Bythnara ji napodobila na zádi, zatímco Syzwick se kvůli vyvážení usadil ve středu. Člun byl úmyslně navržený tak, aby na něm mohli zároveň pracovat dva lovci, a přitom zůstávali jeden druhému bezpečně mimo dosah. Ryba totiž útočila i po nabodnutí a víc než jeden drow byl v minulosti pokousán úlovkem svého kolegy. Kdo však mohl říct, zda šlo nehodu, či úmysl?
Liriel vytáhla z váčku u pasu dvě lahvičky a jednu hodila Bythnaře. Obě byly očarovány tak, aby svůj obsah – krev rothe – udržely teplý. Liriel otevřela svoji a opatrně nechala jednu kapku skanout do vody. Drowím na teplo citlivým očím se zdála být jasně červená. Viditelná však mohla v ledově chladné vodě zůstat jen chvíli. Liriel si připravila oštěp a napjala zrak. Zářící kapka zmizela náhle a beze stopy.
Lirielin oštěp prorazil vodní hladinu. Triumfálně ho zdvihla nad hlavu – na jeho konci se třepala nabodnutá ryba velikosti její dlaně. Pyrimy nebylo ve vodě možné vidět, protože teplota jejich těl byla naprosto stejná jako okolní vody. Až v teplejším vzduchu šlo jasně vidět jejich oválné tělo se stříbřitými šupinami a jemnými ploutvemi – až na ocelově tvrdé ostré zuby v mohutných čelistech byly vlastně krasavice.
„Chytej, Syzwicku,“ prohodila Liriel ledabyle a prudkým škubnutím oštěpu mu úlovek hodila. Drow zbledl a ucuknul. Zbytečně: ryba sebou vlhce pleskla do bedýnky u jeho nohou.
„Kdybys netrefila…“ začal Syzwick.
Liriel mu věnovala drzý úšklebek. „Zatím se mi to nikdy nestalo! Nedělej si starosti, drahoušku, to poslední, co bych chtěla udělat, je pustit hladovou pyrimu do tvého klína,“ zapředla sladce. „Jedno kousnutí a už bys nám nebyl k ničemu.“
Bythnara sevřela rty; Liriel při tom pohledu musel potlačit povzdychnutí. Její přítelkyně dokázala být tak majetnická! Liriel neměla v úmyslu nic jiného než Syzwicka trochu poškádlit, protože dobře věděla, že pohledný muž dokázal košilatý humor ocenit. Bythnara si však takové poznámky vždy vykládala jako projev zájmu.
Syzwick si kouzelničina rozmrzelého výrazu nevšiml; oplzle se na Liriel zašklebil a povytáhl obočí.
„Jedno kousnutí?“ vyzval ji.
Liriel ho sjela hodnotícím pohledem. „No, možná dvě,“ připustila.
Bythnara si odfrkla a divoce zatřásla lahvičkou. Řekou se rozlily jasné kapičky.
„Nedávej do vody tolik krve najednou,“ varovala ji Liriel přísně. Bythnařinu špatnou náladu sice mohla snášet, ale jen do určitých mezí. „Nechceš je přece úplně vybláznit.“
Ta představa přinutila mladou žárlivou kouzelnici vystřízlivět a obě ženy pak dlouhou dobu lovily v tichosti. Ve své pozici na samotné špici člunu pracovala Liriel rychle a přesně. Znovu a znovu se nakláněla nad hladinu a nabodávala jednu rybu za druhou. Ona sama se o pyrimy, s výjimkou vzrušení z lovu, nezajímala, ale měly pro ni ještě jeden význam, který by jejím společníkům ani nepřišel na mysl. Dnes se jí v hlavě urodil nápad na další riskantní dobrodružství a měla příliš dobrou náladu na to, aby si ji nechala Bythnarou zkazit.
Člun se lehce pohnul a Liriel koutkem oka zahlédla, že se Bythnara posadila a odložila oštěp. Žena se bolestně zašklebila a promnula si rukou krk. Pak sáhla do vlastního cestovního vaku, ze kterého vylovila malý flakónek. Z něj si do ruky nalila trochu jakési štiplavě páchnoucí masti a začala si ji vtírat do stran krku.
Liriel se před očima varovně zablesklo. Na lovu pyrim byla často a dobře znala svalové napětí, které vyvolávala dlouho nehybná poloha následovaná bleskovými údery oštěpem. Bythnara si masírovala špatné svaly.
Na okamžik Liriel pocítila známý pocit prázdnoty v hrudi, tupou bolest, která se vracela s každou další zradou. Rychle ji však odvrhla a chladně poočku sledovala přítelkyni z dětství. Přesně jak Liriel předpokládala, se Bythnařiny prsty pohybovaly ve známých složitých vzorcích. Kouzelnice se pokoušela seslat kouzlo. A to ne nějaké obyčejné a snadné. Liriel sama se ho naučila teprve minulý týden od svého nového mocného učitele. To ale Bythnara samozřejmě nevěděla. Lirielin učitel ji zakázal podělit se s kýmkoliv o nově naučená kouzla a pro jednou tak mohla blahořečit pověstné lakotné mánii menzoberranzanských kouzelníků.
Bythnara se postavila, protáhla se – stále si nevědomá faktu, že její oběť vycítila lov uvnitř lovu. Liriel dobře věděla, co bude následovat. Prudké máchnutí rukou, které k přídí člunu vyšle ohnivou kouli.
Stále v pevném postavení lovce Liriel znovu přivolala vrozenou schopnost levitace. Pak se náhle hladce vznesla vzhůru, zavířila dokola a použila oštěp k jeho původnímu účelu, tedy k hodu. Zubatý hrot pronikl do Bythnařiny hrudi a kouzělničino nedbalé zívnutí se změnilo ve výraz šoku a bolesti. S divoce mávajícíma rukama se zřítila dozadu do vody.
Pyrimy ji okamžitě napadly. Liriel se vznášela nad mlhavým závojem řeky a netečně pozorovala vířící a bublající vodu pod sebou, zrudlou teplem zrádného těla bývalé přítelkyně.
Když se divoké zmítání loďky konečně ustálilo a vody se opět uklidnily a potemněly, snesla se Liriel zpět. Syzwick stále ležel na břiše na dně člunu, kam se ve snaze udržet ho v klidu na hladině moudře vrhl.
Liriel si ho dlouze prohlížela a zvažovala, jak s ním nejlépe naložit. Aromatická mast, kterou Bythnara použila, pocházela bezpochyby ze zásob jeho otce. Zdálo se pravděpodobné, že Syzwick se na Bythnařině plánu podílel. Možná mu mrtvá kouzelnice prozradila něco, co by Liriel mohlo pomoci objasnit motivy jejího činu. Jestli ano, potom chtěla slyšet odpovědi. Nakopla ho a ani trochu se při tom nedržela zpátky.
Syzwick se vyškrábal na středovou lavici a horečnatým pohledem čelil Lirieliným karmínovým očím.
„Všem odpřísáhnu, cokoliv budeš chtít,“ začal Syzwick překotně. „Řeknu, že tě Bythnara napadla. Tomu všichni uvěří, protože tě opravdu nenáviděla. Vždycky tě nenáviděla – no, spíš žárlila – a nikdy se neobtěžovala to skrývat. Každý to ví. Každý nám uvěří,“ pokračoval v blábolení, „často mluvila o tom, že by tě chtěla vidět mrtvou. Nikdy bych ale nevěřil, že by něco opravdu plánovala. A přísahám – přísahám při osmé noze Lloth! – že bych s takovým plánem nikdy nesouhlasil, i kdyby ho měla a požadovala moji pomoc! Vždyť to víš, Liriel. Jenom o tvojí smrti mluvila – jenom mluvila; vždyť víš, jak to chodí.“
„Ano,“ pronesla Liriel bezbarvým, upjatým hlasem.
Opravdu to velmi dobře věděla. A Syzwickovo horečnaté blábolení konečně začínalo dávat smysl. Tenhle muž o chystaném útoku skutečně nic nevěděl. Jediné, co viděl, bylo, že Liriel zabila jeho paní, a teď se staral o vlastní přežití. Vražda – jak celou událost musel Syzwick vnímat – byla mezi temnými elfy naprosto akceptovatelná, a dokonce velebená, ale jen za předpokladu, že nemohla být dokázaná. Syzwick byl jejím svědkem, a proto pochopitelně očekával, že i on bude odstraněn. Prosil o život a sliboval, že bude svědčit, že ze strany Liriel šlo jen o sebeobranu.
Jak ironické, pomyslela si v duchu, že tím vlastně nebude říkat nic jiného než čistou pravdu! O tom by ho však nikdy nedokázala zcela přesvědčit. A dokonce by se o to, kvůli vlastním, napůl pochopeným důvodům, ani nechtěla pokoušet.
„Bythnara uklouzla a spadla,“ promluvila konečně.
Syzwick zmateně nakrčil čelo a očekával, že to Liriel rozvede. Když k tomu nedošlo, přijal lež s horlivým přikývnutím.
„Bythnara se natahovala pro rybu, když člun narazil na jeden z těch malých vírů,“ začal si vymýšlet. „Zatočilo to s námi dokola. Ona ztratila rovnováhu a vypadla. Snažili jsme se jí pomoct, ale pyrimy byly příliš rychlé.“