Zadržel dech a očekával dívčinu reakci. Konečně se na Lirielině tváři pomalu rozlil ponurý úsměv a Syzwick si zhluboka úlevně oddechl.
„Ještě jedna věc.“
„Cokoliv!“ přitakal dychtivě.
„Plánovat jakýkoliv skutek vyžaduje klást vrstvu na vrstvu; to víš. Když je pak dokonán, je lepší udržovat věci prosté, že?“
Syzwick na okamžik umlkl. „Bythnara uklouzla a spadla,“ zopakoval původní verzi.
„Hodný hoch,“ pronesla suše. „Taky by sis měl pamatovat, že pyrimy umí zabíjet víc než jen jedním způsobem. Opravdu by mě nepotěšilo, kdyby některého z mých dnešních hostů postihl, řekněme, smrtelný případ trávicích obtíží.“
„Neřeknu ani slovo,“ sliboval. „Nikdy.“
Liriel přikývla a za clonou úsměvu skryla víc, než by chtěla přiznat. „V tom případě tě teď spolu s rybami dostaneme zpět do Menzoberranzanu.“
Pomalu se z dneška stává den, všimla si Liriel, kdy se nic nedaří podle plánu. Měla v úmyslu dostat Syzwicka zpět do města a spolu s ním většinu úlovku, pak se vrátit do Temných říší a směnit zbytek jedovatých malých mršek. Čekalo ji několik obchodů, musela se naučit nějaká kouzla, navštívit nějaké lekce, vyrovnat staré dluhy a k tomu dostaveníčko s jistým žoldnéřem – a to všechno před začátkem nočních oslav. Stručně řečeno to měl být jeden z typických obyčejných dní.
Nejdřív přišla „nehoda“ na lovu; potom, právě když opouštěla dům – miniaturní hrad v Narbondellynu, který jí věnoval otec k pětadvacátým narozeninám – zapulsoval tichý poplach rodového prstenu.
Liriel podrážděně naježila obočí a začala prsten vyhrabávat ze dna vaku. Sice se od ní očekávalo, že bude odznaky rodu nosit neustále, ale ona odmítala mít prsteny. Své dlouhé štíhlé ruce měla ráda a ráda je zdobila složitými tetováními a lesklými laky na nehty, avšak prsteny nenosila. Nožem dokázala házet jako nejlepší hospodský hrdlořez, a i když se většina drowů shodovala, že šperky jim mušku nekazí, Liriel si myslela, že bude lepší zbytečně neriskovat.
Konečně prsten našla a sevřela ho v dlani. Ano, znovu to pocítila: tichý magický poplach, který byl vyladěn přímo na její smysly. Zatím ho slyšela jen jedinkrát, to když jí byl před asi tuctem let věnován. Každý šlechtic Menzoberranzanu nosil odznak svého rodu; rod Baenre ovšem zašel ještě dál a každého člena připoutal na čarovné vodítko. Při zaznění poplachu se od příslušného Baenre očekávalo, že okamžitě všeho nechá a poběží do rodového sídla. Až doteď byla Liriel něčeho podobného ušetřena. Mumlajíc kletby vyskočila na hřbet jezdeckého ještěra a obrátila ho k domovu předků.
Palác rodu Baenre byl rozlehlou monumentální stavbou. I pouhé přírodní kamenné formace působily ohromujícím dojmem, ale Matrony rodu přidávaly po staletí složité rytiny, cibulovité kupole zvýrazněné kouzelnými ohni a plot v podobě pavučiny, který měl být utkaný samotnou Lloth. Podle Lirielina názoru to však bylo všechno přehnané. Dekadence nevadila, ale tohle se jí zdálo až moc.
Brána se při jejím příjezdu rozlétla dokořán a řada vojáků se hluboce poklonila. Zlobří sluha přispěchal, aby převzal jejího ještěra, a doprovod osmi ozbrojených žen – elitní stráž Matrony matky – ji dovedlo skrz kroutící se chodby až do samotného srdce paláce: rodové kapli Baenre. Tohle začíná vypadat zle nedobře, pomyslela si Liriel ponuře, obklopená tepelným stínem své eskorty.
Ještě monumentálnější shromáždění ji pak očekávalo v kapli. Dvě mocné kněžky: Sos’Umptu, strážkyně kaple v tmavém kněžském rouchu a s pobledlým zbožným výrazem ve tváři, a Triel, nově pozdvihnutá Matrona matka. Z těchhle dvou Liriel jasně upřednostňovala nudnou a obyčejnou Sos’Umptu. Strážkyně jen zřídka vyšla z milované kaple, ale aspoň se o ní dalo říct, že je soucitná a nějaká. Triel na druhou stranu představovala dvounohého pavouka: chladná, čistě praktická, krutě efektivní. Po boku sester stál strnulý Gromf. Liriel pohled na otce nejdříve potěšil, ale pak si všimla ponurého výrazu v jeho tváři. Nad drowími sourozenci se hrozivě vznášela obrovské iluze, pocta Lloth neustále měnící podobu z obřího černého pavouka na krásnou drowí ženu a zpět. Kouzlo vytvořil před asi padesáti lety sám Gromf, aby si udobřil tehdejší Matronu. Šeptalo se, že tímhle darem Lloth si neuctivý arcimág vykoupil život poté, co až příliš rozzlobil Matronu matku. Méně se však vědělo, že podobu drowí ženy vytvořil podle své tehdejší souložnice. Liriel si tvář dávno zesnulé matky nepamatovala, ale její vlastní podobnost s pavoučí elfkou byla zarážející a znepokojivá. Mladá drowí dívka se zhluboka nadechla a vkročila do kaple.
„Konečně jsi zde,“ poznamenala Triel obvyklým upjatým a nečitelným hlasem.
Liriel ji pozdravila hlubokou úklonou. „K vašim službám, teto Triel.“
„Matrono Triel,“ opravila ji Sos’Umptu ostře a umožnila hněvu nad takovým nedostatkem úcty, aby se jí odrazil ve tváři. Zhluboka se nadechla a zjevně se chystala začít s obvyklou tirádou.
Triel ji ale rázným gestem umlčela. Naklonila se kupředu a upřela na Liriel dlouhý pátravý pohled. „Doneslo se mi, že přišel a minul pětadvacátý rok tvého života a ty jsi ještě nevstoupila do Akademie, jak zákon a zvyk velí všem těm, kteří jsou šlechtické krve. Téměř patnáct let jsi ztratila v radovánkách, zatímco ses měla připravovat sloužit rodu Baenre.“
Liriel pozdvihla zrak a upřela ho přímo na Matronu. „Dobře jsem ten čas využila. Můj otec,“ zdůraznila a přímo se podívala na arcimága, „zařídil, že se mi dostalo nejlepšího možného magického výcviku.“
„Nenavštěvovala jsi Čarodějec,“ poukázala Triel na existenci drowí školy magie.
„Přímo ne,“ souhlasila Liriel. Gromf odmítl sponzorovat její studia v Čarodějci, protože jako jediná žena, a navíc jeho dcera, by se stala terčem četných intrik a přinesla by rodu nechtěnou pozornost. Slíbil jí ale, že nedostatek formálního vzdělání se jí nijak nedotkne. Použil všechen svůj vliv a bohatství, aby jí zajistil nejlepší učitele a poskytl dostatečné zdroje, s jejichž pomocí si dokázala opatřit jakékoliv knihy nebo složky kouzel, po kterých zatoužila. Krátce mrkla Gromfovým směrem a doufala, že ji podpoří. Arcimágův upjatý výraz však naznačoval, že z této strany se jí pomoci nedostane.
„Ale studovala jsem pod vedením mistrů z Čarodějce. Mým současným učitelem je Kharza-kzad Xorlarrin,“ jmenovala mocného kouzelníka se specializací na vytváření bojových hůlek.
Triel si neuctivě odfrkla. „Podle mých zpráv jsi ty učila toho starého rothe, a ne naopak! Kharza-kzadovo chvástání proniklo z Čarodějce do Bojové Magthere, a dokonce i do Arach-Tinilith. O tvých eskapádách si vykládá celá Akademie.“
To o tvých taky, pomyslela si Liriel vzdorně. Fakt, že Triel nikdy nepřijala druha, byl veřejně známý a šeptanda naznačovala, že chutě Matrony matky jsou zvrhlé i podle drowích měřítek. Mluvit o něčem takovém nahlas by ale nebylo ani trochu moudré. Stejně tak nepociťovala Liriel potřebu potvrzovat nebo vyvracet chvástání svého učitele. Na Trielino obvinění proto odpověděla neutrálním výrazem.
Matrona Baenre střelila pohledem na Gromfův zamračený obličej a drobný úsměv nadzdvihl koutky jejích rtů. „Vlastně by se dalo říct,“ pokračovala měkce, „že se mnozí nemohou dočkat dne, kdy konečně vstoupíš do Akademie.“