pružný odpor. Televizor se rozeřval. Z obrazovky vyskočil podnapilý muž, přerazil nějaké zábradlí a z výšky spadl do obrovského dýmajícího kotle. Ozvalo se hlučné šplouchnutí a z fonoru něco zavonělo. Muž zmizel v horké kapalině, pak se zase vynořil a v zubech držel něco, co připomínalo rozvařenou botu. Neviditelné publikum propuklo v hurónský řehot... Obrazovka ztmavla. Tichá lyrická hudba. Ze zeleného lesa se proti mně rozjel bílý kůň zapražený do bryčky, ve které seděla hezounká dívka v plavkách. Vypnul jsem televizor, vstal a odešel do koupelny.
V koupelně vonělo chvojí a mihotaly baktericidní lampy. Svlékl jsem se, naházel prádlo do utilizátoru a vlezl jsem si pod sprchu. Pak jsem se před zrcadlem pomalu oblékl, učesal jsem se a začal se holit. Na toaletní poličce stály řady lahviček, krabičky s hygienickými přísavkami a sterilizátory i tuby s pastami a mastmi. Na samém konci poličky jsem zahlédl hromádku plochých pouzder s křiklavou nálepkou a nápisem Devon. Zapnul jsem holicí strojek a jednu krabičku vzal do ruky. V zrcadle zablikala trubice baktericidní lampy — úplně stejně mrkala i tehdy, já přesně takhle stál před zrcadlem a snaživě civěl na naprosto stejnou krabičku, a už jsem se do koupelny nechtěl vracet, protože tam se Rafka Reismann o něco hlasitě hádal s doktorem, ve vaně se pohupovala zelená olejnatá voda, nad ní se převalovala pára a na porcelánovém háčku na ručníky řval, vyl a chroptěl tranzistor, dokud ho Rafka podrážděně nevypnul... Bylo to ve Vídni a vidět tam v koupelně devon — vyhlášený repelent, velkolepě zapuzující komáry, moskyty, mušky a další krvelačnou havěť, na kterou se jak ve Vídni, tak tady, v přímořském lázeňském městě, už dávno a dávno zapomnělo — mi připadalo nepochopitelné... Jenže tenkrát ve Vídni na mě z toho všeho navíc padla hrůza.
Krabička v mé ruce byla skoro prázdná: zůstala v ní jedna jediná tableta. Ostatní byly ještě zalepené. Oholil jsem se a vrátil se zpátky do ložnice. Chtěl jsem ještě jednou zavolat Riemayerovi, ale vtom dům ožil. S lehkým svištěním se vznesly bohatě nařasené záclony; okenní skla vklouzla do zdi a ze zahrady se do ložnice vevalil proud teplého vzduchu, provoněného jablky. Někdo někde promluvil, nad hlavou mi zaklapaly lehké kroky a přísný ženský hlas řekclass="underline" „Vuzi, tak sněz aspoň koláček, slyšíš mě...?“ Rychle jsem — v přísném souladu se současnou módou — dodal své garderobě nádech nedbalé elegance, přihladil jsem si vlasy na spáncích a s Amadeovou vizitkou v ruce vkročil do haly.
Ze vdovy se vyklubala mladistvě vypadající, poněkud nyvá plnoštíhlá žena se svěží příjemnou tváří.
„Ale to je milé!“ zvolala, sotva mě zahlédla. „Vy už jste vstal? Dobrý den. Jmenuji se Vaina Tuurová, ale můžete mi říkat prostě Vaina.“
„Moc mě těší,“ pronesl jsem dvorně a světácky zašoupal nohou. „Mé jméno je Ivan.“
„Jak milé!“ řekla teta Vaina. „Jak originální, měkké jméno! Už jste snídal, Ivane?“
„Chtěl jsem posnídat ve městě, pokud nemáte nic proti tomu,“ řekl jsem a podal jí vizitku.
„Ach,“ řekla teta Vaina a prohlédla si kartičku proti světlu. „Ten Amadeus je tak milý... Kdybyste jen věděl, jak milý a okouzlující je to člověk! A vy jste ještě nesnídal... Poslyšte, lunch si skutečně můžete dát až ve městě, ale teď bych vás ráda pohostila našimi toasty. Generálplukovník Tuur říkával, že nikde na světě nejedl tak báječné toasty jako ty moje.“
„S radostí!“ odpověděl jsem a znovu zašoupal podrážkou.
Dveře za zády tety Vainy se rozlétly a do haly na zvonivých kramflíčcích přihopkala roztomilá dívka v krátké modré sukni a rozhalené bílé blůzce... V ruce držela okousaný koláček, energicky žvýkala a nosem si pobrukovala nějaký módní popěvek. Když mě spatřila, zarazila se, furiantsky si přehodila přes rameno kabelku na dlouhém řemínku, sklonila hlavu ke straně a polkla.
„Vuzi,“ řekla teta Vaina a stiskla rty. „Vuzi, tohle je Ivan.“
„Celkem ujde!“ konstatovala spokojeně Vuzi. „Ahoj, Ivane!“
„Ale Vuzi!“ okřikla ji nabádavě teta Vaina.
„Jste tady se starou?“ zeptala se a podala mi ruku.
„Ne,“ odpověděl jsem. Prsty měla chladné a měkké. „Jsem tu sám.“
„Tak to vám všechno ukážu,“ slíbila mi. „Nashle. Už musím běžet. Ale večer spolu někam vyrazíme.“
„Vuzi!“ zazněla další opatrná výtka tety Vainy.
„Rozhodně,“ přikývl jsem na souhlas.
Nacpala si zbytek koláče do úst, letmo políbila matku na tvář a hnala se ke dveřím. Měla hladké, opálené, dlouhé, vskutku výstavní nohy a nakrátko ostříhané vlasy.
„Ach, Ivane,“ povzdechla si teta Vaina, která se za ní dívala také. „Dneska je to s mladými děvčaty dočista k zbláznění. Tak rychle dospívají, tak brzy nás opouštějí... Od té doby, co pracuje v tom salónu...“
„Ona je snad švadlena?“ informoval jsem se zdvořile.
„To ne. Pracuje v Salónu dobré nálady, v oddělení pro přestárlé ženy. A musím vám říct, že si jí tam ohromně váží. Jenže loni jednou přišla pozdě, a teď si musí dávat velký pozor. Však jste sám viděl, že s vámi ani nemohla normálně prohodit pár slov — ono je totiž docela dobře možné, že už na ni čeká klient. Vy tomu třeba nebudete chtít věřit, ale už má stálou klientelu... Ale proč tady pořád takhle stojíme? Vychladnou nám toasty...“
Přešli jsme do bytu paní domu. Ze všech sil jsem se snažil chovat, jak se patří, přestože ono „jak se patří“ jsem si dokázal představit jen hodně mlhavě. Teta Vaina mě usadila ke stolku, omluvila se a odešla. Rozhlédl jsem se. Seděl jsem v přesné kopii svého salónu, jen zdi nebyly vymalovány na bledě modro, ale na růžovo, a za verandou jsem místo moře viděl nízkou zídku, oddělující dvorek od ulice. Teta Vaina se vrátila s podnosem a postavila přede mě misku s převařenou smetanou a talířek toastů.
„Víte co, já se taky nasnídám,“ rozhodla se najednou. „Můj lékař mi snídaně sice nedoporučuje, přinejmenším převařenou smetanu už vůbec ne, ale my jsme na to zkrátka zvyklí. Abyste tomu rozuměl, já se vždy snažím brát do podnájmu jen muže, a ten roztomilý Amadeus mi moc dobře rozumí. Chápe, jak nutně potřebuji alespoň jednou za čas si takhle s někým posedět u misky převařené smetany...“