Takže tak. Ta stará potvora konečně ukázala zuby. Lirielino srdce pokleslo, ale až příliš dobře si uvědomovala, že chystaný úder nemá jak a čím odvrátit. Co se dá dělat, pomyslela si hořce, nakonec si dokázala představit i horší osud. Ztráta svobody bude těžko snesitelná, ale studium magie se jí líbilo. Kromě toho Kharzovo vychloubání, jakkoliv bylo ve skutečnosti vylhané, jí ušetří potíže, které by jí jinak budování pověsti osoby milující zábavu stálo. Takhle by Akademií mohla bez potíží protančit.
„Kdy?“ zeptala se Liriel prostě.
„Když uvážíme tvé už teď patnáctileté zpoždění, nemáme kam spěchat. Zítřek bohatě postačí,“ rozhodla Triel a v očích jí zazářilo zlovolné pobavení.
„Jak rozkazujete, teto Triel,“ souhlasila Liriel. „Dostavím se do Čarodějce, než teplo Narbondelu dosáhne poledne.“
Trielin úsměv se ještě víc rozšířil. „Obávám se, že jsi mě nepochopila, drahé dítě,“ řekla a z hlasu jí odkapával med plný jedu. „Ty se dostavíš do Arach-Tinilith.“
„Cože?!“
To slovo vylétlo z Liriel na křídlech zuřivosti a překvapení. Obrátila se k otci. Arcimág pozdvihl ruku a zatvářil se tak odmítavě, že okamžitě umlčel dceřiny ještě nevyslovené námitky.
„Takový je zvyk města a přání Matrony Triel,“ oznámil pevně.
Mladé elfce se podařilo přikývnout. Zlobila se stejným dílem na Triel za to, že ji takhle odhodila do kněžské školy, jako na sebe, že se nechala takhle hloupě chytit do sítě staré pavoučice. Celou dobu ji nechala myslet si, že půjde do Čarodějce, ačkoliv od začátku měla v úmyslu poslat ji do kněžské školy. Liriel se nedokázala příliš soustředit a Trieliny instrukce i následné propuštění jen stěží vnímala, stejně jako otcovu ruku na svém rameni, když ji ne právě jemně vyváděl ven z kaple.
Došli skoro až ke dveřím, když Triel ještě jednou zavolala její jméno. Liriel stále otupělá šokem se ke starší ženě obrátila. Veškerá přetvářka vlídnosti a zdvořilosti zmizela z Matroniny tváře a Liriel ohromila hloubka ledově krutého vítězství v jejích očích.
„Dobře poslouchej, děvenko: jakmile budeš v Akademii, budeš se řídit stejnými pravidly jako každá novicka. Hodně od tebe očekáváme. Budeš vynikat ve studiích, pozdvihneš čest rodu Baenre a získáš si přízeň Lloth, jinak nepřežiješ. Takhle prosté to je.“ Gromfovi věnovala přezíravý pohled a Liriel ledový úsměv. „Ale máš ještě poslední noc volnosti. Užij si ji.“
„Užij si ji,“ napodobila ji Liriel hořce, když po arcimágově boku kráčela chodbou. „A to mi řekne někdo, kdo si jako zábavu představuje bičování otroků hady!“
Rouhavá poznámka donutila Gromfa k šokovaném zasmání. „Musíš se naučit dávat si pozor na jazyk,“ napomenul ji. „Jen málo mister v Akademii bylo stiženo smyslem pro humor.“
„To moc dobře vím! Otče, skutečně se musím stát kněžkou?“ chtěla vědět. „Nemůžete to nějak zastavit?“
Liriel si uvědomila, že vyslovit ta slova bylo chybou ještě dřív, než v chodbě utichla jejich slabá ozvěna. Připomínat pyšnému Gromfovi, že jeho moc má omezení, nebyl právě recept pro dlouhý a šťastný život.
Očekávaný výbuch vzteku však nepřišel. „To, že se staneš kněžkou, bylo mým přáním,“ odpověděl místo toho chladně.
Samozřejmě že lhal. A dokonce se to ani nesnažil skrýt. To mu její budoucnost nestála ani za takové drobné gesto?
„Máš velké nadání,“ pokračoval, „a jako kněžka můžeš dosáhnout mnohého.“
„Pro větší slávu rodu Baenre,“ řekla hořce.
„To také,“ souhlasil Gromf tajemně. Pak se na dlouho odmlčel, jako kdyby pečlivě zvažoval další slova. „Víš, proč jsme my kouzelníci v Menzoberranzanu trpěni?“
Liriel po něm spěšně, vyplašeně mrkla. „Cvičné cíle?“
„Nehraj si se mnou!“ vyštěkl arcimág. „Tohle je důležité a musíš tomu porozumět. Zamysli se nad tímhle: Lloth je jediným povoleným božstvem ve městě a její kněžky vládnou takřka bez omezení. Proč by Menzoberranzan vůbec potřeboval muže, s výjimkou tvoření dalších kněžek? Proč dávat mužům možnost vládnout magií?“
„Jenom málo žen – alespoň v Menzoberranzanu – má ten druh magického nadání, který je pro kouzelnictví potřebný,“ odpověděla.
„No a? To neříká, proč by kouzelníci měli být vůbec povoleni.“
Mladá elfka se ještě jednou zamyslela. „Kněžská moc má omezení,“ usoudila.
„Ale žádná kněžka by to nikdy nepřiznala,“ souhlasil kysele. „Ale tohle si pamatuj: jen málo drowích žen má nadání pro magii a kouzelníci mají přístup k moci, kterou následovníci Lloth nikdy neovládnou. Ta moc je samozřejmě pečlivě hlídaná kněžkami, ale Menzoberranzan kouzelníky potřebuje.“
Arcimág sáhl do skryté kapsy pláště a vytáhl odtamtud malou knížečku. „Tohle ti dávám. Dobře si to nastuduj, protože bez úniku, který ti tato kniha nabízí, by ses v Arach-Tinilith jistě zbláznila.“ Odmlčel se a chmurně se usmál. „Tohle jsem nechal připravit přímo pro tebe – trvalo to mnoho let a stálo život několik kouzelníků. Věděl jsem totiž, že tenhle den jednou přijde.“
Tohle bylo nezvykle tajemné dokonce i na melodramatického Gromfa, pomyslela si Liriel ironicky. Vzala si knížku a otevřela ji na prvním kouzlu. Rychle přelétla zrakem stránku a v náhlém přívalu vzrušení a nevěřícnosti jí došel význam symbolů.
„Tohle je kouzlo pro přivolání brány!“
„A stejně tak i každé další kouzlo v knize,“ souhlasil. „S tímhle budeš moct cestovat tam, kam tě žádná kněžka nebude moct následovat.“
Liriel knihu prolistovala a s každou další stránkou její vzrušení rostlo. Cestování pomocí kouzel bylo v Temných říších značně komplikované a ti, kdo ho zkoušeli, často skončili špatně. Tenhle dar jí nabízel víc svobody, než kolik měla kdy dřív. A ještě lepší bylo, že otec tento den předvídal a připravil se na něj! Liriel si vzácnou knihu přitiskla na prsa.
„Ani nevím, jak vám mám poděkovat!“ vykřikla radostně.
Gromf Baenre se na ni usmál, ale oči měl dál chladné. „Zatím ještě ne, ale až nastane správný čas, řeknu ti, jak příhodně vyjádřit vděčnost. Staň se kněžkou a získej tolik moci, kolik dokážeš. Nikdy ale nezapomeň, že v první řadě jsi kouzelnicí a tvá věrnost patří mně.“
Lirielino srdce zaplavil teplý pocit. Pohlédla do arcimágových jantarových očí a její oči zrcadlily ty jeho. „Nebojte se, otče,“ řekla jemně. „Lloth mě zatrať, jestli někdy zapomenu, kdo jsem.“
3.
Fjodor z Rašemenu
Sluneční kotouč lehce vystoupal nad vrcholky sněhem pokrytých borovic a Ašanské jezero získalo ve slabém světle narůžovělý nádech úsvitu. Z jeho východního břehu vybíhal k nebi strmý svah, jehož vrchol se skrýval v hustých mracích. Na jeho úpatí přitáhl mladý muž statnému koníkovi uzdu. Horský poník – hustě ochlupené, zavalité zvíře se stejně velkou náladovostí jako silou – zadupal kopyty do zmrzlé země a nespokojeně zafrkal.
„Uklidni se, Sašo,“ zabroukal jezdec pozoruhodně hlubokým, melodickým hlasem. „Ty i já jsme sice jeli celou noc, ale nakonec jsme tohle místo našli.“
Mladík se zhluboka nadechl chladného ranního vzduchu. „Copak to necítíš?“ zamumlal. „Právě zde byla vybojována a prohrána velká bitva. Zde začneme.“
S těmito slovy se Fjodor z Rašemenu svezl ze sedla. Prohlédl si kopec před sebou a rozhodl se, že dál bude muset pokračovat pěšky. Saša sice mohla vypadat jako horská koza – kromě bitevní vřavy, kde zase ze všeho nejvíc připomínala divokého čtyřnohého trpaslíka – avšak tenhle svah byl příliš strmý dokonce i na ni. Nechal ji tedy nepřivázanou stát pod kopcem a začal stoupat na vrchol hory.